Grantový systém, který představila Praha pro oblast kultury na léta 2016–2021, šokoval odbornou veřejnost limitováním souhrnu dotací na konkrétní projekt. Má i další úskalí, současně však přináší řešení některých starých problémů.
Hlavní město Praha se prakticky s každou novou politickou reprezentací vrací k debatám o grantech a vztahu radnice k neziskovému sektoru. Dát přednost transparentnosti, odbornosti a přehlednosti grantového systému, nebo vytvoření prostoru pro klientelismus? Vyhranit se vůči předchůdcům, nebo navázat na osvědčené cesty a hledat další ke zlepšení? Dokončit transformaci příspěvkových organizací a směřovat k rovným podmínkám pro všechny poskytovatele veřejně prospěšných služeb, nebo zůstat u kompromisů a výjimek? Přestože se profesionální umění neobejde bez odborné erudice, dlouhodobé praxe a orientace v oboru stejně jako jakákoli jiná profese, doporučení expertů jsou politiky často zpochybňována a při tvorbě nových pravidel jsou odborníci leckdy obcházeni.
V oblasti kulturní politiky existuje několik témat, která nejsou dosud dostatečně řešena ani na úrovni státu, kritérii výběru členů grantové komise počínaje a pravidly pro podávání odvolání konče. A aby toho nebylo málo, výklad nařízení a směrnic, které vydává Evropská komise, patří v naší zemi k těm „nejkreativnějším“, bohužel v neprospěch sektoru. Definice ekonomických činností zaměstnávala Úřad pro ochranu hospodářské soutěže řadu let, a bez jakéhokoli efektu. Loni v létě konečně přišla takzvaná bloková výjimka. Očekávalo se, že tím je kultura osvobozena od krkolomných výkladů o tom, co je a co není zakázaná veřejná podpora. Registr podpor v režimu de minimis by měl všechny veřejně prospěšné kulturní subjekty čerpající takzvanou slučitelnou podporu vymazat. Jenže to bychom nesměli být v Česku.
Projekty regionálního významu?
Praha v březnu zveřejnila Grantový systém v oblasti kultury na léta 2016–2021. Není jasné, kdo je tvůrcem tohoto dokumentu, a přiznám se, že po slibné konferenci k danému tématu v září 2014 a následném „rozprášení“ pořádajícího Institutu plánování a rozvoje, od něhož bych v úzké spolupráci s odborem kultury a grantovými komisemi takový materiál očekávala, jsem přestala pátrat.
Problém dokumentu o stručných osmnácti stranách vidím už v chápání blokové výjimky. Město tvrdí, že systém „zásadně směřuje na realizaci projektů s omezeným regionálním významem, které nejsou předmětem výměny mezi členskými státy EU, a obyvatelé členských států EU neputují přes hranice s hlavním cílem návštěvy těchto akcí. Ověření této skutečnosti je prováděno na základě hodnocení kvality předkládaného projektu.“ To je naprostý nesmysl, protože Praha se ráda chlubí akcemi s výrazným mezinárodním přesahem, dokonce se porovnává s Vídní, jakkoli jí chybí strategie kulturní turistiky. Snad se od roku 2016 nehodlá soustředit jen na projekty „omezeného regionálního významu“?
Daleko významnější a tentokrát již nebezpečný precedent najdeme na straně páté: „Žadatel, u jehož podpořené akce byla uplatněna bloková výjimka, garantuje, že podpora jeho akce z veřejných rozpočtů v rámci celé ČR (např. MK ČR, samosprávné orgány měst, městských částí a obcí) ve svém souhrnu nepřekročí výši podpory, tj. max. 70 % způsobilých nákladů projektu/činnosti, a pokryje deficit rozpočtu. Při překročení maximální výše veřejné podpory je příjemce grantu povinen vrátit příslušnou finanční částku hl. m. Praze…“
Tento odstavec má několik úskalí. Zcela neopodstatněný je limit celkového podílu všech dotací ze státního a veřejných rozpočtů. Město má plné právo omezit výši svého podílu, činí tak i stát, ale součet všech dotací, to je omezení, které Evropská komise uplatňuje pouze pro komerční sféru, například audiovizi (limit padesát procent) či vydávání hudby a literatury (sedmdesát procent). U všech ostatních oblastí podpory, kterou skýtá pražský grantový systém, platí nařízení Evropské komise č. 651/2014: „Pokud jde o provozní podporu, výše podpory nesmí přesáhnout částku, která je nezbytná k pokrytí provozních ztrát a vygenerování přiměřeného zisku za příslušné období.“ Město může nad rámec nařízení Evropské komise klást podmínku, že grant je třeba využít pouze do výše vyrovnaného rozpočtu, nikoli k tvorbě zisku. Proč by ale mělo limitovat souhrn všech dotací, když tak nečiní ani stát, natož EU?
Nejeden projekt má velmi osvětový charakter, nevybírá vstupné a sotva může spoléhat na privátní zdroje. Právě zde je významná role grantových komisí, které hodnotí význam a přínos spolu s efektivitou. Město dále zkoumá způsobilé výdaje a intenzivně provádí kontroly. Pokrytí v celkovém součtu více než sedmdesáti procent nákladů z veřejných dotací, na principu vícezdrojového financování, není v rámci EU nic neobvyklého a bylo by pro určité subjekty prakticky likvidační, kdyby se to právě v Praze mělo rokem 2016 změnit.
Chybějící partner v diskusi
Je škoda, že město neotevřelo odbornou diskusi profesním organizacím dříve, než aktualizovaný systém schválilo a zveřejnilo. Mohlo tak předejít popsaným nedorozuměním a nepřesnostem. Současná situace poukazuje i na problém vztahu rolí politika a odborníka. Politik je odpovědný za dodržování zákonů ČR i nařízení Evropské komise, proto zjevně zadal k vypracování i tato pravidla. Politik by ale měl mít jasnou strategii rozvoje oblasti, za kterou odpovídá, a v ideálním případě být vizionářem rozvoje daného sektoru.
Takovou strategii nelze tvořit bez zkušených odborníků, a proto Evropská komise stále důrazněji doporučuje princip partnerství. Zkušení praktici, ale i teoretici a kritici přinášejí vždy zásadní podněty a pomáhají předcházet chybám. Vývoj pražského grantového systému to jen potvrzuje. Po dvě volební období na něm pracoval Poradní sbor primátora, který přispěl k výrazným vylepšením, jakkoli se na počátku zdálo, že nesourodá skupina expertů se nemůže shodnout. Nyní je nutné otevřít komunikaci s odbornou veřejností dříve, než chybné formulace ohrozí část sektoru.
Kdo je ale odborník a jak mají být vytvářeny grantové komise, jaká jsou kritéria pro výběr členů a kdo je má navrhovat, jaký orgán a jakým postupem je jmenuje? Pražský systém má velmi dobře popsán způsob práce odborníků na posuzování projektů, role členů grantové komise i jejich konzultantůhodnotitelů, ale uvedené postupy pro jejich výběr chybějí. Věřím, že to je jedno z témat, které radnice otevře odborné diskusi. Po kritické zprávě Národního kontrolního úřadu se jím nakonec v současné době zabývá i Ministerstvo kultury ČR.
Související otázkou je střet zájmů: může být žadatel o grant členem komise nebo hodnotitelem, když je v tak malé zemi poměrně málo expertů? Ministerstvo kultury ČR říká, že ano. Pak ale nikdy nehodnotí svůj vlastní projekt a při diskusi o něm odejde z místnosti. Musí mít silný respekt v rámci své profese, prokazatelnou odbornost, a ukáželi se, že záměrně sráží body konkurentovi, měl by být okamžitě vyměněn. Samotná definice střetu zájmů však není zřejmá.
I proto hrají v partnerství s veřejnou správou významnou roli takzvané profesní organizace, tedy většinou střešní asociace pro jednotlivé oblasti, obory, žánry. Není jasné, jak jsou oslovovány, jak má vypadat nominace, jak jsou informovány o výstupech. Právě ony by měly mít hlavní slovo v nominacích expertů do grantové komise a stejně tak by měly vysílat své členy, zpravidla erudované praktiky, ke konstruktivním jednáním o strategiích, zásadách a pravidlech. Mimochodem až nyní – ale buďme tomu rádi – se stát zabývá strategií vůči nestátním neziskovým organizacím, která by měla být nepochybně inspirací i pro obce a kraje při veškerém respektu k jejich autonomii.
Jsou nějaká pozitiva?
Pro transparentnost grantového systému je velmi důležité stanovit předem kritéria pro posuzování žádostí a co nejpřesněji definovat jejich bodovou váhu. V tomto ohledu je město Praha skvělým příkladem a mělo by být inspirací pro MK ČR, ale i další města a Asociaci krajů. V bodovacích tabulkách je používána obdobná stobodová škála, jakou má program Kreativní Evropa, dříve EU Culture. Základní kritéria jsou jasná a logická.
Město lze pochválit i za další významný krok vpřed – zavedení podpory investic. To je zásadní posun, protože z provozních grantů lze sotva zajistit základní údržbu a opravy. Divadelní a jiné technologie rychle stárnou, část zařízení se může ocitnout v havarijním stavu, což nese i bezpečnostní rizika. Lze jen doufat, že na investice vyčleňuje město rozpočet tak, jak je běžně zvykem, tj. mimo neinvestiční dotace, což znamená, že je nehodlá krátit, ale naopak k nim přidat podporu infrastruktury.
Závěrem ještě téma, které také neřeší ani stát, ani město. Podat odvolání má právo každý. I sebelepší grantová komise se může mýlit, často proto, že nemá všechny informace. Nicméně přesná pravidla pro odvolací proces jsou důležitá, protože bez jejich existence čelí mnozí poctiví žadatelé atakům, že nekale lobbují, a ti, co to opravdu dělají, se jen baví. Žádný projekt s prokazatelně nízkým hodnocením komise by neměl být podpořen jen proto, že se odvolá, protože to zavání korupcí. K odvolání by vždy měl být brán v potaz (a tedy vyžádán) postoj Grantové komise.
Autorka je předsedkyně Tance Praha, v minulosti byla členkou Poradního sboru primátora i ministra kultury.