Naprosto zásadním problémem středních a menších neziskových organizací je časově nevyrovnané, nepravidelné financování jejich činnosti. Státní úředníci či úředníci krajských samospráv sice nezřídka uznale pokyvují hlavami nad výsledky, jichž neziskovky dosahují, organizace na svou činnost potřebné dotace dostanou; protože však jde o dotace na programy s délkou trvání omezenou obvykle na jeden rozpočtový rok, nejsou už v lednu organizaci na nic a její pracovníci se ocitnou de facto na dlažbě. V mnoha organizacích to řeší tak, že se jejich zaměstnanci začátkem roku přihlásí jako uchazeči o zaměstnání na úřadech práce. Obě strany – lidé z NNO i lidé s razítky – však vědí, že jde o periodický jev, který po několika měsících (!) pomine a bude se opakovat zase až začátkem dalšího roku. Mezitím neziskovky dostanou nějaké ty peníze. Obvykle je to méně, než ve svých grantových žádostech požadovaly, ale při nejhorším se z toho dá nějak vyjít.
Štěstí mají ty neziskové organizace, jimž se podaří dosáhnout na peníze z unijních programů, jež jsou i víceleté. Organizace tak získá určitou míru jistoty. Byť dotace vyúčtovává průběžně, nemusí mít při respektování smluv obavy z toho, že její práce skončí někde na cestě, protože finance dojdou.
Takový styl práce si sotva někdo z běžné rozpočtové nebo příspěvkové organizace umí představit. Těžko by bylo i takovému úředníkovi, který by dostával svou mzdu ze zmíněného kýženého unijního programu. Ten je totiž obvykle financován jen (kupříkladu) do 90 % své výše a zbytek rozpočtovaných peněz dostane organizace až po konečném vyúčtování.
Neziskové organizace to nutí k tomu, aby některé své služby zpoplatnily. Mohou to udělat samozřejmě jen v rámci své tzv. doplňkové hospodářské činnosti, která nesmí získat dominantní charakter, a jejíž výnos je použit ke snížení rozpočtového schodku v organizaci samotné. Možnosti NNO jsou v tomto směru samozřejmě omezené, nadto se uživatelé služeb neziskových organizací podivují nad tím, když po nich pracovník NNO něco chce. Je tomu tak přesto, že zpoplatňují jen služby určené komerčním subjektům, například přednášky pro firmy. „Vždyť jste přece nezisková organizace?“ zdvihají obočí ředitelé a jednatelé. Dobře zajištění hospodářští pracovníci firem se evidentně domnívají, že NNO si ze svých dotací mohou žít nad poměry. Opak je bohužel pravda. A do jisté míry za to mohou i neziskovky samotné.
Založit občanské sdružení je ohromně snadné. Stačí, když manželka přivede rodinného přítele, s respektem ke vzorovým stanovám sepíší ti tři stanovy vlastní, a sdružení, třeba s názvem Veselá trojka, už je na světě. Se získáním peněz už je to podstatně problematičtější. Doba, kdy dostal prakticky každý, kdo použil vhodných argumentů, je pryč. Neziskový sektor se z plenek přesunul do puberty a pomalu dospívá. Do značné míry se sjednotily procesy hodnocení grantových žádostí, je při něm používán objektivnější bodový systém, přihlíží se k dosavadním výsledkům žadatelů. Protože zkvalitnění výběru projektů přináší na konci procesu i peníze, je pochopitelná snaha některých subjektů „transformovat“ přinejmenším část své činnosti tak, aby na tyto peníze měly možnost dosáhnout, staly se „oprávněnými žadateli“. Mezi žadateli o dotace se tak objevují neziskovky, které působí v prostorách vzdělávacích institucí či různých soukromých zařízení poskytujících rozličné sociální a jiné služby. Mají za sebou jejich profesionální zázemí, peníze od „mateřského“ subjektu a NNO vzniklým takříkajíc na zelené louce mohou konkurovat více než úspěšně. A také se tak děje; jejich zaměstnanci de facto pracují pro „matku“ organizaci, ta do „své“ neziskovky uleje „sponzorské“ peníze a neziskovka se mamince může odvděčit tím, že pro ni s profesionální rétorikou a dokonale zvládnutým know--how získá korunky od státu.
Jiným typem NNO jsou tzv. kontraneziskovky. Jejich vznik nejčastěji vyvolává nemilovaný úspěch neziskovky protivné, jíž se daří dosahovat cílů a výsledků, o něž protistrana nestojí. Mj. to dokumentuje úroveň vlivu neziskového sektoru. Klasickým příkladem jsou Jihočeské matky na straně jedné a Jihočeští taťkové na straně druhé. Nejde o to, že by se mamky s taťky neměli na jihu Čech rádi, ale o to, že mamky Temelín nechtějí a jejich hlas je léta slyšet. U taťků tomu bylo naopak. Problém byl v tom, že k podpoře svého stanoviska neměli taťkové dlouho potřebnou instituci. Nyní ji mají a mohou pro ni získávat peníze, například i formou darů z podnikatelské sféry.
Neziskovek je v české kotlině zajisté množství větší než malé. Hodnotit jejich činnost zcela objektivně nelze, jsou malé neziskovky, jejichž členové a zaměstnanci dělají svou práci jako poslání a pracují se zanícením, stejně tak to ovšem platí u NNO, jejichž činnost se co do struktury a stylu práce přiblížila velkým organizacím. Jisté je, že objektivitě hodnocení neziskovek (a s ním spojenému přidělování dotací) rozhodně neprospívá, když tak činí sbor úředníků na centrálních institucích. Ten je soudí jen na základě předložených papírů a do přímého kontaktu s nimi v podstatě nepřijde. Referenti v krajích znají praktické výsledky neziskových organizací v oblasti své působnosti nepoměrně lépe a detailněji, z vlastní zkušenosti dovedou vyhodnotit i potřebnost či nepotřebnost poskytovaných služeb, posoudit jejich efektivitu.
Přestože je tendence přesouvat přidělování dotací v sociální sféře na kraje zjevná, dosavadní systém „venkovské“ neziskovky působící mimo tuto sféru diskriminuje, mnohé z nich pochybují i o regulérnosti rozhodovacího procesu. Pozitivním momentem je posun, k němuž dochází v důsledku postupného zavádění zásad zákona o sociálních službách a tvořících se komunitních plánů na úrovni obcí a krajů. Kraje by posléze měly dobře znát sociální potřeby obyvatel, kteří na jejich plochách žijí. Sumarizovat je na centrální úrovni a rozdělit balíky peněz na kraje s tím, aby s nimi hospodařily s vědomím dobrých hospodářů, může znamenat výrazné zlepšení poměrů a omezení snahy vyhovět všem, kteří splní formální kritéria, bez ohledu na skutečné potřeby a absorbční kapacitu oblastí.
Autor je novinář.