Írán v karikaturách

Persepolis patří k autobiografickým komiksům, jako je Maus, Padoucnice nebo Pod dekou. Kromě popisu hrdinčina života přináší západnímu čtenáři informace o životě v Íránu během posledních třiceti let. Svůj příběh Satrapi začíná v roce 1980, rok po revoluci, která měla nejprve odstranit Rezu Šáha Pahlaviho, ale po níž se vlády chopili islamisté a převrat byl zpětně pojmenován Islámská revoluce. V té době bylo hrdince deset let, sympatizovala s Fidelem Castrem, Karlem Marxem a Bohem. Najdeme tu historku, kdy na otázku učitelky dívka odpovídá, že až bude velká, chtěla by být prorokem; nebo soupis jejích osmi přikázání pro zlepšení světa. Revoluce s sebou ale přináší nová pravidla, dívky jsou ve škole odděleny od chlapců a musí nosit roušku. V jednom z obrázků Satrapi s humorem ukazuje, jak může deseti­letá dívka roušku používat: jako švihadlo, jako katovskou kuklu nebo jako masku bubáka. V letech dospívání hledá Marjane Satrapi své vzory především v těch, kteří trpěli pro svou pravdu, a jelikož ve vlastní rodině nikoho podobného zprvu nenachází, závidí ve škole všem, kteří takového hrdinu v rodině mají. Později najde vzor ve svém dědečkovi, který se stal komunistou a byl mučen, a aby alespoň chvíli mohla trpět jako on, snaží se co nejdéle zůstat ve vaně. Dětský přístup, podtržený jednoduchými tahy kresby, dodává vyprávění o hrůzách 20. století humorný nadhled.

Do zhoršující se situace v zemi, kde bylo ve jménu Mohameda pobito mnoho Íránců, kteří v revoluci spatřovali především cestu k modernizaci, přichází ve stejném roce válka s Irákem. Přináší jisté stmelení národa, který musí čelit Saddámu Husajnovi, ale vládnoucí vrstva výjimečný režim zneužívá pro vlastní účely, mj. začnou hromadné popravy na ulici. Chlapcům ve škole jsou rozdávány zlatě nabarvené plastové klíče, jež mají sloužit jako klíče k nebi, které je čeká poté, co padnou v boji. Přichází doba mučedníků, kteří zaplňují stránky novin a podle nichž se přejmenovávají ulice. V jedné z kapitol odjíždějí autorčini rodiče do Turecka, odkud jí, s rizikem, že budou přistiženi nekompromisními islamisty, přivezou v Íránu nedostupné a zakázané suvenýry: odznáček Michaela Jacksona, džínsovou bundu a plakát Kim Wildeové. Ona sama si pak jde na černý trh koupit Jacksonovu nahrávku a je zadržena jednou z hlídek „strážců revoluce“. Aby unikla z jejich spárů, namluví jim, že je sirotek. Na konci prvního dílu Marjane Satrapi ve svých 14 letech odjíždí do Rakouska.

Slasti imigrace

V Rakousku se ocitá v církevním penzionu, kam ji odvede „nejlepší přítelkyně její matky Zozo“, protože její byt je „příliš malý“. Ani tady však dlouho nevydrží. Jedna z jeptišek ji napadne, že jí z kastrolu, a nezapomene si přisadit, že „Íránci nemají žádné vychování“. To si Marjane nenechá líbit a odpoví, že jeptišky se rekrutují z řad prostitutek. Aby spor nevypadal moc ideologicky, je z penzionu vyloučena s tím, že ukradla jogurt. Poté bydlí s jednou ze svých spolužaček, seznamuje se s partou levicových „intelektuálů“ a začíná si uvědomovat rozdíly mezi západní Evropou a Íránem. Přichází první láska k chlapci, který se jí po několika dnech svěří, že je homosexuál, hádka s ženou v jednom z dalších podnájmů a tříměsíční život na ulici v zimní Vídni.

Po těchto zkušenostech se Satrapi vrací zpátky do Íránu, který se za dobu její nepřítomnosti zcela proměnil, setká se s jedním spolužákem, který se z války vrátil jako invalida; přichází další láska, svatba, rozvod – a válka Iráku s Kuvajtem. Vyprávění končí dalším odchodem hrdinky z Íránu v roce 1994, tentokrát do Francie, kde později vznikl tento komiks.

Každá kapitola knihy, podobně jako jednotlivé stripy, vždy končí pointou. Názvy kapitol jsou odvozeny většinou od detailu, který vystihne vyznění příběhu. Kapitola Červené ponožky například popisuje přísnost islámského režimu vůči odívání. Jazyk je jednoduchý, soustředění přechází na příběh.

Kresba Marjane Satrapi až příliš nápadně připomíná kresbu Davida B. (Padoucnice), muže, který ji vybídl, aby ze svých zážitků vytvořila komiks. Její styl se však v průběhu knihy mění od plagiátorství po vlastní obrazovou zkratku, která českému čtenáři chvílemi připomene kresby Josefa Čapka. V tragikomedii Persepolis se na malé ploše střídají vtipné a dojemné pasáže. Autorka dokáže s lehkostí v jednom obrázku zachytit podstatný moment v dějinách nebo ve svém vlastním životě. Na rozdíl od české trilogie Nebel se ale soustředí na jednoduchou obrazovou zkratku, bez zbytečného filosofování, a dokáže tak lépe vystihnout atmosféru doby. Pokud jste se tedy nechali strhnout silou příběhu u Maus a kresbou Padoucnice, nevynechejte Persepolis, ženský pohled na historii, o níž bychom měli vědět víc. Letos by měla vyjít i v českém jazyce.