Prostor pro obměny stálé expozice moderního a současného umění v brněnském Pražákově paláci zabydlely rané kresby Václava Hejny (1914–1985), malíře, kreslíře a grafika, jehož jméno je obecně spojováno s Prahou a Paříží. V české metropoli se narodil, vystudoval Vysokou školu architektury ČVUT, kontinuálně tvořil a přirozeně zahájil svou výstavní činnost – mezi startovní prezentace patří účast na Salonech divadla D 34 nebo v legendárním Topičově salonu v rámci první výstavy skupiny Sedm v říjnu. Hejnovo pražské působení přerušovaly cesty do Paříže – poprvé v souvislosti se studiem na École des Beaux Arts a poté, po skončení druhé světové války, výlety za účelem inspirace, hledající především městské žánrové scény.
Moravská galerie prezentuje Hejnovu ranou tvorbu díky zájmu Petra Ingerleho, jehož kurátorský pohled dal vzniknout zdařilému výběru kreseb a maleb převážně z období třicátých let. Tehdy Hejna teprve vstupoval na výtvarnou scénu a brzy se začal prosazovat jako jeden z neobyčejně nadaných umělců své generace. Ingerle se rozhodl představit právě tuto méně známou Hejnovu tvůrčí etapu: intenzivní, dynamickou, napěchovanou naléhavostí, kdy formálním nosníkem je suverénní kresebná zkratka (ovšem jasně odkazující k optickému modelu). Shrbená záda starce, v křeč pokroucenou dlaň či hlavu schoulenou mezi rameny spatřujeme jako strhující tah štětcem nebo tužkou, jasný a elementární, sumarizující v sobě samotnou podstatu tématu.
Výtvarné tvarosloví těchto exponátů dobře dokládá Hejnův názor na vztah formy a obsahu, kterým byla tendence podřídit formální stránku díla vyjadřovanému námětu. A právě tento princip Hejnu (společně s okruhem umělců skupiny Sedm v říjnu) odlišoval od převažujícího názoru modernistů, kteří se prioritně zaměřovali na hledání nové formy. Ve výrazovosti vystavených prací si ovšem nelze nevšimnout blízkosti s počáteční tvorbou skupiny Osma a z obsahového hlediska pak s tematikou a myšlením představitelů Sociální skupiny či Josefa Čapka z období kolem poloviny dvacátých let, takže můžeme hovořit o „Hejnově sociálním expresionismu“. Tématem těchto prací je totiž nepřízeň lidského osudu v době hospodářské krize, utrpení a bída člověka vrženého do nemilosrdného světa, kde stáří není vykoupením, ale jen dalším krokem k bezútěšnosti. Do tváří a rukou zobrazovaných figur je vtisknuta bolestivá křeč; fyziognomie postav odráží pokles na samo dno lidské existence, kdy jediným fungujícím smyslem je zoufalý pud sebezáchovy. Toto ústřední téma člověka je na výstavě správně doplněno několika příklady Hejnových zátiší, v nichž opuštěnost všedních věcí opět odkazuje k tragičnosti lidského živoření.
Kresby, kvaše, litografie i malby, které Ingerle pro výstavu vybral, pocházejí ze sbírkového fondu dvou galerijních institucí – Moravské galerie v Brně a v menší míře Muzea umění v Olomouci. Přesto se mu podařilo vybudovat konzistentní průřez Hejnovou produkcí v úhrnu let 1927–1944 (s důrazem na léta třicátá), kterým je divákovi představeno jedno z podstatných specifik české expresivní tvorby.
Autorka je kurátorka Galerie Brno.
Václav Hejna. Kurátor Petr Ingerle.
Moravská galerie v Brně – Pražákův palác, 2. 2. – 8. 4. 2007.