Chorobopis Švankmajerova masa

Je to normální film. Je v něm záběr olivy, jež je položena na prázdný bílý talíř, kde je odlovena vidličkou a snědena. A objeví se v něm ručník, jehož jeden cíp se smočí ve vodě. To je vždycky tak trochu nepříjemné, když se vám namočí ručník. Přestane totiž fungovat a vy máte pocit nedobře odvedeného utírání. Víte sice, že vaše tělo je nejlepší topení, že se nic strašného nestalo, ale přeci jenom cítíte, že ne vše je tak, jak by mělo být. Namočení ručníku je zkrátka chyba, které je lepší se vyhýbat, protože když se řádně neosušíte, zdá se vám, že jste se dostatečně neumyli, že prostě nejste dokonale čistí, a tedy že nejste připraveni na svět mimo koupelnu.

A pak je tu monolog Markýze o Bohu, rouhačské kázání o všech jeho nedostatcích, o původu zla na zemi, o nedokonalosti člověka atd. Řeč o Podlosti, která při stvoření nezapomněla na vštěpení pocitu méněcennosti, takže všichni vnímáme naši podřízenost pravidlům řádu (sekty nebo státu nebo ústavu) jako něco zcela přirozeného. Jakási upoutávka na reader´s digest ze středověké scholastiky, Spinozy a Nietzscheho. A proč vlastně ne? Protože zabíjet Boha na začátku 21. století je trapné? Protože je to naivní pokus šokovat? Říkáte, že jde o horor, ale koho chcete vystrašit? Vždyť je to úplně jedno, jestli Bůh je nebo ne, vždyť původ dobra a smysluplnosti nikoho nezajímá – kdyby ano, prodávaly by se odpovědi na tyto otázky v hypermarketech. Jako by snad měl Jan Švankmajer v mozku třísku (Jana).

Bože, jak jsem trapný!

Jenže nemá. Spíš ohobloval za svůj život tolik židlí, že, jak po každém úderu dláta musel vstát a jít zase zmáčknout kameru, aby posunula filmový pás o jedno okénko dál, byl neustále nucen sledovat rozmnožující se bordel, zapadávající mezi parkety. Jeho svět je plný zbytků, odřezků, které se už k ničemu nehodí, prachu stvořeného rozsekáním kamene, kostí z ohlodaného kuřete. Tyto věci, jež byly odloženy, však chtějí žít svým vlastním životem, takže se košile přehozená přes opěradlo sebere a jde otevřít dveře. Pak je Markýzovu monologu třeba rozumět stejně jako té olivě, která se převaluje na jeho talíři. Je to věc. Jako každá řeč, každý jazyk nebo myšlenka nebo duševní choroba. Záchvat, který upoutává na několik dní člověka na lůžko, je věc, s níž je nutno nějak se naučit žít, nic jiného se nedá dělat. Je to sice něco evidentně špatného, chyba systému, dalo by se říct, ale co naplat, když je tato chyba chybou nosnou, problémem, na němž je celý systém vystavěn, šílenstvím, kvůli němuž se blázen stává tím, kým je.

Racionalismus spočívá na nápadu infinitezimálního počtu, kde se křivky nahrazují přímkami. Čím víc přímek, tím menší odchylka, ale vždycky jim zbude nějaká chyba, již je třeba zanedbat. Životy bláznů zanesené v kartotékách chorobopisů. Extatické zážitky pečlivě roztříděné do pavilonů s různými stupni dozoru. Jídlo dnes neprodává jeho kvalita, ale poloha jeho regálu. I chybu lze prodat, když nazvete regál „prošlé zboží“. Ostatně tomu jídlu vlastně nic není.

Představení začíná režisérovým proslovem o tom, že tento film nemá být uměním, ,,neboť to je skoro mrtvo”, ale ,,spíše infantilní poctou E. A. Poeovi a Markýzu de Sade”. Renomovaný filmař-umělec Jan Švankmajer říká na bílém pozadí divákovi, co uvidí a jak by měl k jeho výrobku přistupovat. Je to reklama na správný pohled, je to ujištění se, že si toto nově umleté maso nekoupí nějaký zmatený vegetarián. Ale proč nenatáčet reklamy na ideje-nápady? Jenže Šílení jsou spíš Jednotou než Albertem, a to i přesto, že v nich zemře mnoho celků.

Není ten šílený chaos nakonec méně šílený než řád? A jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? To jsou otázky položené filmem divákovi. ODS se na svém sjezdu usnesla, že bude až do voleb říkat jenom pozitivní věci, aby nehazardovala s přízní voličů. Lucie Borhyová tuto zprávu uvedla slovy: ODS bude říkat jen pozitivní věci. Tahle realita už nezná hodnoty šílené, rozumné nebo normální a tento fakt Šílení nijak nerozvíjejí, neukazují, jak a kam nasměrovat myslící maso. Jinak řečeno: Jak žít, když se magor a úchyl ukáže být chytřejším než odborník na duševní choroby? Problémem českého filmu obecně je zkrátka to, že daleko víc věcí je k vidění v supermarketech. To je tím, že v Bylo nás pět není otec Bajza vlastníkem obchodního řetězce, ale jen místního koloniálu.

Švankmajerovo umění je mrtvé jenom „skoro“; on chce stále ještě něco sdělit, myslí si, že by maso mělo být kvalitní – výživné. Je příliš umělcem-institucí, než aby mohl zcela zešílet, a tak se dostat za horizont Smyslu a Svobody a přinést si odtamtud nějaké nové pohledy-nápady-věci; odpovědi, které nic neříkají. Místo toho vezme špatné z chaosu a ještě horší z řádu a nazve to skutečností. Jenže život není ani tak nějaké syntetizování, jako spíš pohled někam jinam, nějak jinak.

Svoboda jako perspektivní mřížka

Asi po deseti minutách si mě všimla jedna ze zřízenkyň.

,,Tady nemůžete takhle sedět.“ ,,Proč ne? To se nesmí, dívat se na maso?“ ,,Nedá se tu jezdit s paletama, když tu sedíte; vstaňte, copak jste se zbláznil?” Zasmál jsem se do jejího masitého obličeje. ,,Když se tak na vás dívám, napadá mě, že asi máte k tomu masu osobní vztah, že ano?” ,,Vstaňte! V supermarketu se nesmí sedat si na zem, překážíte košíkům.” ,,Dobře, tak já vstanu. A nevíte, prosím vás, kde bych našel regál s očima, jazyky a mozky?” Bez odpovědi někam rychle odešla, takže jsem si zase sedl, protože jsem nevěděl, kam bych měl jít.

Je-li Bůh (člověk) věcí, jaká je jeho svoboda? Volnost olivy v prázdném talíři a volba ručníku, který třeba chce být namočen. Znamená to chovat se správně, rozumně, svobodně? A je aspoň blázen svobodný? Od Švankmajera zbytečné až trapné otázky. Kukaččí přelet nad cizí knížkou: ,,…budeme muset vidět počátky těchto procesů ve Francii v 11. století. Mluvíme o tom nejčastěji pod hesly výstavby země a kolonizace, vzniku měst, emancipace církve a šlechty, vzniku univerzit a dalšího mnohého; heslem doby ale byla svoboda. To je také znak, který Evropu výrazně odlišuje od ostatního tehdejšího světa“ (in: Dušan Třeštík, Mysliti dějiny, s. 115). ,,Stav evropské mysli rozhodně není potěšující, nebude ale skutečně špatný dotud, dokud si uchová to, co je pro ni určující – nepokojnou, revoltující svobodu. Tradiční evropská svoboda nebyla nikdy svobodou samou o sobě, byla vždy svobodou od něčeho“ (tamtéž, s. 27). Když jsem si kupoval kuřecí hamburgery, byla krabice otevřená a od něčeho upatlaná, ale nechtělo se mi už sahat pro nějakou novou.

Ke zkonstruování živého obrazu Svoboda vedoucí lid na barikády používá šílený Markýz výsostný výdobytek racionálního myšlení: perspektivní mřížku. Pravé úhly spořádaných čtverců strukturují maso, které se rozhodlo nepohybovat. Jde o oslavu jedné bláznivé revoluce. Idea svobody jako maso, jemuž je umožněno, aby bylo zastaveno a posléze sežráno, aby nasytilo lid a ten tak pokorně přijal polohu svého těla. Možná, že člověk je prostě maso, které žere maso. A že občan je prostě blázen, který si vybral svobodu za smysl svého života a tím si vystavěl svůj svobodomyslný blázinec (republiku nebo psychologii nebo humanismus), aby v něm mohl prohlásit své vylhané základy za boží zjevení. Ale jak dál?

Jako by se vynořili z těch bas piv. Dva bíle oblečení muži s pohledem upřeným na moje kotlety a s rozhodným krokem, takže jsem se rychle zvedl a dal se na útěk. Rozrazil jsem vrata do skladu, ale neutíkal jsem dál, nýbrž jsem se schoval hned za nimi. Věděl jsem, že si myslí, že jsem blázen, takže je nenapadne, že bych přestal bezhlavě utíkat, a přesně to se také stalo, takže když oba zmizeli za přepravkami se shnilým masem, tiše jsem vklouzl zpět mezi regály. Nakoupil jsem si, co mi doma chybělo: čokoládu a toastový chléb a jablkovou marmeládu a taky ty hamburgery, u pokladny jsem zaplatil a šel jsem domů. A tady já prostě nevím, pane Švankmajere, správné názory umřely, což je možná prekérní a snad i trapná situace, a já bych chtěl od vás vidět nápady, ale myslím, že se s tím nějak budu muset vychýlit sám.

Autor je publicista.