Pohled tří mladých architektů na kritická místa v Praze uvozuje téma tohoto čísla. Při krátké procházce Lukáš Vacek, Zdena Němcová Zedníčková a Vendula Šafářová upozorňují na kritické body metropole a odhalují chyby urbanistického řešení, které ztěžují život jejím obyvatelům.
Tramvaj s řinčením zastaví na křižovatce, zleva vyrazí tříproudová kolona aut. Chodci před přechodem uskakují stranou, aby je nezasáhla sprška dešťové vody z ulice. Je únorové dopoledne a v Praze od rána prší. Proti zamračené obloze na horizontu ční katedrála, z druhé strany výhled lemuje prefabrikovaná stavba budovy supermarketu. Lidé pospíchají poháněni počasím do okolních obchodů, domů a kanceláří. Letenské náměstí však ani za slunečného dne nenabízí chodcům příliš důvodů k delšímu prodlévání.
Spoluužívání namísto spoluutváření
„Ulice nefunguje, protože nefunguje společnost,“ říká rezolutně architekt Lukáš Vacek a pokračuje: „Ulice byla či měla by být a někde stále i je především veřejný prostor. Místo setkání, spolužití. Tahle ulice je strašně křehká, je tu mnoho tramvajových linek, chodí tu hodně lidí – tím vzniká město. Potom tu ale vyroste ošklivá krabice supermarketu, jenom proto, že si někdo koupí pozemek. Prostor je něco, co je nám svěřené, abychom se o to postarali, a my se zatím o něj staráme takhle,“ ukáže kolem sebe.
Auta se v divokém rytmu, narušovaném jen světly semaforů, řítí k letenskému tunelu, nahoru na Hradčanskou a dolů do Holešovic. Prázdnou pláň před námi otevírá smutně proslulá kachlíková budova a prodejna automobilů na místě známé kavárny po pravé straně. Hluk z promenády po pár minutách chůze dosahuje hysterické intenzity.
„Společnost je opravdu nemocná, nejen tady, ale i na Západě. Vždycky jsem si myslel, že jsme vinou totality ztratili cit pro to, co je správné, ale venku to šlo podobnou cestou, jen to nebylo tak zhůvěřilé,“ snaží se architekt překřičet běžný denní provoz. „Život se velmi individualizoval, tady i tam vnímáme veřejný prostor jako službu, ale necítíme už za ni zodpovědnost. Záleží nám jen na určitých ostrůvcích tohoto prostoru. Co se děje kolem, nevíme, jenom něco z prostoru použijeme a ostatní s námi. Místo spoluutváření jde o spoluužívání. Podstatný rozdíl ovšem je, že západní společnost nepřerušila kontakt s historií. Takže tam došlo možná k nějaké mutaci, kdežto tady jde o smrtelnou nemoc. Průšvih to je především od devadesátých let, kdy takto nemocná společnost dostala peníze,“ odkazuje Lukáš Vacek mimo jiné na zrušenou kavárnu a lituje ztraceného citu pro to, „kam moje babička chodila na čaj“.
Hlučnou pustotu rozlehlé třídy nenarušuje ani betonová tramvajová zastávka. Obvyklý víkendový dav návštěvníků fotbalových utkání na sparťanském stadionu ještě čeká na jaro a opršelou protější pláň už pár dní nezdobí ani stany pro bezdomovce.
Ulice tu není
Jdeme třídou Milady Horákové k Hradčanské a mladý architekt protestuje proti zúžení problému ulice na dopravu. „Jedenadvacáté století se není schopno vyrovnat s komplexitou. Město je komplexní systém, nelze rozdělit jeho problémy na střípky a řešit je separovaně. Člověk vždycky tvořivě pracoval s prostředím, ve kterém žil, ale my jsme si to rozdělili na jednotlivé úkoly: ty vyřešíš dopravu, ty bydlení, ty zásobování. Jsou za tím racionální úvahy, ale najednou už není možné pracovat s místem, s pocitem z něj. My zde postavíme něco, protože se to hodí, tedy z jednoho úhlu pohledu je to správně, a myslíme si, že tím něco vyřešíme. Pokud nevyřešíme sami sebe, tak nevyřešíme nic, zabýváme se důsledky problémů a ne počátky. Pořád ukrajujeme část prostoru pro věci, které možná nejsou tak důležité, investujeme obrovské zdroje a navíc v okamžiku, kdy jsme si vědomi toho, že ty zdroje jednou skončí.“ Otočí se ke Sv. Vítu a poznamená: „Teď řeknu hroznou věc a památkáři mě zlynčují: my máme nedostavěnou katedrálu a dáváme peníze do tunelů,“ rozesměje se.
Před ostrou zatáčkou k Chotkovým sadům míjíme opravený dům jedné z novodobých církví. Bývala zde hospoda s letní zahrádkou. Lukáš Vacek se na chvíli zastaví a komentuje proměnu funkce budovy: „Nemá cenu držet továrnu na vakuované televize někde v Hranicích na Moravě, ale má cenu držet hospodu, která je tady už sto padesát let. U nás se ale děje přesný opak. Cpeme miliardy do udržení nesmyslné továrny a tady ta hospoda už není. Každá věc hraje spoustu rolí, čím víc rolí hraje, tím je město bohatší. Městský blok, kde je pekárna, tiskárna, kanceláře, žijí tam lidi, je tam hospoda, to je Amazonie, tam se dějí věci.“
Ulice je místnost dohody. Je podstoupena městu každým majitelem domu výměnou za společné služby. Slepé ulice si v dnešních městech ještě stále udržují tento charakter místnosti. Průchozí ulice s příchodem automobilu tuto vlastnost zcela ztratily. Věřím, že městské plánování může začít pochopením této ztráty a nasměrováním úsilí ke znovuobnovení ulice, kde lidé žijí, učí se, nakupují a pracují, jako kdyby obývali společnou místnost.
Luis I. Kahn: Ticho a světlo (1999)
Další velký dopravní uzel přináší paradoxně jistou úlevu, alespoň pro oči, přestože i civilizovaný Evropan vnímá prostor především akusticky. Lidí přibývá, napravo se vylupují Dejvice a fakt, že tramvajové koleje spolu s auty brání v plynulém přechodu na druhou stranu, není na první pohled zřejmý. Levoboku dominuje mohutná budova s nepříliš členěnou fasádou. „Tu velkou budovu postavil bolševik v takovém posledním vzepětí někdy v roce 1988 a je na místě cesty do města. Za ní se schovává bývalá městská brána. To je hrozná věc. Ale nejen to. Tady není možné ani přejít, ani přejet, ani se dostat do města. Měl by to být přitom prostor pro lidi. Měla by tu být ulice, a není. V osmašedesátém se na Dejvické zablokovaly tanky, protože nevěděly, kam mají pokračovat dál, celkem logicky se dostaly sem a tady příběh končí. Nit města je přerušená.“
Václavkova ulice působí navzdory stálému dešti příjemným dojmem. Z Dejvické sem přesahují malé obchůdky, auta parkují při chodnících s určitými ohledy, ve vzduchu je cítit koření z čínské restaurace. „Nejhorší je, že my tu degradaci prostoru už ani nevnímáme,“ řekne architekt a poukazuje na zničený parter, nesmyslné popelnice a již neexistující trávník. „To nejdůležitější na architektuře je to, co není vidět a nejhůř se poznává. Veřejný prostor je a funguje jen, když se o něj člověk stará. A my už tu ulici nechceme, chceme jen, aby tam na nás zbylo trochu místa, a pokud ne, tak jedeme jinam. Už nyní, abychom tu živou, pravou ulici našli, jsme ochotni zaplatit třicet tisíc za letenku a hledáme ji na druhém konci světa. Pak zjistíme, že tam už také není, že už také pomalu mizí. Jsou to radikálně jiné věci, prostor opustit nebo ho vylepšit. Najednou máme víc peněz a nechceme je dávat na věci, které zdánlivě nikomu nepatří a neslouží. Není to proto, že by lidé byli nějak špatní, jen jsme vypustili zvíře svobody a neumíme ho ještě ochočit,“ řekne, když se loučíme.
Iluze města
Na pražských sídlištích stále žije okolo 40 procent všech obyvatel města. Černý Most, jenž lemuje dálnici směrem na sever Čech, patří k nejmladším z nich. Část sídliště spolu s nákupními centry a začínající průmyslovou zónou byla postavena v devadesátých letech minulého století. Ani názvy ulic jako Chlumecká, Kučerova či Bobkova, které se nevymykají běžnému městskému standardu, nemohou zakrýt fakt, že i patnáct let po revoluci se stále procházka panelovým prostorem podobá chůzi po nehostinném Marsu.
„Nejhorší na tom je, že tohle si říká Centrum, Centrum Černý Most, a kolem je jen placka, rozbředlé, rozbahněné pole. Na horizontu jsou jenom další podobné nákupní haly a centrum je co?“ ptá se řečnicky architektka Zdena Němcová Zedníčková. „Tohle není žádné centrum, to je parkoviště,“ ukazuje na poloprázdnou asfaltovou plochu, která odděluje první panelové domy od velké nevzhledné budovy moderního tržiště. „Centrum ve městě je shromáždění nějakých smysluplných objektů, které lákají lidi, aby se tam sdružovali,“ pokračuje a spolu s ostatními zoufalci přitom balancuje na úzké obrubě chodníku, který je jinak zcela zatopen hlubokou vodu. Velkou kaluž se s mizivým úspěchem v rozpršelém dni snaží improvizovaně zlikvidovat mladý muž v montérkách s lopatou.
Čím je centrum?
„Nejvíc nechápu to, že máme územní plány, dělají na tom architekti, lidi, kteří učí další architekty. Všichni vědí a snaží se chytře mluvit o tom, jak má urbanismus správně vypadat, a pak kolem všech měst začnou růst podobné věci. Kdo to dovolil? Kdo to naplánoval? Jak to mohl někdo připustit? Proč někdo neřekne, takhle ne?“ ptá se s čím dál větším důrazem architektka a na mé pokrčení ramen pokračuje: „Jen se podívejte na tu plochu kolem, tady mohl být krásný park, zeleň, a je tu megaparkoviště. Kdyby postavili parkovací dům, tak to zabere pětinu, desetinu plochy a kolem lze udělat něco, co opravdu tvoří centrum. Když je metro pět set metrů odsud, proč ty obchody nejsou přímo u něj? Takhle vylezu z metra a jdu přes tohle,“ ukazuje na rozbahněnou plochu pod našima nohama. „Centrum má být něco, kam se člověk dostane z nějakého prostoru, ale sem přijede autem nebo přijde přes bahno a vodu. Magistrát stále mluví o tom, že Praha bude polycentrická, že se vybuduje více center, aby se zmírnil nápor na dopravu. Potom postaví metro, kolem kterého by se ta centra dala přirozeně vybudovat. Ale co je tady? Zase prázdná placka. Toto je prostě naše současné zacházení s krajinou. Rozbředlé, rozbahněné pole, kde si každý vyšlape cestičku, kde může,“ dodá a na chvíli se odmlčí, jak se soustředí na nesnáze cesty. Konečně se dostáváme k prvním panelákům. S narůžovělou fasádou a na sídlištní poměry přiměřenou výškou vypadají celkem mile.
„Tyhle domy musely vzniknout někdy po revoluci, ale jejich hodnota je stejně hrozivá jako těch paneláků kolem. Hraje si to na nějakou architekturu, ale že by to přinášelo kvalitu do života, to tedy ne,“ odpovídá na mé nevyřčené úvahy mladá architektka. „Bydlet v tomhle domě, koukat na tu hrůzu,“ ukazuje na Centrum a vzdálené panelové domy. „Já bych si tu hodila mašli, kdybych tady měla bydlet. Vylezu a před domem je podivná plocha, zaneřáděná od psů, a potom je parkoviště a potom nějaká krabice se spoustou reklam. Co je tohle za životní prostor? Jak tady někdo může zůstat normální? A první zeleň je až za dálnicí. Kdybych chtěla na procházku, těžko bych se šla rekreovat na trávník mezi dvěma parkovišti. Je tu jen panelák natřený na růžovo. Jakého urbanistického členění zde bylo dosaženo? Z hlediska městského prostoru je to úplně stejné, protože to má ty samé rozlehlé anonymní meziprostory,“ ukončí svoji sídlištní litanii Zdena Němcová Zedníčková.
Významné jsou také výsledky nových studií urbanistických. Dosavadní schéma uzavřených domovních bloků bylo opuštěno v zájmu hygienicky příhodnější zástavby víceméně uvolněné.Plánovitý a promyšlený vztah obydlí, výroby a rekreace je tématem vážných urbanistických studií… Nové architektuře byl dlouho a z různých stran vytýkán chladný a neosobní výraz. V čem to je, že se lidé tolik cítí lépe ve staré stylové restauraci než v restauraci nově zařízené? Proč působí starý venkovský dům mnohdy útulněji než moderní byt?... Je to obtížný úkol, o jehož řešení v současné době usilují také architekti naší socialistické vlasti.
Felix Haas: Architektura 20. století (1978)
„Je vidět, že se zde začalo při výstavbě už trochu uvažovat. Ale zase – dům tu má například malé obchůdky v přízemí, takže opticky by mohla vzniknout nějaká promenáda. Jenže ulice nemá druhou stranu, místo toho je tu zase parkoviště a pole a nic. Jenom tím, že se dají do parteru obchody, se nic nevyřeší. Navíc obchody jsou tady často prázdné, což není divu, když jsou pět minut odtud naštosovaná nákupní centra. Dřív lidé seděli před domem, koukali se na ostatní a povídali si s nimi. Kam se mají dívat dnes? Na auta, do popelnic, do výfuku metra?“ vysvětluje Němcová Zedníčková neutěšený pocit prázdnoty, jež kolem barevných domů panuje.
Znovu se rozprší, zmrzlé a promoklé hledáme kavárnu. Po několika minutách se bezradně vracíme rozblácenou cestou k nákupnímu centru. „Nejšílenější je, že to do budoucna nic neřeší, naopak to přináší dopravní zátěž pro město, protože všichni odtud dojíždějí pro něco někam. A za sídlišti rostou satelitní městečka a to už jsou úplná zvěrstva, úplný chaos, který navíc nevratně ničí krajinu. A za nimi průmyslové zóny, které jsou zcela tragické, protože aby to bylo levné, tak se stavějí jednopodlažní. Zabírají tolik půdy a nepřinášejí nikomu žádný efekt,“ řekne architektka a rozhlédne se kolem sebe. Interiér kavárny je pokryt tapetou s kreslenými kulisami Starého Města a členěn atrapami plynových lamp, které mají kolem krků zavěšeny domovní cedule s názvy nealkoholických nápojů nadnárodních značek. „To je přesně ono, iluze města.“
Obětovaná voda
„Chci připomenout stať Karla Honzíka, kterou napsal již v roce 1944. Psal o tom, jak Praha nevyužívá svůj úžasný fenomén, a tím je voda, řeka, Vltava, která protéká středem města,“ říká architektka Vendula Šafářová a snaží se přitom najít nejschůdnější cestu z Florence k Hlávkovu mostu. Proplétáme se mezi auty, tramvajemi, semafory a nahými betonovými sloupy, které podpírají nájezd na magistrálu. Krátký úsek k Ministerstvu dopravy zdoláváme až po čtvrthodině.
„Dnešní město nikdo nepoužívá, nikdo se o něj nestará a to je špatné. Město má fungovat tak, aby ho člověk mohl používat, město je pro člověka,“ komentuje naši trasu lakonicky Vendula Šafářová. Před ministerstvem stojí ohrazené parkoviště a nízké železné plůtky brání přístupu k upravené cestě s lavičkami na břehu řeky.
„Toto je naše cvičná linie, kterou budeme pracovně nazývat mrtvá linie,“ vytyčuje architektka cestu po pražských nábřežích. „Vlastně hned na začátku je ve výhledu bouda jménem Štvanice a na druhé straně už začíná problém.“ Myslí tím masivní budovu ministerstva. „Na přelomu století, kdy vznikl regulační plán města, se Praha začala znovu koncipovat. Znamenalo to mimo jiné demolice a také se začala řešit nábřeží. Bylo vypsáno mnoho soutěží a vznikaly takové věci, jako je tady ten obrovský barák. Tím, že tu není jediný, vyrostla betonová zeď, která brání řece jít do města a městu k řece.“
Příjemná cesta prosluněným odpolednem mnoho lidí k vycházce neláká. Za chvíli je jasné proč. Na obzoru se objevuje Štefánikův most a s ním těsný kontakt s magistrálou. „Ta silnice tu vznikla proto, že je to nejsnadnější, logické a samovolné řešení. Ale zase to s sebou pro člověka přináší mentální bariéru – zdráhá se jít k řece, používat ten prostor. Dopravu lze řešit i jinak, například ji zapustit pod zem, nebo ji alespoň odclonit, aby se tu vůbec mohl někdo pohybovat.“
Hned za mostem a botelem Albatros se naskýtá nová možnost znovu sejít k Vltavě. Stará dlažba však kromě zbytků pečiva, které zde někdo zanechal pro labutě a kachny, hostí také několik automobilů. Čím blíže k Čechovu mostu, tím jejich počet vzrůstá. Nakonec se vyhýbáme i nákladnímu automobilu.
Architektura umožňující zastavit pohyb je stejně důležitá jako velké hradby, které obklopovaly středověká města. Moderní město se obnovuje na základě řádu pohybu, který je obranou proti destrukci města automobilem.
Luis I. Kahn: Ticho a světlo (1999)
„V jiných městech, jako je Londýn či Krakov, se na promenádě dá trávit čas. Lidé se tam vzájemně potkávají, jezdí na kole, s kočárky, běhají tam psi, využívají prostě prostor, který díky tomu není mrtvý. Je hrozný luxus mít ve městě, jež má fungovat, tolik mrtvého prostoru,“ říká Vendula Šafářová a očima hledá na nábřeží známky normálního života. Za zdí lze přitom vedle klasické budovy Ministerstva průmyslu a obchodu tušit Anežský klášter. Nacházíme se přímo v historickém centru města, od nějž řeku dělí čtyřmetrová zeď.
„Jsme v záplavové zóně města, ale ten přechod je strašně tvrdý, nelogický. Měl by být postupný, aby se člověk mohl pořád orientovat a vědět, kde se nachází v prostoru. Když jsem obehnaná zdí, nemohu si ho nijak užít,“ vysvětluje Šafářová. Před Čechovým mostem potkáváme první kavárnu, je prázdná, stejně jako nábřeží.
„Tady všude by mohly být trávníky, kavárny, restaurace. Nábřeží se centrem táhne víc než tři kilometry, lidé by sem klidně mohli chodit běhat místo polední přestávky. Nebo alespoň chodit, při chůzi se nejlépe přemýšlí. Je to ideální městský rekreační prostor. Všichni dnes odjíždějí na víkendy pryč někam za přírodou, což je také podivná záležitost, úprk z města, místo toho, aby si životní prostor udělali takový, aby v něm mohli žít. Vytváříme si další prostor někde jinde, kde to zase okupujeme. Což je podivné zdvojení prostoru, chamtivé, sobecké, neúsporné, neekologické,“ rozhorlí se mladá žena. První zelenou plochu potkáváme až u Rudolfína. Tramvajové koleje a kolony aut okamžitě spolehlivě ruší dojem útulného zákoutí.
„Životodárná voda obětovaná dopravě,“ shrne cestu architektka.
Autorka je publicistka.
Lukáš Vacek (1977) v současné době pracuje v architektonickém Ateliéru L. Loni ukončil studia na FA ČVUT, rok předtím strávil v ateliéru Renza Piana (Renzo Piano Building Workshop). Zdena Němcová Zedníčková (1972) je odborná asistentka na FA TU v Liberci, vystudovala VŠUP v Praze, obor architektura (1997) a studia si prodloužila na Musatino Art University v Tokiu v ateliéru prof. Minoru Takeyama (2002–2004). Vendula Šafářová (1976) získala v roce 2004 čestné uznání Ceny Petra Parléře za obnovu Blatné po povodni. Po absolvování VŠUP v Praze (2000) se ve svém vlastním ateliéru zabývá hlavně použitím netradičních metod v navrhování architektury.