Hostel

Poslouchat rozhovory s mladým americkým intelektuálem Eli Rothem je mnohdy zábavnější než sledovat jeho filmy. U příležitosti premiéry svého nového snímku Hostel navštíví Prahu a jistě nebude těžké potkat jej v některé z místních hospod a zapříst s ním řeč. Koneckonců, v Praze se pohybuje docela často a jeho poslední hororové dílko tu také z velké části vznikalo. Ačkoli nás děj o putování dvou mladistvých Američanů a jednoho neukojeného Islanďana zavede nejprve do Amsterdamu a pak na sousední Slovensko, kde teprve nabere ty správné grády, reály jsou zemitě české. I většina štábu je z našich luhů a hájů, v čele s kameramanem Milanem Chadimou a hlavním padouchem v podání Jana Vlasáka. Důvody, proč se natáčelo v Čechách a s Čechy, jsou však mnohem prozaičtější než záliba v krajině či nezaměnitelná chuť plzeňského. Samozřejmě, peníze jsou vždy až na prvním místě.

Nápad natáčet v České republice dostal jeden z producentů, věhlasná postava současné americké kinematografie Quentin Tarantino, a doporučil, že všechno kromě postprodukce mohou klidně zastat místní, neboli „locals“. Jejich přispěním vznikl film za směšných čtyři a půl milionu dolarů a vydělal do dnešních dnů bezmála padesát. Na to nemohou Želarys Pelíšky dohromady ani pomyslet. A pes je zakopaný kde?

Vtip

Každý správný americký kluk z města se bojí venkova a „rednecks“, oněch zvláštních lidských stvůr, které jej obývají (o běsnění hnilobného viru na výletě teenagerů do přírody vyprávěl Rothův pozoruhodný, krvelačný, leč nedotažený debut Cabin Fever – u nás v distribuci na DVD). A pokud se takový hoch bojí něčeho ještě víc než venkova, pak je to venkov v cizí zemi, kdesi daleko za velkou louží. Vždyť kdoví, co se děje na východě a kde je vlastně země jménem Slovensko? Vlak směřující z „amsterdamského“ Wilsoňáku do „slovenského“ městečka Poříčany u Prahy za halasení amplionů, že pokračuje směrem na Ústí nad Labem, české diváky možná uvádí do rozpaků, ale podívejme se na to z pohledu diváka amerického! A tak Eli Roth vyslal své postavy pod záminkou nevázaného sexu s překrásnými „barbarkami“ do divočiny. Slovenské děvy, ve skutečnosti Barbara Nejedláková a Jana Kaderábková, jsou doopravdy k nakousnutí, ale nebude to jejich maso, o něž se jedná. V jednom nenápadném slovenském městečku totiž funguje vynikající business pro lidi, kteří už jsou unaveni repetitivním smilstvem, drahými auty a nekonečným blahobytem. Jejich život postrádá vzruch a skoro již zapomněli, co je to pocit štěstí. Chytří podnikatelé na fiktivním Slovensku nalezli řešení, jak dát zaživa umírajícím milionářům, manažerům a jiným workoholikům trochu vzpruhu, a zřídili pro ně plně vybavené mučírny, kde si mohou za poplatek zařádit dle libosti. Místní, neboli „locals“, jsou samozřejmě nejlevnější. Pro Evropana ze Západu už musíte sáhnout do kapsy hlouběji. A takový kluk z USA, to už je přímo luxusní zboží. Inu, kdo sem tam nezatouží umučit nějakého toho Američana?

Na kontroverzním námětu Hostelu, se kterým není slovenské ministerstvo zahraničních věcí tak úplně spokojeno, je krásné především to, že se zakládá na pravdě. Internet skýtá mnohá perverzní potěšení a například v Thajsku se dá za 10 000 dolarů zastřelit člověk, máte-li chuť. Rotha toto zjištění natolik šokovalo, že přes původní záměr natočit dokument raději napsal nízkorozpočtovou brutální komedii, v níž se první půlhodinu především souloží a poslední výhradně řeže do lidí. Co se děje mezi tím, není zcela podstatné, jelikož Eli Roth je sice chytrý člověk, ale poměrně špatný scenárista. Scénář Hostelu przní řada zbytečných scén, leckdy poskládaných neuměle za sebe, ale najde se mezi nimi i pár zdařilých momentů a zejména narážek, které by si Petr Vachler ve snu přál Doblba napsat. Například banda malých renegátů (s drsným Romětem v čele), schopná s přehledem zlikvidovat i profesionálního zabijáka, nevydá-li na požádání bez řečí žvýkačku, je výjev, který u amerického amatérského scenáristy nutí k zamyšlení a diváka pobízí k úsměvu. Roztomilé je rovněž to, že hrdinou z dvojice chlapců se stává ten „druhý“, jenž by si torturu spíše dramaturgicky zasloužil, zatímco ten „nevinný“ umírá ve strašných bolestech.

Prostá skutečnost, že film klade důraz zejména na dvě pro život podstatné věci, jimiž jsou sex a násilí (sem tam drogy), je jen jednou z hozených rukavic „chytrým“ českým producentům, až budou zase přemýšlet, jak vykrást Janákovy Snowboarďáky a natočit „expertní“ film pro mladé, na kterém by si namastili řádně kapsu. Nebo snad zajímá kohokoli z nich něco jiného?

Tipec

Hostel je upřímné „béčko“, které nepředstírá víc, ale přesto vypadá jako film (velkou měrou díky profesionální práci zmíněného kameramana Milana Chadimy). Eli Roth je polo­amatérský režisér, který si „strašně“ rád hraje. Jeho první filmy byly o plastelínové kapele ovocňáků, která nadává na politiku, fetuje, zabíjí a hojně využívá sexuálních služeb svých „groupies“. Rothova režie nevyniká takřka žádnými vypravěčskými nápady, je téměř nemotorná, ale žmolky lidské kůže na vrtačce jsou nenápadnou studií přesně na svém místě. Není nutné nazývat hororem všechny filmy, v nichž se řeže zbůhdarma do lidí – Roth je navíc tentokrát v porcování lidských těl za plného vědomí docela zdrženlivý a kromě nějakého toho sklivce, který vystříkne s pompou přímo do kamery, i docela decentní. U Hostelu se nelze bát (přestože suchý obličej Jana Vlasáka místy hrůzu nahání), ale je možné se úspěšně pokusit o úsměv.

Za zamyšlení rovněž stojí účast japonského filmového génia a jednoho z největších vyznavačů otevřené poetické brutality Takashi Miikeho, který si zahrál bez okolků sám sebe a se službami slovenské mučírny byl navýsost spokojen. Proč mají Miike a Tarantino zapotřebí účastnit se osobně natáčení očividně špatně vyrobeného snímku? Odpověď je nasnadě: ze srandy. Neskrývaná naivita a průzračnost staví tento film i mimo většinu příbuzných pokusů, kde hrají hlavní roli pilky, upíří zuby nebo poblázněný milovník voskových figurín, a které jsou myšleny doslova smrtelně vážně. Nad bizarní taškařicí, uplácanou pro potěchu, pak ční jako hororový strašák jen původní námět a diskotéková smršť v podání Tublatanky a Michala Davida. A samozřejmě nepřehlédnutelný Jan Vlasák, jak jí oběd rukama.

Autor je filmový publicista.