České veřejné debaty často postihuje zhoubná představa, že by mělo jít o pečlivou odbornou diskusi, nad níž se sejdou kvalifikované moudré hlavy, hodí se na váhy argumenty, a citlivý odborný přístroj sám pak společnosti a odpovědným politikům ukáže, na které misce vah leží větší kus pravdy. Problém je v tom, že naprostá většina problémů současných společností nemá žádné přesvědčivé odborné řešení. Věda ztrácí autoritu arbitra poslední instance, a to nikoli pouze proto, že se ve faktické a výkladové nejistotě velmi často drolí sama vědecká pravda. Jako důležitější se jeví to, že vedlejší dopady rozhodnutí založených na posudku vědce nemají vědeckou povahu. Neplatí to jen o jaderných elektrárnách, globálním oteplování, ochraně potravin, eutanazii nebo adopci dětí homosexuálními páry, nýbrž i o budování americké radarové základny na území České republiky.
Bývalý český prezident Václav Havel základnu podpořil s překvapivým vysvětlením, že je to otázka „ideje státu“. Chceme-li stát do sebe zahleděný, xenofobní a nezaujatý, pak musíme být proti. Leží-li nám však na srdci budování státu otevřeného, který je ochoten dělit se o odpovědnost za budoucí směřování světa, je na místě říci americkému radaru hlasité ano.
Bylo jasné, že se Havlova výzva dočká nějakého veřejného odsudku, a nikoho zřejmě nepřekvapí, že se této práce vedle tisíce odpůrců základny chopil externí poradce prezidenta Václava Klause Karel Kříž, který Havla dokonce označil za „smrtelné nebezpečí“. Křížův hyperbolický šťouchanec by nestál za pozornost, kdyby jej nepodporovala oblíbená argumentace odbornou diskusí. Havel podle Kříže dělá ideologickou politiku, místo aby nejprve pragmaticky zvážil pro a proti, a teprve potom se přiklonil na jednu či na druhou stranu. Křížův text by mohl vytvářet dojem, že i politika je jakási vědecká odbornost sui generis, v níž se váží podle vědeckých metod, které samy od sebe přinesou výsledek. Tak se chová odpovědný politik – obyčejný správce dobře vyvážených vah.
Ale není politik, který spoléhá na proces či program pragmatického stroje, spíše politikem bez odpovědnosti? Politickou variantou Musilova Muže bez vlastností? Není taková víra ve standardní postupy a pochody neutrálního vážení vlastně banalizací politického rozhodování, která je podobně nebezpečná jako banalizace zla, již ve svých exilových esejích, shrnutých do knihy Přirozený svět jako politický problém, tak nezapomenutelně popsal Václav Bělohradský? A opravdu stačí politikovi vždy na vysvětlenou pouze říct: „Zvážil jsem všechna pro a proti, menší i větší zla, a mé rozhodnutí se opíralo o tuto co možná nejobjektivnější míru“?
Problém americké radarové základny není otázkou vážení ani obchodu, v němž by se česká ochota – jak naznačují někteří politici realistické školy – dala směnit kupříkladu za americká víza. Podobně jako v otázce přijetí či nepřijetí jaderné energetiky nebo problému eutanazie i tady mnohem víc závisí na osobním postoji, který s posuzováním konkrétních otázek bezpečnosti, ekonomických, ekologických či právních dopadů nemá nic společného a mnohem víc závisí na životní zkušenosti a způsobech myšlení. Souhlas či nesouhlas s umístěním radaru na českém území není odborný, nýbrž čistě politický problém. Václav Havel to vystihl poměrně přesnou narážkou, i když jeho morální odkaz ke vznešené ideji státu byl možná zbytečně nadnesený.
Václav Havel tím nicméně upozornil na důležitou věc. Vládní politici, kteří radar podporují, nemusejí nikoho přesvědčovat o kladných dopadech vybudování radaru na ekonomiku či bezpečnost. Takové argumenty nikoho nepřesvědčí, protože rozhodování probíhá po jiných, citově silně zabarvených drahách postojů ke Spojeným státům, armádě, válce, pobytu cizích vojsk, globální politice, ambivalentní kategorii obrana. Proto ten nepřímo přiznaný strach z referenda, schovaný za vršením „odborných“ argumentů. Ale přesvědčovat přesvědčené na obou stranách – má to cenu?
Stačí poukázat třeba na rakouské demonstranty na jižní hranici Čech, kteří brojí proti elektrárně Temelín. Žádná úspěšná analýza dokonalého bezpečnostního systému je nepřesvědčí o tom, že se nemusejí Temelína bát. Stejně jako český stát nikdy neustoupí od toho, že elektřinu z temelínského jádra Česko nutně potřebuje. Odborné argumenty tento spor nikdy nevyřeší, protože, jak už bylo řečeno, i tady jde o konflikt politický. Střet mezi odlišnými pojetími světa. Hádky o radar mají stejnou povahu. Jen to politici nechtějí přiznat. Tímto zatloukáním ovšem nechtěně přiznávají, že spojenectví se Spojenými státy podpořené zapojením do protiraketového deštníku nemusí být výrazem podpory důležitých severoatlantických hodnot. Že to tak není? Může být, ale pak by to měl někdo říkat opakovaně a nahlas, a ne se pořád ohlížet po názorech odborníků, kteří ve věcech tohoto typu mají jen vedlejší poradní hlas.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.