Velmi pozorná smrt

Francouzští historikové Jean Delumeau (Hřích a strach, č. 1998) a Philippe Ariés (Dějiny smrti, č. 2000) ukázali ve svých monumentálních dílech značný význam smrti, představ o ní a posledních věcí člověka v západní kultuře; zachytili i nesmírnou dobovou posedlost smrtí, spojenou s její intimní znalostí a každodenním poměřováním s ní. Středověká smrt byla personifikovaná, dramatizovaná, ikonografizovaná, vše prostupující memento mori prochází celou tehdejší lidskou existencí. Počínaje renesancí dochází k „útěku od smrti“, k jejímu stále výraznějšímu a zjevnějšímu vytěsňování, odsunování a tabuizaci, lidský konec se stává něčím dobře ukrytým, neslušným a zapovězeným. Výrazné korektury se objevují až v romantismu a dekadenci, ale jen jako ornamentální odbočky, nenarušující hlavní proud kulturního pohybu. Tou měrou, jak se stupňuje lidská síla realizovat své možnosti během pozemského života, obecně klesá vůle zabývat se konečností a konfrontovat se s její neúprosnou konkrétností a ještě méně s jejím rozměrem spirituálním, na čemž nic nemění ani obludné žně masově násilného a iracionálního umírání během dějinných zvěrstev dvacátého století.

Sedm alegorizujících povídek knihy Bohumila Nusky se odehrává od středověku po devatenácté století a zobrazuje různé způsoby setkávání se smrtí, „Paní Vševládnou“, varianty, kterak smrti čelit či s ní hrát svou hru. Člověk ji může sám zvolit, jindy táhne sama smrt. Přichází k hrdinům v řadě převleků jako šlechtična, selka, měštka, či se jim zjevuje jako tvář v davu, neustále metamorfuje do různých podob – je krásná i ohyzdná, svůdná i děsivá, přitažlivá i odporná, marnivá, vyzývavá i ambivalentně nevypočitatelná. Paní ale přistupuje ke svým objektům vcelku nepředpojatě, chce si s nimi zalaškovat, pobavit se, experimentovat: zná soucit, ráda poskytne příležitost, aby si sami zvolili postup, kdy a za jakých podmínek přistoupit ke konečnému objetí, jak ho oddálit či přiblížit, a v jakém stavu a po jakém životě se mu vystavit.

Dokud dýchám

Není náhodou, že klíčovými postavami několika textů jsou rytíř a šašek. Rytíř jako archetyp bojovníka a nositele ctnosti, jehož cesty vedou „vždy zpříma“ a kterému v jeho dráze ani smrt nemůže zabránit, ale jenž se může svým povinnostem také zpronevěřit, svůj kodex zahodit a pošlapat; šašek, cinkáním jehož rolničky dílo začíná i končí, je pak majitelem zvláštních privilegií, může vyslovovat tabuizovanou pravdu, bagatelizovat autoritu a jeho tragická existence je výrazem nedovolené reflexe. Šašek i rytíř kráčejí úzkou stezkou – krok mimo a řítí se do propasti. V nejsilnějším třetím příběhu právě rytíř, který se odmítá podrobit pánovité výzvě Paní „Uhni mi z cesty!“, vyzývá smrt na souboj bez ohledu na svou šanci zvítězit, neboť principiální je pro něj pouze obstát. „Sluší se bojovat i za ztracenou věc, jsme-li přesvědčeni, že se nám nebo naším bližním stala křivda nebo násilí a že jsme v právu“ (s. 178). Po mnoho desítek stran pak sledujeme jeho poslední boj, úporný, předem ztracený, a přece vrcholně heroický, v němž rytíř racionálně přesně chápe nevyhnutelnou předurčenost konce pošetilého duelu, v kterém nemá nárok na happy end, ale přesto se nevzdává, dokud dýchá, doufá, ač nemálo omámen oslnivostí erotického fluida své soupeřky. I jiní hrdinové dokážou dostát svým vnitřním závazkům, i když ne tak pateticky – další se umějí jen vyhnout a ztotožní se s únikem, rezignací, vegetativním přežíváním, vlastně stavem smrtelného hříchu.

Nuska vypráví své příběhy s nesmírně pomalou, rozvleklou důkladností, každou povídku prokládá množstvím digresí, retardujících explikací a historizujících exkursů, týkajících se dobových reálií, oblečení, jídla, zbraní, lékařství, obyčejů, způsobů, pravidel atd. Vypravěč se v těchto detailních líčeních vyžívá všem požadavkům pohodlné splavnosti narace navzdory, s gustem zastavuje děj, aby obšírně a detailně pojednal třeba o konstrukci zvonic, mechanismech vyzvánění či o pravidlech středověkých turnajů a částech rytířské výstroje a výzbroje včetně materiálu, výzdoby a způsobu užívání. Stejně tak je kniha přeplněna odbočkami etymologickými, odkazy k sémantickým kořenům výrazů a jejich vývoji. Texty tak získávají patinu důkladné věrohodnosti, zároveň v sobě nesou cosi odtažitého a až uspávajícího, od soustředění na fabuli a akty Paní Vševládné nás stále odvádí něco, co vykazuje proti její hloubce a majestátu jen nicotnou důležitost, právě tak jako tomu zpravidla bývá v realitě samé.

Čelem

Věci tu však zároveň slouží jako obrazy – naplňuje se v nich duch a esence doby, její záliby, vkus, dovednost a zkušenost, kus její podstaty. V jedné z povídek smrt vyzývá dva jí vyvolené chlapce, aby si z pestré nabídky rozličných věcí vybrali ty, které budou určovat jejich budoucí život, neboť věci nás vytvářejí možná daleko víc než naopak a v jejich volbě je kromě našeho růstu neúprosně zakódován i náš úpadek. Vypravěč ale nezůstává vězet v minulosti, s nenapodobitelnou ironií glosuje děje z dnešního pohledu, spekuluje, neponechává časovou pro?ast bez komentáře, což podivuhodně ozvláštňuje příznačnou burlesknost Nuskova světa, který je vždy poněkud zahalen oparem neskutečna, „jako z pohádky“. Ilustrační doprovod knihy tvoří autorem vybrané dřevoryty zvláště Albrechta Dürera a Hanse Holbeina ml., zpodobující apokalyptické tance smrti, reje kostlivců, v jejichž fantaskních a bizarních motivech vidíme vedle hrůzy i jakousi komičnost, již se Nuska pokusil vyjádřit v závěru povídky O marnostech ušlechtilých?.

Celý život se v autorově pohledu odkrývá jako stálá hra se smrtí. Smrt je vždy připravena, velmi pozorná k lidským stavům, pohnutkám i potřebám. Vždyť se nejeví jako pouhé opozitum života, ale rozeznáváme v ní jeho základní podmínku, jež ho teprve osmysluje, dokonce bez ní by ani žádný smysl nebyl možný. Člověk se vždy a všude pohybuje na hraně smrti. I když mu momentálně připadá nepřítomná a vzdálená, je nemožné nevztahovat k ní každý lidský krůček. Smrt není jen fakt empirický, ale zejména duchovní – i proto se její personifikace ukazuje jako nevyhnutelná. Neustále se obnovuje a vystupuje jako pevná součást lidské osobnosti, bude vždy obsažena v našem temperamentu, orientaci a sebeurčení; proto náš život vymezuje i podoba a ráz našeho vztahu k smrti. Naše pojetí života je i naším pojetím smrti. Nuskovy prózy kladou odpor prázdnotě; sebeobětování stavějí proti pouhému plynutí, pozvolnému vyprázdňování obsahu, ústícímu ve stav ztráty víry a vnitřního vyrabování. Postavíme-li se Paní Vševládné čelem a zn?me-li svou cenu, nejsme bez šancí. Jádro úkolu spočívá v tom neustále o smrti vědět, ale nestát se jejím vazalem. A žít tak, aby si nás i smrt vážila.

Autor je literární kritik.