Za byrokratickou mlhou, hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dál bydlí česká kultura s vysokým ekonomickým a sociálním potenciálem. Tu mlhu zatím v ČR málokdo prohlédl, role kultury je podceňována a zdá se, že ani blízká budoucnost nepřinese pozitivní změny.
Jaký význam přikládají kultuře vlády České republiky, můžeme vyčíst mimo jiné z dlouhodobých strategických dokumentů ČR, např. Strategie udržitelného rozvoje, Strategie hospodářského růstu, Strategie regionálního rozvoje aj., o které se opírá Národní rozvojový plán a následně Národní strategický referenční rámec. Význam těchto dokumentů tkví především ve skutečnosti, že jsou podkladem pro jednání na úrovni Evropské unie a v praktické rovině jsou jedním z klíčů pro čerpání peněz z evropských strukturálních fondů.
Papír snese všechno
Tvůrci těchto dokumentů zde vytyčili cíle jako ochrana přírodního a kulturního dědictví, dostupnost veřejných služeb kultury, podpora podnikání, místní zaměstnanosti a rozvoje komunit v oblasti kulturních služeb, akce přispívající k sociální soudržnosti, včetně doporučovaných akcí zaměřených na kulturní integraci a sociální začleňování, posilování kulturní turistiky... Dokumenty prostupují fráze oblíbené v Bruselu a pojmy jako dlouhodobě udržitelný rozvoj, globálně dynamické hospodářské segmenty či dokonce ekonomizace kulturního dědictví.
Naskýtá se otázka, zda je úmyslem tvůrců těchto českých strategických dokumentů pouze snaha zalíbit se evropským „sponzorům“ rozhodujícím o evropských fondech, anebo vytyčené cíle myslí skutečně vážně. V tom případě by měli na jejich dosažení intenzivně pracovat.
Jak vypadá praxe, v jakém stavu je kulturní politika, oborová legislativa a situace na ministerstvu kultury, jsme se mohli přesvědčit během řady nedávných skandálů z oblasti kultury. Jmenujme například neúspěch nového návrhu zákona o kinematografii, odvolání ředitele Národního divadla, plošné odvolání ředitelů a odborných spolupracovníků památkových ústavů, problémy se systematickým zařazením kultury do operačních programů strukturálních fondů EU a v neposlední řadě střídání umělců na ministerském postu jako na kolotoči. Tyto příklady ukazují, že ministerstvu chybí dlouhodobá koncepce a systematická rozhodnutí. Na Strategii účinnější státní podpory kultury (kulturní politiky) z roku 2001, platné do roku 2005, stále zůstává řada nesplněných úkolů. Ministerstvo kultury budí negativní pozornost i v zahraničí tím, že dosud neposkytlo základní informace o českém kulturním sektoru do mezinárodního Kompendia kulturních politik (Compendium of Cultural Policies and Trends in Europe). Tato databáze (http://www.culturalpolicies.net) dnes obsahuje 38 zemí, z členských států EU chybí jen Česko, Slovensko, Kypr, Dánsko, Francie a Lucembursko.
Můžeme se ptát, zda se brzy dočkáme pozitivní změny, ať už v legislativě týkající se kultury nebo celkovém vnímání kultury. Problém je jediný – nikdo v České republice si ještě neuvědomil potenciál kultury jako významného faktoru hospodářského růstu. Není divu, když zde nejsou kvalitní informace a statistiky o ekonomickém a sociálním významu kultury.
Moudří už vědí
V mnoha západních zemích už pochopili, že vlastní kultura je jedno z mála „odvětví“, které jim neodejde za levnější pracovní silou jako například automobilový průmysl. Zjistili, že kultura je schopna vytvářet přímé výnosy pro místní hospodářství díky výdajům na kulturní zboží a služby a nepřímé výnosy díky příjmům ostatních podniků a subjektů, jako restaurací, hotelů a dopravních služeb. Uvědomili si, že kultura zvyšuje zaměstnanost a často nahrazuje pracovní místa zaniklá po tradičních průmyslech. Jako jeden příklad za všechny uveďme letní festivaly v Edinburghu, které podle odhadů přinášejí do skotského hospodářství 135 milionů liber a zajišťují 2900 pracovních míst na plný úvazek. Zprávy místních a celostátních britských médií mají navíc reklamní hodnotu téměř 12 milionů liber, nehledě na finanční efekt mezinárodního mediálního pokrytí v době konání festivalu. V řadě měst, jako Liverpool, Bilbao, Rotterdam, Düsseldorf, se stala v minulých desetiletích významnou součástí městské revitalizace právě stimulace kultury a cestovního ruchu. Na těchto dvou odvětvích se někdy zakládala celá nová image a strategie rozvoje měst.
Čím více se ve vyspělých zemích lidé přesvědčovali o příznivých efektech kultury na místní hospodářství a zaměstnanost, tím více se začali zajímat o měření těchto přínosů. Kromě studií zabývajících se vlivem konkrétní kulturní organizace nebo festivalu na ekonomiku regionu se postupně začaly objevovat materiály vyčíslující podíl celého kulturního sektoru na hrubém domácím produktu, na celkové zaměstnanosti, na zahraničním obchodu, investicích, výdajích domácností a dalších statistických ukazatelích.
Evropským průkopníkem v této oblasti je Velká Británie, která již několik let kvantifikuje ekonomické a sociální přínosy odvětví tzv. kulturního a kreativního průmyslu (creative industries). Podle odborných odhadů se kultura v Británii podílí až 5,8 % na tvorbě hrubého domácího produktu, resp. hrubé přidané hodnoty a 3,2 % na celkové britské zaměstnanosti.
Další ze zemí, která se zajímá o vliv kultury na domácí ekonomiku a společnost, je Kanada, která se chlubí 3,5 % podílu kultury na kanadském HDP a 3,9 % na domácí zaměstnanosti. Podobná čísla uvádějí například i Austrálie, Spojené státy americké a Francie a další země se pomalu přidávají, aby dokázaly, že i ony jsou kulturní a dokážou svůj kulturní potenciál dobře využít.
Každý pes jiná ves
Je zde však háček. Data jednotlivých zemí nejsou srovnatelná, neboť každá země si vytvořila vlastní metodiku výpočtu a každá si určuje jinak, co patří do kultury a co ne (sporné jsou například oblasti jako činnost sdělovacích prostředků a médií, tvorba kreativního softwaru, vydávání periodik, průmyslový design a návrhářství a podobně). Jak lze tedy „kulturnost“ zemí porovnat?
Tuto otázku si vloni položili odborníci v OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, jejímž je ČR členem) a v rámci projektu International Measurement of the Economic and Social Importance of Culture se rozhodli srovnat a následně sjednotit dosud používané metodiky výpočtu ukazatelů, zkvalitnit statistické standardy a klasifikace a následně je doporučit svým členským zemím. Práce na projektu stále probíhají a jeho řešitelé spolupracují s odborníky ze svých třiceti členských států i s několika mezinárodními institucemi včetně organizace UNESCO, která v osmdesátých letech minulého století vydala vůbec první doporučení týkající se kulturní statistiky a v současnosti chystá jeho revizi.
Za Českou republiku se projektu účastní Institut umění, oddělení Divadelního ústavu, který se v současnosti snaží analyzovat a zkvalitnit stávající statistiku kultury v ČR.
Tu dnes zpracovává příspěvková organizace ministerstva kultury NIPOS. Návratnost jejích dotazníků je velmi nízká, a poptávka po neúplných datech tudíž mizivá. Nic lepšího však v tuto chvíli není. Ke změně metodiky a zvýšení návratnosti statistických dotazníků je nezbytná úzká spolupráce organizace NIPOS, Institutu umění, ministerstva kultury a Českého statistického úřadu. Dnes však spíše obviňují jeden druhého za špatný stav statistiky, než aby spolupracovali. Mírný tlak ze strany mezinárodních organizací by takové spolupráci jistě prospěl.
Můžeme tedy doufat, že výstupem projektů organizací OECD, UNESCO a možná i orgánů Evropské unie budou nové, jednoduše implementovatelné a prakticky využitelné standardy pro kulturní statistiku a ukazatele ekonomických a sociálních dopadů kultury. V tom případě by nebránilo nic v cestě ani České republice, aby si vypočítala „své“ údaje a směle se zařadila do žebříčku zemí chlubících se svou kulturností. A co víc, kultura by se stala váženým odvětvím české ekonomiky vedle automobilového a strojírenského průmyslu, stavebnictví či cestovního ruchu. Česká kultura by si to jistě zasloužila.
Autorka pracuje v Institutu umění.