Dějiny potřebují své záporné postavy. Dá se na ně svést leccos, a jak se jednou stanou objektem nenávisti, jsou rázem vysvlečené z reality. Své záporáky mají i dějiny populární hudby. Jedním z nich je Yoko Ono, které už skoro čtyři dekády přísluší titul nejnenáviděnější ženy populární hudby. Svoji roli ale bere s nadhledem a nepřátelům krade slova z úst, když v názvu nové, remixové desky bez okolků přiznává – Yes, I’m A Witch.
Žena, která rozbila Beatles a pak se živila ze smrti svého manžela, vřeštící Japonka, moderní umělkyně, která nic neumí. Yoko Ono dávali za poslední čtvrtstoletí různá jména. Posluchače provokovala nejen svou hudbou či orientálním původem a inklinací k modernímu výtvarnému umění: především odmítla vedle Johna Lennona hrát roli upozaděné manželky. Když ji časopis Esquire v šedesátých letech tituloval se zvráceným smyslem pro humor „John Rennon’s Excrusive Gloupie“, jen dokázal, jak hluboce misogynní, rasistické nebo prostě jen rockcentrické je psaní o hudbě. Hlavní dějiny popu dvacátého století ji možná ignorují, Yoko Ono nicméně patří přední místo ve stínové historii.
Pro fanoušky Beatles bude vždy hřebíkem do rakve nejslavnější skupiny všech dob, ačkoliv přátelství Lennona a McCartneyho rozbily jiné věci. Těžko jí někdy odpustí, že pod jejím vedením se John Lennon změnil z věčně usměvavého dělnického prosťáčka v hudebního revolucionáře. Otevřela mu svět avantgardní hudby, seznámila ho s Johnem Cagem a Karlheinzem Stockhausenem, inspirovala nejradikálnější píseň, kterou kdy Beatles nahráli – Revolution 9. Zvuková koláž na bílém dvojalbu dodnes děsí pravověrné fanoušky Fab Four – a přitom patří mezi to nejdůležitější, co kapela vydala. Experimentální album Two Virgins už nahrála Yoko Ono s Lennonem osobně a naštvaní příznivci Beatles ho na svém shromáždění dokonce rituálně spálili. Pro další vývoj popu bylo příznačné, že Lennona ke změně pohledu na hudbu vedla právě Yoko – členka sdružení Fluxus. Společně vlastně předjali to, čím populární hudba vlastně dnes je: svým způsobem konceptuálním uměním operujícím mezi principy šoku a slasti. A nic to nedefinuje lépe než Yoko orgasmicky vzdychající v písni Kiss Kiss Kiss z alba Double Fantasy.
Mix skladby Walking On Thin Ice dokončoval John Lennon ve studiu 8. prosince 1980. Odpoledne téhož dne byl zastřelen. Když Ono jen dva měsíce po pohřbu skladbu vydala na singlu, slavila s ní první sólový hit. Píseň s výrazným rytmem si žila vlastním životem a stala se nedílnou součástí večírků v klubu Paradise Garage, kde se scházela černošská gay komunita a rodila se zde moderní podoba taneční hudby. Walking On Thin Ice pak v roce 2003 slavila díky novým remixům nečekaný žebříčkový úspěch, což možná přivedlo Yoko Ono na nápad sestavit z předělávek svých písní celé album. A tak zatímco Beatles loni vydali album staromilských mixů George Martina, Ono se rozhodla jít zcela opačnou cestou. Otevřela svůj archiv pro potřeby současných hudebníků a výsledkem je sedmnáct remixů na albu Yes, I’m a Witch (název si vypůjčila z vlastní skladby, vydané v polovině sedmdesátých let na desce A Story).
Výsledek není počinem nijak převratným, pozoruhodný je nicméně v tom, jak odhaluje vztahy mezi mainstreamem nenáviděnou personou a současnou hudbou. Výběr „nových“ spolupracovníků jde napříč taneční hudbou, rockovými experimentátory, neobvyklými folkaři i auters na samotném okraji, což mimochodem věrně odráží místa, na nichž lze vystopovat její vliv. Většina remixérů si z originálů odnesla jen vokály, nicméně ty jsou u Ono zcela klíčovou součástí písně, a to i bez ohledu na limitované vokální dovednosti. Ani blues-metalové kytary The Blood Brothers nebo hiphopová koláž DJ Spookyho nedokázaly vymazat původní náladu, kterou Yoko písním vtiskla. Nejsilněji působí remixy hudebníků, kteří s ní sdílejí nějaké výrazné pouto. Vezměte si třeba Peaches, jejíž výtečná předělávka Kiss Kiss Kiss zůstává věrná erotickému náboji originálu i proto, že kanadská performerka se sama situuje do role hudebního enfant terrible. Stejně efektní je i předělávka feministické hymny Sisters O Sisters od dívčí new wave skupiny Le Tigre. Nejmenší empatii naopak projevil Craig Armstrong, který skladbu Shiranakatta zahalil do tuctových muzakových smyčců, jako kdyby chtěl provést reverzní verzi performance The Cut Out, při které kdysi Yoko Ono nechala diváky rozstříhat své šaty.
Autor je redaktor časopisu Street.
Yoko Ono: Yes, I’m a Witch. Astralwerks; 2007.