Zkusme vyslovit „kulturní politika“ jako pojem nezatížený komunistickou minulostí. Ocitáme se rázem v Evropské unii uprostřed několikaleté, čím dál intenzivnější diskuse. Debatuje se nad mýty i realitou, teorií i praktickými dopady střednědobých koncepcí, zvaných právě Kulturní politika, bez nichž se žádná civilizovaná země dneska neobejde.
A mluví-li se o koncepci na pět až sedm let, je třeba mít pochopitelně jasnou i vizi podstatně dlouhodobější, v případě České republiky vizi nezbytně reformní. Oblast kultury u nás doma (po téměř padesátiletém zatížení cenzurou dnes detailně kontrolovaná sítí příspěvkových organizací, oblast s minimálním prostorem pro vznik nových forem a občanských aktivit) na skutečnou, důslednou a citlivými kroky vedenou reformu teprve čeká.
Všude je co dohánět. Máme sice spoustu divadel, koncertních síní, muzeí, galerií, dokončujeme internetizaci knihoven a cíleně se věnujeme digitalizaci archivů, sbírkových fondů, památek, kulturního dědictví jako celku – na to vše ale chybějí peníze. A momentálně se nám nedostává ani střednědobé koncepce památkové péče. Takzvané živé umění svou koncepci už naštěstí má, dokonce platnou pro období 2007–2013 (kdy Česká republika poprvé a jedinečně může čerpat významnou měrou ze strukturálních fondů Evropské unie), stát však nemá nástroje, jak ji plnit.
EU si hledí tvůrčích sil
Základním, „všeobjímajícím“ dokumentem, který naší zemi teď opravdu chybí, zůstává moderní Kulturní politika. Platnost takto nazvaného dokumentu, který byl českou vládou schválen v roce 2001, je už druhým rokem jen uměle prodlužována. Doufejme, že započaté konstruktivní snahy ministerstva kultury vypracovat a dokončit v široké diskusi s odbornou veřejností text adekvátní našemu členství v Evropské unii budou mít úspěch. O našich problémech toho v EU mnoho nevědí, nedělejme si iluze, a buďme co nejlépe připraveni je sami analyzovat, uchopovat a řešit.
Neexistují závazná nařízení EU pro oblast kultury. Přesto Evropská komise vede diskuse o čerpání svých fondů a záleží jí na reformní vizi nejen pro oblast kultury, ale veřejné správy v ČR jako celku. To patří k těm lepším praktikám Unie, stejně jako různé konference s názvy Pro Evropu kulturní, Duše pro Evropu apod.
Ty jsou v posledních letech časté a seriózně se zabývají aspekty, na něž v našich poměrech sem tam zapomínáme. Poukazují na roli kultury a umění v dnešním přetechnizovaném světě, plném konfliktů a válek. Nejvyšší politici si začínají plně uvědomovat, jak nezastupitelnou úlohu má kultura pro integraci sociálně slabších či národnostně a jinak odlišných skupin obyvatel. Je-li jednou stránkou lisabonské strategie soutěživost a konkurenceschopnost, vyvažuje ji na straně druhé kreativita a inovace. Kultura je tu pojímána v tom nejlepším smyslu slova jako součást neziskového sektoru, specifická oblast, přinášející významné přímé i nepřímé socio-ekonomické efekty. To je pro nás a tvůrce naší Kulturní politiky důležité.
Rozmanitost akutně
Vedle frekventovaných výrazů kreativita, inovace a mobilita (aktivní pohyb umělců po evropském a dalších kontinentech) je mottem zmiňovaných diskusí ještě jeden důležitý pojem: diverzita, česky různorodost, rozmanitost. Souvisí s právě probíhajícím ratifikačním procesem Úmluvy UNESCO o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů, daleko přesahujícím hranice Evropy. Postupným přijetím úmluvy v zatím třiceti zemích (z toho dvanáct z EU) dostává téma rozmanitosti kulturních projevů nové dimenze: nutí nás, Evropany, dívat se na kulturu i z jiného úhlu. Nejen jako na dennodenní samozřejmost, ale též jako na dynamický prvek rozvoje komunikace, kvality prostředí, v němž žijeme, prvek sociální soudržnosti stejně jako hospodářského růstu.
Pro Jihoameričany kulturní rozmanitost (ve smyslu rozvoje představivosti a tvořivosti) podtrhuje význam umění v každodenním životě občanů, pro Afričany leckde napomáhá překonávat konflikty jednotlivých etnik, a proto ji zakotvují přímo do ústavy. A co stará a „nová“ Evropa? Překvapivě hluboké chápání role kultury je znát třeba u Chorvatů: podporují aktivní občanskou společnost a množství nových aktérů na kulturním poli, které je třeba brát v úvahu. Každý desátý občan EU je imigrant, tudíž se žánrová a stylová rozmanitost prolíná s diverzitou národnostní, etnickou. Česká republika v diskusích o významu kultury v dnešním světě zatím nijak nevyniká.
I Rada Evropy vnímá ochranu kulturních práv občana jako prioritu. Uznává, že rozmanitost není jen koexistence, ale také dialog, porovnání, reálná konfrontace plná dynamiky. Je to poznávání druhých a práce na sobě samých, zkouška schopnosti naslouchat druhým, přizpůsobit se jiným podmínkám, přijímat jiné názory. Právě tady daleko překračujeme hranice kultury v našem dosud obvyklém pojetí, tady hledáme a nacházíme nejen svou „duši pro Evropu“.
Autorka je zakladatelka festivalu Tanec Praha a divadla Ponec.