Literatura popelnic

Kromě psaní vlastních knih překládáte z ruštiny. Navíc jméno, kterým své knihy podepisujete, zní trochu rusky. Jaký máte vztah ke slovanské kultuře?

Ano, jsem prodchnutý ruskou kulturou, ale dlouhodobý kontakt s dalšími kulturami mé umělecké vnímání světa zcela proměnil. Řekněme, že ozvěna Ruska byla v mém životě přítomná od nejútlejšího dětství. Během univerzitních studií jsem hodně četl ruské a sovětské klasiky, i když předtím na mě působila spíš ruská hudba, film, jazyk a ruská nostalgie. A samozřejmě jsem pobýval v Sovětském svazu. Ale od doby studií jsem svůj okruh zájmů hodně rozšířil. Neuchvacovala mě ani tak ta slavná „ruská duše“, ale hlavně sovětský východ, ruská sovětská kultura a její zbytky folklorních tradic, čerpající jak z ruských dějin, tak z ostatních slovanských a sibiřských kultur. Promlouvaly ke mně epické, populistické tóny, jimiž byla veškerá kulturní činnost Sovětského svazu potažená. Mé revoluční sympatie patří epopeji sovětské revoluce. Ale pozor: jen její mladé a ještě nezdegenerované fázi, obrazům října a válečného komunismu dvacátých let. Nikdy mě ani v nejmenším nepřitahoval stalinismus, to byla skutečná zrůdnost. Za tou zrůdností však přežívaly pozůstatky revoluce, někdy i významné zbytky utopie, která se dala do pohybu. A dokonce i později, za Brežněva nebo Andropova, přežívaly drobky připomínající to první hrdinské období. Ty drobky jsem oceňoval.

Máme-li ale mluvit o silném poutu k nějaké kultuře, musíme zmínit tu, která mě oslnila a která mě bude fascinovat ještě dlouho, přinejmenším do smrti, kulturu, jejíž bohatství a různorodost jsou s ruskou kulturou nesrovnatelné. Jde o čínský oceán, o čínskou kulturu od počátků k dnešku. Knihy, jež jsem četl, mně přinesly mnohé, zcela zásadní však pro mne byl živý, dlouhodobý kontakt s Asií. Můj pobyt v Číně měl obrovský vliv na to, co píšu, i když nepíšu cestopisy a i když mé postavy ani prostředí mých knih nejsou čínské. Také bych rád zdůraznil, že ve svých knihách nerekonstruuji tu kterou národní kulturu. Mé cesty po několika světadílech a pobyty na nich ze mě udělaly ještě většího internacionalistu a kosmopolitu, než jakým jsem citově i ideologicky byl už od dob probuzení k vědomému politickému životu.

První knihy jste napsal a vydal v osmdesátých letech, před pádem SSSR. Jedna z nich, Loď odnikud, se odehrává v Petrohradu zarostlém tropickým pralesem, kde ještě žije revoluce, i když ohrožená opozičníky. Co říkáte cestě, kterou se vydal bývalý sovětský blok?

Sovětský svaz perestrojky už nebyl Sovětským svazem gulagu. Byla to země, která přestala fungovat, chudá země, již nebylo možné zreformovat. Vojensko-průmyslový komplex prohrál v souboji se Západem. Celá řada sovětských filmů otevřeně ukazovala bezvýchodnost situace. To bylo před dvaceti lety a já si nemohu pomoci, ale cítím sympatie k té tonoucí zemi, k tomu vraku, který se tak dobře tvářil, že se ještě drží. Tuhle sympatii jsme vždy pociťovali k poraženým, k bývalým hrdinům, k „looserům“. K tomu, co se objevilo na místě sovětského bloku po zániku SSSR, však žádnou něhu necítím. Nemluvím o lidech, ale o systémech. Nemluvím o národech, ale o těch, kdo si přisvojili jejich majetek. Nahrazení diktatury byrokratických policistů demokratickou fasádou, za níž vládnou mafie, bývalí členové KGB a drancující milionáři… Ne, k tomu opravdu necítím pražádnou sympatii. Pád sovětského systému konečně umožnil části aktivní populace přístup k cestování, ke kultuře, k ekonomickým výhodám, k nové politické tradici, a to je skvělé. Jenže senilní, postbrežněvovsky upravený socialismus byl nahrazen ukrutností, ze které nevzejde nic dobrého. Popovídáme si o tom za pár let.

Kniha Menší andělé nese podtitul naráty. Vaše texty se vůbec řadí k neobvyklým stylistickým útvarům, jako Shågga, lekce, romånce… Svůj literární svět nazýváte postexotismem. Co vlastně postexotismus je?

V odpověď na tuto otázku byly napsány stovky stránek. Napsali je literární vědci a jsou daleko přesnější než to, co mohu říci já. Přesto se pokusím vysvětlit postexotismus v několika větách. Začnu tím, že to v žádném případě není nějaký literární směr končící na -ismus. Slovo postexotismus se tváří učeně, ale je to jen praktický výraz, za kterým se ukrývají knihy postexotických autorů. Kterých? Lutze Bassmana, Manuely Draegerové, Elli Kronauera, Antoina Volodina a dalších ještě méně známých. Postexotismus je známá část jejich díla. Stručně řečeno je postexotismus románovou konstrukcí, souhrnem fikcí, které si odpovídají a které se doplňují, které spolu harmonicky sousedí, uvážíme-li, že jsou dílem kolektivu autorů spojených stejnou spisovatelskou situací (jsou ve vězení) a stejným osobním prožitkem (pokusili se vojenskými a násilnými akcemi změnit svět, revoluce se nekonala, prohráli, většina jejich druhů zemřela nebo zešílela). Právě těmito hlasy zpívá postexotismus. Pokud mi dáte trochu času, poskytnu vám jeho velmi krátké definice. Žádná z nich není dostačující, ale dohromady náš projekt poměrně dobře popisují.

Literatura odjinud, přicházející odjinud a směřující jinam.

Internacionalistická a kosmopolitní literatura, která má své kořeny v tragédiích dvacátého století, ve válkách, v revolucích, genocidách a prohrách dvacátého století.

Cizí literatura psaná francouzsky.

Literatura, která nerozlučně spojuje snové stavy a politiku.

Literatura popelnic, která přerušila vztahy s oficiální literaturou.

Vězeňská literatura o přemílání, o mentální deviaci a o neúspěchu.

Románová stavba, která má co do činění hlavně s šamanismem, s bolševickou variantou šamanismu.

Zmínil jste několik postexotických autorů, jejich neúplný seznam se nachází na začátku knihy Postexotismus v deseti lekcích, lekce jedenáctá. Někteří jsou coby spoluautoři podepsáni pod vašimi knihami. V rozhovorech často vystupujete pouze jako jejich mluvčí. Co vás k tomu vede?

Postexotická fikce mi přisuzuje fiktivní roli mluvčího. Mimo zdi vězení se tedy stávám živým prodloužením fikce, který ji obhajuje a vysvětluje. Hraji určitou roli, jsem svým způsobem herec, na dlouho, na doživotí, zmocněný uvězněnými spisovateli, abych je zastupoval a abych se ve skutečném světě ujal jejich vizí a díla. Neříkám, že je to vždy jednoduché. Za prvé proto, že to nutí k neustálému napětí mezi neskutečnem a realitou, a řekněme i k nebezpečné hře, jež pramení ve schizofrenii, ve schizofrenickém chování. Dotýká se to šílenství. Za druhé proto, že vnější svět, kritika a čtenářská obec nejsou na takový poetický postoj a na to, aby ho uvolněně a laskavě přijaly, připraveny.Vnější svět se obrovsky brání, když má před sebou výraz „cizosti“ tak silný jako ten, o kterém mluvím. Tahle „cizost“ vadí, je pociťovaná jako agresivní, povýšená a dokonce i násilná, protože se neustále odvolává na hrdinské zpěvy o revoluci, na výstřední radikálnost, na fantastično spojené s hrůzou táborů a s krachem lidských dějin. Ten pocit ještě určitě umocňuje skutečnost, že se postexotismus vyjadřuje, aniž by si osvojil konvenční chování a způsob vyjadřování nezbytný k tomu, aby byl uznán nebo i jen vnímán ve vnějším světě. Odmítáme spokojené broukání o poválečné obnově, odmítáme blažený pragmatismus post- a neokoloniálních společností, odmítáme jakoukoli sociálnědemokratickou orientaci a popisujeme současný chaotický a nesnesitelný svět, který v ničem neodpovídá celkově a pokrytecky kladné představě, povětšinou šířené západními médii. Svět na vnější straně zdí jen velmi obtížně přijímá nejen mou literární roli mluvčího, ale i tu prudkou a polemickou řeč. Beru ty neklidné postoje za své, obhajuji je a komentuji, kdykoli jsem vyzván, abych se vyjádřil. Není to vůbec jednoduché a ani to není vždy správně pochopeno. Obhajovat postexotismus pro mě dnes znamená pomáhat existenci několika hlasů, snažit se je harmonicky zkombinovat a seznámit s nimi vnější svět.

Jak postexotičtí autoři, tak postavy mají velice zvláštní jména. Podle čeho je vybíráte?

Řekněme, že je pečlivě vyrábím. Ze všeho nejdřív se snažím vytvořit postavám jména, která odpovídají určitým estetickým kritériím, jména, jejichž hudebnost mi vyhovuje. Pokud mám po dobu dlouhé cesty fikcí obývat nějakou postavu, musím se v jejím jménu „dobře cítit“. Potom se starám o to, abych jména svých postav posunul do internacionalistického světa, v němž už dávno zmizely odkazy na národnost a etnikum a samozřejmě i šovinistické chování. Postexotičtí autoři píší, sní a komunikují blíže neurčeným jazykem, který se do knih dostává v podobě překladu. Překladu frankofonního, to je pravda, ale nezatíženého „backgroundem“ frankofonní kultury, zbaveného veškerého „backgroundu“ spojeného s nějakým určitým jazykem. Trvám na tom, všichni na tom z estetických a ideologických důvodů trváme. Spojení jména a příjmení pocházejících z různých kulturních a zeměpisných oblastí se tak stává malým činem militantního internacionalismu: Sára Kwong, Rim Scheidmann, Erdogan Mayayo, Dondog Balbajan…

Výběr jména zpravidla diktuje kontext a požadavek hudebnosti. Často pracuji s telefonními seznamy, se slovníky jmen, ale používám je hlavně proto, abych se při pozměňování a vymýšlení jména nedopustil příliš mnoha lingvistických bot. V některých případech jsou jména částečně „zakódovaná“, nechávám to napospas vědcům, kteří si s detaily rádi hrají. V takovém případě získává postava další smysl, její jméno nebylo vybráno náhodně. K jejímu správnému pochopení není nutné znát kód, je to jen malé uspokojení ducha navíc.

Ve vašich knihách čtenář potkává spoustu neobvyklých hlasů. A v každé se mluví, šeptá, ale třeba i řve bolestí… Kde se všechny ty hlasy berou?

V několika knihách, například v Postexotismu v deseti lekcích, lekce jedenáctá, nebo v poslední zatím vydané a nazvané Naše nejoblíbenější zvířata, původ těch hlasů vyprávím. Kdo mluví a odkud. Stručně řečeno: muži a ženy uvěznění za to, že se násilím a se zbraní v ruce snažili změnit svět, si vzájemně sdělují úryvky knih, příběhů a básní, ze kterých se nakonec ve vnějším světě, mimo zdi vězení stanou knihy vydané pod jediným jménem. Každý z těchto textů odráží nejen ideologii násilí, k níž se tito „nadvypravěči“ a „nadvypravěčky“ přimykají, jejich revoluční dráhu, chaos jejich života, ale také podmínky, ve kterých kniha vznikla: každý text tedy může, musí být chápán jako kolektivní dílo. S tím rozdílem, že pracovní schůzky, debaty o estetice a diskuse mezi umělci jsou nahrazeny šeptáním nespavců, opakováním a předáváním si promluv a přemílání přišlých z jiných cel, morbidními monology, převyprávěnými sny, doznáními v náznacích, dialogy vyklepávanými do potrubí podle smluveného kódu… Postexotickou literární obec tvoří muži a ženy v izolaci, rozdělení zdmi nebo smrtí. Protože smrt skutečně zasahuje do průběhu kolektivního tvoření. Na hlasy vězňů se roubují hlasy zmizelých mužů a žen, kterým ti, co přežili, neustále vzdávají čest tím, že si za ně berou slovo, nebo spíš tím, že se sami stahují do ústraní, aby na sebe brali jejich totožnost, jejich poezii, jejich utrpení, jejich šílenství, jejich křik. Právě tohle vzdávání úcty zmizelým obchází postexotismem a jím lze vysvětlit nemalou část postexotických konstrukcí.

Z toho, co říkáte, by se dalo vyvodit, že politika má ve vaší tvorbě důležité místo.

Od začátku našeho rozhovoru mluvíme stále jen o politice. Ale na románový svět postexotismu se nedá dívat jen pod tímhle jediným úhlem. Politika je všude a ve všem, dotýká se i té nejmenší kostky cukru, a tedy i postexotismu. Ale já na tomhle základním pozadí, s tímhle stavebním materiálem vytvářím podivné obrazy. Ty obrazy pojednávají o kráse, o lásce, o strachu. Najdou se v nich zvířata, proměny ve zvířata, magie. Je v nich rozjímání o lidském údělu, o bolesti, o lži, o neúspěchu, o věrnosti, o zradě. Dá se v nich také najít šamanské, tak trochu buddhistické pojetí světa, v němž se prolínají sen, realita, smrt a život. Na přirozeném pozadí politična se odehrávají příběhy paměti. Jde o paměť zdevastovaného a krutého světa, který lidé vytvářeli po celé dvacáté století postupným hromaděním tragédií a hrůz, světa, v jehož výstavbě pokračují i ve století jedenadvacátém. Ale paměť mých postav je zatemněná amnézií, šílenstvím a halucinacemi. A svět, ve kterém se pohybují, je románový, velice zvláštní svět, naplněný surrealistickými paradoxy, svět, v němž je politická skutečnost proměněná snem.

Ve vašich knihách se stále více ocitáme ve světě, kde je lidský druh na pokraji vymizení. Existuje alespoň záblesk naděje?

Všiml jsem si, že člověk má schopnost okázale líčit obraz budoucího všeobecného štěstí a dopouštět se přitom hrůz. Pronáší nádherné a šlechetné výroky proti trestu smrti a zároveň připravuje nebo dokonce vyhlašuje války a genocidy. Lidský druh není schopný sladit svou vůli po míru a po přežití se svými činy. Staví se proti válce, ale válčí bez přestání už tisíce let. Ničí planetu. Její současní vládci – Američané – nevyužili své dominantní postavení k boji proti hladu, chudobě a sociální nespravedlivosti, ale pustili se do jejího naprostého zpustošení. Lidský druh je posedlý smrtí. Ve dvacátém století promarnil příležitost změnit jednou provždy směr dějin a vydat se cestou k univerzálnímu systému rovnostářského bratrství. Měl před sebou dvě možnosti: socialismus nebo barbarství. Nenapravitelně jsme se vydali tou druhou cestou. Možná je někde nějaký východ, ale moc tomu nevěřím. Můžeme se utěšovat tím, že to bude trvat, než náš druh zcela vymizí, a také tím, že možná v budoucnu zažijeme krásná období blahobytu a pokoje. To je ta naděje.

Menší andělé jsou zrcadlově uspořádanou knihou, tvořenou krátkými texty, které se dají číst jako fotografie v próze, jako krátké hudební skladby. S humorem tu popisujete svět blízký vlastnímu konci. Jak tato kniha vznikala?

Menší andělé jsou právě jednou z knih prozkoumávajících okamžik zániku lidstva. Přeživší jedinci jsou velmi vzácní, krajinu plnou trosek vystřídala step a sny. Války skončily a agónie lidského druhu probíhá poměrně poklidně, i když je Will Scheidmann, jedna z hlavních postav knihy, přivázaný k popravčímu kůlu, kde ho mají jeho babičky zastřelit.

Zaměřil jsem se tu na několik otázek zároveň, především mě zajímalo, co představuje kolektivní paměť v okamžiku vymírání druhu. Jak ojedinělí jedinci bez budoucnosti i nadále sní, jak se chovají tváří v tvář realitě, tváří v tvář kráse, tváří v tvář lásce? Jak chápou svoji lidskost? Plánují si ještě něco, mají nějakou představu o budoucnosti? Samozřejmě ke všem těm otázkám přistupuji postexoticky, to znamená, že do popředí stavím snovou fantazii, černý humor, humor katastrof a politiku. A také téma, které se v mých knihách objevuje často: odloučení páru, který si navěky přísahal věrnost. Páry, které se objevují v Menších andělech, byly zraněny realitou, a jejich tragédie, smrt nebo nezvratný exil jednoho z nich má většinou původ v nějaké represi. Ve většině případů je jejich odloučení spojené se vzpomínkou na odchod do vězení nebo táborů. Ale je tam také nostalgie po nemožné lásce, nostalgie milenců, kteří se mohou setkat jedině ve snu a kteří veškerou svou existenci uspořádávají okolo těchto velice vzácných setkání. Nedbají na nouzi, v níž žijí, a snášejí vše jen proto, že vědí, že během spánku mají malou šanci znovu spatřit milovanou bytost. Mé postavy, jak muži, tak ženy, žijí právě tak touhle nostalgií po lásce jako nostalgií po zmizelém světě, ve kterém lidstvo horko těžko budovalo společnosti, které měly být šťastné.

Vždycky jsem se s velkými sympatiemi a dokonce i se soucitem zabýval postavami, které se nevzdávají lásky svého života i přesto, že okolnosti okamžik opětného shledání navždy odsunují.

Pro mnoho čtenářů je to kniha spíš politická...

S politikou je to podobné: vždycky jsem se sympatiemi a soucitem popisoval postavy, které zůstaly věrné svému rovnostářskému ideálu a které se nezřekly svého přesvědčení, i když se společnost, v níž žili, navěky stavěla proti jejich naději, nebo pokud ji pošlapala. Zraněné ubohé páry, trmácející se vlastní trýzní, přežívající jen díky svému snu o lásce a pro něj, jsou koneckonců stejné povahy jako uvěznění poražení bojovníci, kteří ze svého vězení vyprávějí politický a snový svět, jemuž venku už nikdo nevěří. Ostatně velmi často jsou ti muži a ženy odloučenými milenci a vězni zároveň. Jako i jinde, v jiných knihách.

...ale recenzenti si všímali hlavně originální struktury.

Menší andělé jsou sbírkou narátů neboli fotografií v próze. Jsou uspořádány okolo ústředního, o něco delšího narátu, který popisuje magické zrození Willa Scheidmanna. Will Scheidmann je pohádkář, který naráty vypráví tváří v tvář svým babičkám, aby jim vymyslel paměť, protože všem už je přes dvě stě nebo tři sta let a začínají ztrácet rozum. Tento celek v podstatě odpovídá románu, ale záleželo mi na tom, aby kniha měla dokonalý postexotický tvar: z každé strany narátu umístěného do geometrického středu knihy stojí naráty, které si vzájemně odpovídají, někdy zcela jasně a někdy méně zřejmým způsobem, tónem, atmosférou, náznakem. Například v prvním a v posledním narátu potkáte stejnou postavu, „seřizovače slz“. Také druhý a předposlední narát spolu souvisejí, a tak dále. Tahle souměrná skladba není pouhým výsledkem nějakého formalistického záměru, pro mě je to především způsob, jak se plně ponořit do magického, poetického světa a jak do něj za ruku dovést čtenáře nebo čtenářku. Je to sbírka narátů, je to román, ale je to také umělecký předmět, což znamená, že je to něco jiného než obyčejná próza.

Autorka je překladatelka.