King Kong žije

Pohled oběti, jíž ujíždí půda pod nohama. Visící za ruce a vřískající je přehoupnuta na druhou stranu propasti. Blondýnka, sledující stromy, které ustupují něčemu obrovskému, vyplašení ptáci, praskání zlámaných kmenů. Ti, co ji do této situace dostali, jsou v extázi, opět se mohou těšit, že zahlédnou svého Boha. Za necelé tři hodiny sama půjde v lehkých, takřka průsvitných šatech po zasněžené ulici vstříc tomuto monstru, které se na ni bude těšit. Ale teď se ještě neznají.

Ti, co si teď užívají této podívané, už znají všechno. Vědí, kdo odlamuje velké kusy kůry, vědí, že její křik je zbytečný, protože nebude nikým sežrána, znají nazpaměť všechny pohyby toho, kdo se blíží. Toho, který nakonec spadne z mrakodrapu. Jenže je nutné zapomenout na pohled filmového diváka a soustředit se na mezery mezi těmi nejbližšími větvemi. Mezi nimi se poprvé objeví to, čemu jsem byla obětována, a přitom jsem jenom chtěla hrát ve filmu. Později se pak budu, sevřena nelidskou chlupatou prackou, zpomaleně vznášet džunglí, rozmazanou kvůli rychlosti utíkajícího King Konga a také proto, aby víc vyniklo pohazování mými krásnými vlasy. Snad jen kvůli nim mě nezabil. Přestávka.

Co když kinematografie není nic jiného než nevyčerpatelná kartotéka map, vedoucích na dosud neobjevené ostrovy. Plánů cest sestavených ze skvrn od kafe a jiných znaků, k nimž nelze nalézt vysvětlivky, z linií a barev, jež nemají žádné významy. Navigujete-li podle takové mapy, nedojdete nikam. Je třeba uhnout ze svého směru, říci si, že tam, kam jedete, už nechcete jet. A když změníte své cíle, ta nejhustší mlha zčistajasna zahalí váš horizont a v místě, kde podle všech
oficiálních kartografických údajů mělo být jen prázdné moře, dlí najednou Ostrov lebek. Přesně jak to tvrdila vaše mapa, která si klidně odlétne do moře, protože právě naplnila svůj smysl. Jen nepropustná mlha.

a nepotřebuje vědět

Jen mlha a pak hned třicetimetrová kamenná zeď. Loď do ní narazí a stane se neovladatelnou, takže nechá vlny, aby ji provedly mezi skalisky, nechá se vrhat na jejich ostré hrany a smočit svou palubu a také nechá rybu, která zabloudila až k hladině, podívat se na příď z úhlu, z něhož by to nikdy žádný člověk nedokázal. Není důležité, že sledujeme osmimetrovou digitální gorilu, ale že i záběry na normální loď s lidskou posádkou jsou absolutně nereálné nebo možná hyperrealistické. Nevím, jestli je mezi tím rozdíl. Co když je každý film doposud neznámý ostrov, na němž lze přistát, pouze když sebou divák nechá manipulovat? Když zapomene na všechno, co si myslí o svém světě, protože se rozhodne nechat si od někoho cizího vyprávět o tom, co je možné a co ne?

Pak by kino bylo místem, kde nikdo nemá potřebu být normální nebo smysluplný, jelikož se lépe cítí s cizími pohledy než s tím svým. Sál jako prostředí pro nepochopitelné obrazy, jenž nepřináší žádné myšlenky nebo dokonce poselství, neboť pochází z jiných světů, které nemají s tím divákovým nic společného. Biotop obrazů, které nic nezobrazují, protože už je nebaví být jen pohyblivými fotografiemi, kopiemi skutečnosti. Mnohem spíše chtějí komunikovat s co největší masou bavících se očí, neschopných na nich cokoli pojmenovat. Proč je nesignifikantnost zlá, nebezpečná? Jak dlouho ještě budeme hollywoodským velkofilmům vyčítat, že se snaží být viděny?

Od Duchampova sušáku na láhve přes Rauschenberga, který vystavil své Bílé malby,
aby tak umožnil prachu a stínům mít své vlastní přistávací dráhy. King Kong má velmi blízko i k Malevičovým barevným plochám, protože Peter Jackson si stejně jako on neustále odpovídá na otázku, která má jako jediná smysl pro tvůrce nějakého obrazu: Co jsem ještě neviděl? Co je za horizontem? Co když v sobě zapřu pohled Člověka? Kam dojedu, pokud se odchýlím od sebe sama? ,,Bojím se, že budu muset podlehnout svým sklonům,” pravil Willem de Kooning.

Udělat chybu a nesnažit se ji napravit tím, že se ihned otočím a vrátím se do míst, kde to znám, neboť mě v nich nemůže sežrat hejno dvoumetrových červů s velkými zuby. Chtít vidět nepředstavitelné, neočekávané, jiné, rychlejší a barevnější: umění našich časů. Reflektovat skutečnost v rozbitém zrcadle. Možná, že naše města jsou jen abstraktní kompozice, jež utekly za svá modernistická rámování a teď mlčky vegetují jako náš životní prostor. V hollywoodských filmech je město určeno k rozbití, prakticky nikdy nezůstane v pořádku, vždy je třeba prorazit aspoň několik zdí. Chodníky plné střepů – Suprematická kompozice č. 33.

a nechce být sám,

Jaké je setkání s mezerou v realitě, s něčím, co nelze nikam zařadit, protože to nijak nekonvenuje s žádným smyslem nebo kontextem nebo se mnou? Jean-Paulu Sartrovi z toho často bylo nevolno. Jacksonovi ne, jelikož si na to soustavně zvyká: za svoji kariéru už vypil zvratky mimozemšťanů, procházel se po Mordoru nebo se s pomocí sekačky na trávu prodral bandou oživlých mrtvol. Vůbec nejhrozivější však je, že se při tom bavil.

V kině jde o setkání s Druhým, s Autorem, s jeho pohledem – s mezerou, již vytvoří v mém vidění. Archetypálně blonďatá Eva, která už dávno nemá pohled oběti, se postupně sbližuje s příšerou, snad proto, že před ní strachy nezavřela oči, a tudíž ji viděla dívat se. Anebo protože jí dokázala říct ,,ne”, srozumitelné i někomu, kdo umí jen řvát. Nebylo to ,,ne” odporu nebo negace, ale spíše afirmující ,,ne”, potvrzující je oba, a tím mezi nimi nechávající vzniknout komunikaci, v níž žádný z účastníků nebude muset přetvářet sebe sama. Jsou roz-vrženi ve filmu, v monstrózních obrazech plných bavících se pohledů druhého – baví se spolu a baví je, že se na ně někdo dívá. Právě z tohoto důvodu nemusí King Kong nic říkat a může se chovat tím nejnesmyslnějším způsobem. Nechá se kousnout od tyranosaura, nebo vyleze až tam nahoru, odkud už není úniku, a tak se sám zažene do pasti. 

Co když je film to, co se samo zahání do míst, v nichž všichni živí zmizí? A co když by pak divák měl být prostě někdo, kdo nechce nikoho zabíjet ve jménu vlastního vědění, vlastní kvazijistoty, že svět je vlastně pod kontrolou, ale naopak někdo, kdo nechá na pokoji i ten největší nesmysl, i tu nejstrašnější příšeru-mezeru, co polyká lidské hlavy a odhazuje zbylá těla? ,,Jsem absolutně adaptabilní. Přizpůsobím se jakékoli situaci jen proto, abych komunikoval,” povídal Jeff Koons. Co kdybychom se do kina chodili bavit?

aby mohl něco vidět.

Výpravy do nitra ostrova (nikoli pevniny) za účelem vidění filmu. Třeba dopravní zácpy brontosaurů, kteří prchají a strkají se a pak o sebe začnou zakopávat a nakonec to neubrzdí a popadají do propasti. Scéna zpoza hranic logu; to se musí vidět! Stejně jako jiná neexistující zvířata a metrové brouky, jež lze z kolegy sundat pouze střelbou z kulometu se zavřenýma očima. Ani škrábnutí. Ani nápad, že by na něj později zaútočili přerostlí netopýři, kteří se pak vrhnou na King Konga, takže je možné osvobodit blondýnu, pevně ji uchopit kolem pasu a druhou rukou se pověsit na pařát jednoho z netopýrů a odletět do bezpečné vzdálenosti od rozčilené opice. Vůbec to není nesmyslné. Každý přeci ví, že ti dva budou na konci sami stát na Chrysler Building, tudíž musí nějak přestát pobyt na Ostrově lebek a tam to prostě takhle chodí. Místní dinosauři přežili pád meteoritu. Svět je někde zvláštní.

V tom našem díky Jacksonovi žijí velociraptoři jako vedlejší postavy. Nebylo třeba, aby je stvořili vědci z Jurského parku, prostě tu už jsou a režisér je může libovolně použít ke svému vyprávění stejně jako třeba číšníka v kavárně nebo Hitchcocka, který nedoběhne autobus. Odněkud z druhých plánů se vynoří a zase tam zmizí, když se s nimi King Kong vypořádá, když si dostatečně vyhraje s vylomenou tyranosauří čelistí. V tom našem světě chytíme velkou opici, dovezeme ji do města a tam ji ukazujeme publiku v divadle, kde pod jevištěm sedí symfonický orchestr a jí se to nelíbí. A tak zpřetrhá řetězy, jež prošly řadou testů pevnosti, a uteče a my ji potom zabijeme, což považujeme za normální konec filmu: ,,Kráska vždycky monstrum zabije.” Ale to ještě předtím stihne zlikvidovat několik nepravých blondýn, zničit množství aut a zcela samoúčelně zdemolovat tramvaj plnou Američanů, což by se snad dalo pochopit, kdyby měl King Kong něco proti naší civilizaci, ale ne když jenom hledá jednu dívku.

Která mu jde naproti se světlem v zádech, prosvěcujícím její vlající šaty a prozrazujícím, že nemá husí kůži. Potkají se a on ji něžně zvedne a už nebouchají auta, ani neumírají lidé. Dorazí do Central Parku, kde objeví zamrzlý rybník, jdou se klouzat a házejí po sobě sníh a je to strašně romantické, ještě o trochu víc než sedět na špičce mrakodrapu a pozorovat červené slunce. Co když je King Kong filmem o velké gorile, která chce jen sedět s blondýnkou, co se jí líbí, na vyhlídce a dívat se, jak vychází slunce? A nic víc. Zdá se to nepochopitelné? Nemyslím, King Kong tedy je.

Autor je filmový publicista.