Kateřina Neumannová je hrdá na to, že je Češka z malé země uprostřed Evropy. A my, třeba známe lyže jenom z televize, jsme tak trochu hrdí s ní. Jsme hrdí i jindy, když se nějaký ten Čech ve světě proslaví, vrátí se třeba jako desetibojař Šebrle s další zlatou medailí z mistrovství světa, jako špičkový hokejista z hokejového mistrovství, které tou malou zemí pár dní hýbe. Jsme hrdí, když máme být na koho pyšní.
Už méně hrdí, vlastně dost skeptičtí jsme, když se vrátíme do toho obyčejného života, kde se chce po nás, abychom něco pořádného vykonali, abychom předvedli nějaký výkon a ukázali, co v nás všechno je. Možná je to tím, že takový potenciál v nás většinou není. Nemáme dost vůle, s nevalnou chutí odvedeme za průměrný plat průměrnou práci a potom se díváme na průměrné televizní seriály, v nichž průměrní herci podávají stejně průměrné výkony. Náš život je průměrný. Ne tak našich hrdinů, jichž jsou plné noviny, o nichž posloucháme vzrušené reportáže v rádiu a jež vidíme unavené, zdravé a zpocené, ale vonící životem v televizi. Obdivně k nim vzhlížíme, ztotožňujeme se s nimi, rádi bychom se alespoň dotkli trochy té slávy. Chvíli to jde. Ale máme většinou dost rozumu na to, abychom se vrátili do své průměrné skutečnosti.
Se světskou slávou je spojena ještě jedna záležitost: peníze. Peníze jako vyjádření ceny, již svět platí za špičkovou inscenaci schopnosti, cena, již platí za dosažení mety, kterou si vytkl. Občanem nemusí zrovna lomcovat závist, aby se pozastavil nad tím, že veleúspěšná lyžařka, desetibojař, hokejisté či nejhezčí dívka planety dostane za svůj výkon či fyzické dispozice tolik, že si o tom obyčejný člověk může nechat jenom zdát. Málokdy si uvědomí širší souvislosti. Třeba to, že cena toho člověka (jeho výkonu) je do značné míry vytvořena uměle. Média prostě potřebují hrdiny. Potřebují mít co ukazovat, potřebují čtenáři, posluchači či divákovi nabízet nějaké vzruchy, nejlépe v dávkách, aby se na nich stal závislým. A ty peníze? To přece patří do scénáře hry. A doby.
Ryzí amatérismus ze sportu vymizel stejně, jako dnes mizí ledovce ze zemských pólů. Každá ploška na tělech úspěšných sportovců se vyvažuje zlatem. Aby ne: jsou to přece hrdinové, na které se dívá celý svět!
Ne, nemám proti nim vůbec nic. Jen využili příležitosti a přijali pravidla hry; samozřejmě s vědomím toho, že když se po letech nepředstavitelného drilu a odříkání prosadí, média to ocení, vyženou jejich cenu nahoru a oni za to dostanou královsky zaplaceno.
Pravidla hry přijala i druhá strana. Konzumenti, diváci. Nemusí dělat vůbec nic, jen si koupit noviny či pustit televizi. Sláva se dostaví sama a život tak nějak dostane barvu.
S čím se však přemýšlivější občan malé země těžko srovnává, je vědomí toho, že jeho vlastní práce si nikdo nikdy takto nevšimne. A že by bylo o čem psát: o šikovných řemeslnících, kterých se po Listopadu vyrojila spousta. O lidech, jež komunismus naučil, aby si se vším dokázali poradit. O obětavých učitelkách, které nic nedbají na to, že lidičky, s nimiž přicházejí do styku, jsou poznamenáni plytkostí doby, a snaží se z nich vychovávat dobré lidi. O potenciálu, který je zaklet v malých soukromých firmách, protože ty velké vzal trh a ďas nebo naopak přivál západní vítr. A o těch firmách, jež se po letech dřiny svých majitelů i zaměstnanců dostávají na špici – stejně jako Neumannová, Šebrle, Jágr, nebo na druhé straně (a jistě nesouměřitelně ve vztahu k těmto jménům) díky dobře zformované protoplazmě třeba ta hezká panenka z Opočna.
Všude kolem sebe máme vzory, ke kterým se vztahujeme. Vzory úspěchu, který je ale dost výjimečný. Vzory, které, při vší úctě k nim, nejsou z praktického hlediska zrovna tím, co by tato země potřebovala nejvíce. V každém z nás je však touha něčeho velkého dosáhnout. Být aspoň trochu tou Neumannovou.
O loňském Silvestru jsem poznal skvělého řemeslníka žijícího v malé vesničce na Chrudimsku. Užasle jsem zíral na všechno, co dokázal udělat svýma rukama, když to předtím vymyslel svou hlavou. Profesionální štípačka na dřevo, před níž by ty z hypermarketů strachy utekly do hutí. Nenápadná vstupní brána s pohonem řízeným počítačem. A maličkostí? Nepočítaně. K tomu tři synové, jako v pohádce o královi. Všichni se potatili, všichni studují techniku a táta je jejich guru.
I tak může vypadat vzor, jehož může dosáhnout každý Čech, který svou šikovnost a um spojí s úsilím a houževnatostí a neutopí se v záplavě barvotisku. Přestože ti lidé žijí kolem nás a jsou tou příslovečnou solí této země, o takových „Neumannových“ moc nevíme, či spíše vědět nechceme. Je věru snadnější plnit noviny v lepším případě gladiátory, v horším umělými aférami vygumovaných hvězdiček, zaplňovat prázdné stránky plytkostí a cpát do českých hlav seno namísto opravdového života a myšlenek.
Naštěstí jsou v té malé zemi lidé, kteří rozeznají sůl země od jejího cukru. Škoda jen, že žijí většinou jen tam, kde se příliš nesladí.
Autor je novinář.