Pinochetova smrt na konci loňského roku (došlo k ní na Mezinárodní den lidských práv, 10. prosince) je určitým zosobněním od základu se měnící politické a ekonomické situace v Latinské Americe. V zemích jako Chile, Peru, Ekvádor, Brazílie, Nikaragua, Venezuela i dalších se v minulém roce dostali k moci nebo svou pozici demokraticky obhájili státníci, jejichž program je v rozporu s politikou neoliberalismu.
V letech 1975 až 2000, v průběhu takzvaného Zlatého věku, byly státy Latinské Ameriky vystaveny nemilosrdné politice nadnárodních koncernů, které prosazovaly prostřednictvím grantů Světové banky a Mezinárodního měnového fondu strukturální reformy. Ty měly za cíl otevřít místní ekonomicky slabé trhy bohatým západním korporacím, jež zaplavovaly region přebytkovým zbožím, a likvidovaly tak trhy, neschopné tomuto tlaku „volné soutěže“ odolat. Země tohoto regionu se dostaly do osidel půjček Světové banky, která na oplátku za poskytnuté peníze žádala, aby byly drasticky omezeny výdaje v sociální sféře, na úkor převážné většiny domorodého obyvatelstva.
Katastrofální politika vyspělých západních ekonomik však vzbudila vlnu nevole u většiny obyvatel latinskoamerických zemí a z původních lokálních sociálních hnutí postupně vyrostly významné politické síly, které se posléze ujaly moci. Vůdčí zemí této politické a ekonomické avantgardy je Venezuela, kde se na přelomu tisíciletí demokraticky, za podpory chudého obyvatelstva, stal prezidentem bezesporu kontroverzní Hugo Chávez. Ten se již po nástupu do funkce ostře vymezil proti washingtonskému konsensu neoliberálních reforem, a zahájil tak tzv. bolívarianskou revoluci, jejímž hlavním mottem se stal program „socialismu pro 21. století“.
Chávez se víceméně úspěšně pokusil postavit na nohy ekonomicky zbídačenou zemi, jeho sociální plány přitom byly a stále ještě jsou placeny z venezuelské živé vody – ropy. Pro několik milionů obyvatel obřích ghett (favelas) připravil program výstavby alternativního živobytí v autonomních vesnických komunách, prosadil vydání nové ústavy, která umožňuje mnohým z těch, kdo byli dosud opomíjeni, dovolat se svých práv. Zisky z ne zcela znárodněného ropného průmyslu investoval do edukačního a zdravotnického sektoru a směnil za tisíce lékařských posil z Kuby. Přes nesporné dílčí neúspěchy své administrativy se Chávezovi podařilo umožnit třem milionům nemajetných studovat, díky kubánské lékařské injekci pak dopřál většině obyvatel zdravotnickou péči téměř zdarma. Početnými kritiky je mu však vyčítáno, že by těchto vymožeností nemohl dosáhnout bez tekutého černého zlata a přílišné servility vůči expandujícímu čínskému „tržnímu socialismu“.
Ať tak či onak, prezident Chávez minulý rok obhájil svůj post a hlasy voličů mu daly zelenou pro pokračování sociálních reforem v 21. století. Podle něj nastává nová fáze bolívarianské revoluce, které vymyslel název Národní projekt Simona Bolívara, pro léta 2007 až 2021, která má vést zemi k bolívarianskému socialismu.
Tento projekt se má údajně skládat z pěti hnacích motorů; tedy z plně funkčního právního řádu, z konstituční reformy, reformy veřejného vzdělávání, přepracování systému státní moci a exploze komunální moci. Nově ohlášený právní řád mu umožňuje znárodnění klíčových mediálních a průmyslových center, konkrétně televizní společnost CANTV a energetických společností. Konstituční reforma má zrušit nezávislost Centrální banky v duchu znárodňovací kampaně. Edukační systém by měl být zbaven starých neduhů a v rámci možností vylepšen. Reorganizace státní moci má umožnit zapojení chudších oblastí do reforem v rámci uvedeného projektu. Výrazně radikálním počinem se zdá být poslední pilíř, který má podle Cháveze umožnit demontáž buržoazního státu a jeho nahrazení rodinnými komunami, které budou fungovat v rámci celkové vize komunálního státu.
Chávezův nejbližší kolega, bolívijský prezident Evo Morales bilancuje svůj první rok v prezidentské funkci. Moralesovo znárodňování klíčového průmyslu, který stojí na těžbě zemního plynu, vzbudilo u zahraničních společností a investorů nelíčenou zlost, nakonec ale musely požadavkům Moralesovy administrativy vyhovět. Podle venezuelského vzoru vydal prezident novou ústavu, jejímž cílem bylo posílení vlivu původního obyvatelstva, čímž sám prezident nezapřel své indiánské kořeny. Morales do budoucna chystá také rozsáhlou pozemkovou reformu. Při její realizaci bude ale čelit odporu velkých vlastníků půdy a farmářů.
Také brazilský prezident Lula da Silva znovu obhájil svou funkci, ačkoliv byla jeho vláda poznamenána četnými korupčními skandály. I on chce vést svou zemi směrem k reformám a rozvíjet sociální programy. Rozhodl se ale na rozdíl od svých kolegů pro odlišnou cestu a hledá kompromisy se západními investory. Prezident da Silva přitom doma čelí silné dělnické konfederaci CONLUTA spolu s rolnickými hnutími, studentským spolkům a sdružením chránícím ženská práva, které tak představují mocenskou protiváhu zahraničnímu tlaku.
Obrázek změn v Jižní Americe doplňuje skutečnost, že se v Chile dostala k moci Michelle Bacheletová, dcera po politikovi, kterého zavraždili Pinochetovi kati. V Nikaragui se zase voliči rozhodli podpořit někdejšího vůdce levicové Sandinistické národně osvobozovací fronty, politického matadora Daniela Ortegu.
Všechny tyto změny se samozřejmě odrážejí i na zahraničněpolitickém poli. Politickou a ekonomickou emancipaci zemí Latinské Ameriky má za cíl podpořit sdružení ALBA, které má nahrazovat starý neoliberální řád. Podle Chávezových analýz jde o významný mocenský blok vůči dominanci Spojených států a EU. Vedle Venezuely a Bolívie sem patří i Kuba. Směr těchto zemí sleduje přísně levicový étos. Naproti tomu seskupení MERCOSUR sdružuje Brazílii, Argentinu, Uruguay a Paraguay, přičemž tyto země se nestavějí proti spolupráci se Spojenými státy a vyspělými evropskými zeměmi. Jak ale ukázalo lednové dvoudenní zasedání tohoto seskupení v Rio de Janeiru, stává se místem neustálých rozepří o jeho dalším směřování. Kritikové přitom tvrdí, že jeho členské státy jsou nadále z velké části v područí mocných lobbistických kruhů a společenství musí být proměněno, aby mohlo představovat politickou a ekonomickou protiváhu tlakům na prosazování neoliberálních praktik.
Autor studuje žurnalistiku na FF UP v Olomouci.