Kolik házíme do urny

Zákon o volbách do parlamentu upravený za časů Miloše Zemana a v této části posvěcený Ústavním soudem říká, že stranám, které získají přes 1,5 (dříve 3) procenta hlasů, náleží stokoruna (dříve 30 korun) za jediný hlas.

Zemanova strana v roce 1998 získala v absolutním počtu asi 1,93 milionu hlasů, příspěvek za jeden tenkrát činil ale jen 30 korun, a tak do její kasy státní pokladna přesměrovala necelých 60 milionů korun. Volby v roce 1998 poznamenala silná volební účast – přišlo k nim bezmála 6 milionů lidí, tedy 74 procent voličů. Státní rozpočet tak všem stranám rozdal na příspěvcích za hlasy přibližně 170 milionu korun.

O čtyři roky později volební výdaje rozpočtu opět vzrostly, i když ubylo voličů. Přišlo jich rovných 58 procent, tedy asi 4,77 milionu. Strana Vladimíra Špidly ve volbách 2002 zvítězila se ziskem necelého 1,5 milionu hlasů a stát jí při ocenění hlasu na stokorunu vyplatil na 150 milionů korun. Pro občanskou demokratickou kasu výsledek přibližně 1,16 milionu hlasů znamenal stonásobný příjem v korunách.

Celkem ministerstvo financí jen za hlasy vyplatilo v posledních volbách přes 440 milionů korun, přičemž asi 350 tisíc stokorun kvůli 1,5procentní hranici propadlo. Téměř 70 milionů korun si rozdělili křesťanští demokraté s unionisty, o 20 milionů korun je ještě předčili komunisté. Na své si přišli i zelení a nezávislí ve sdružení. Zelení za hlasy dostali téměř 11,3 milionu a Sdružení nezávislých 13,3 milionu korun.

Po letošních volbách budou ale na cestě další zdroje. Takzvaný stálý příspěvek za odevzdané hlasy ve volbách je jednorázový, zato takzvaný příspěvek na mandát se vyplácí každoročně. Vymezil je zákon o politických stranách (rovněž upravovaný za Zemana). Jedná se o pěkný příjem stranických pokladen, jehož podmínkou je včasné odevzdání výroční finanční zprávy.

Stálý příspěvek se týká stran a hnutí, které dosáhnou alespoň tříprocentního volebního výsledku. Když politický subjekt získá rovná tři procenta hlasů, stálý příspěvek činí 6 milionů korun. Za každou další desetinu procenta se suma zvyšuje o 200 tisíc korun, a to až do zisku pěti procent hlasů. Za něj a za vyšší výsledek strana či hnutí dostane „stálých“ 10 milionů korun. Pokud tedy voliči do sněmovny protlačí pět stran, státní kasa bude muset vydat 50 milionů korun. Kdyby ve sněmovně usedla jedna jediná strana, rozpočet by na stálém příspěvku ušetřil 40 milionů korun.

Výše příspěvku za mandáty vzešla z přestřelky mezi ústavními soudci a politiky. Jedná se o každoroční příjem do pokladen stran, které získaly mandáty v senátu, ve sněmovně a v krajských zastupitelstvech. U poslanců a senátorů činíval roční příspěvek státu stranám za mandát půl milionu korun, poslanci a senátoři ho však v Zemanových dobách zdvojnásobili. Zrušil to Ústavní soud s odůvodněním, že se jedná o nepřiměřenou částku. Poslanci a senátoři sice vzali jeho výrok v potaz, ale následnou novelou ho zvýšili na 900 tisíc korun.

Ročně státní rozpočet stranám za 281 poslaneckých a senátorských mandátů vyplatí téměř 253 milionů korun. Po poslední obměně třetiny senátorů za parlamentní mandáty nejvíce peněz dostává občanská demokratická kasa – ročně téměř 85 milionů korun. Sociálnědemokratická pokladna za ní v ročním příspěvku za parlamentní mandáty zaostává zhruba o 15 milionů korun.

Přinejmenším stejně významné prostředky jako poslanci a senátoři pro stranu Mirka Topolánka znamenají její krajští zastupitelé, jichž je nyní zdaleka nejvíce. Celkem je u nás 740 krajských zastupitelů, jeden mandát znamená pro kandidující stranu roční zisk 250 tisíc korun. Úhrnem státní rozpočet na krajské mandáty vydá 185 milionů korun, za volební období se částka blíží třem čtvrtinám miliardy korun.

Stávající model financování vychází z teze, že příjmy stran, které uspějí ve volbách, mají plynout především ze státní kasy. Má se tak zabránit možnosti, aby straničtí zákonodárci prosazovali v ústavních funkcích zájmy soukromých společností, které sponzorují jejich stranu. Stranické účetní uzávěrky a finanční zprávy se připravují přepečlivě a kontrolují je ještě auditoři. Pokud tedy některý ze zákonodárců vyhověl zájmům soukromého sektoru, těžko o tom dnes jde hledat důkazy v pokladně jeho strany. Zbývají nepřímé důkazy.

Je veřejným tajemstvím, jaký vliv mají různé lobby například ve sněmovně. Výsledná podoba příslušných zákonů dobře ukazuje, jak v poslední době v parlamentu uspěli lidé od kamionů či od některých televizí. Veřejně přístupná diskuse poslanců a hlavně smysl některých jejich pozměňovacích návrhů (mnohdy připravených předem ve výborech) rovněž vypovídá své.

Když už mluvíme o nákladech na politický provoz, zanedbatelné nejsou v úhrnu čtyř let ani peníze rozdávané přímo zvoleným jednotlivcům, které by se ovšem rovnou do stranických pokladen dostat neměly. Za platy a náhrady dvou set poslanců státní rozpočet měsíčně vydá jistě přes 15 milionů korun, ročně tedy ke 200 milionům korun. Střízlivě propočtená suma za volební období představuje tedy 800 milionů korun, a to bez odchodného, které může mít u těch, co vydrželi ve sněmovně sloužit vlasti a své straně čtyři roky, podobu až pěti dalších platů. Mzdové náklady – bez sociálního a zdravotního pojištění – znamenají pouze u poslanců tedy téměř miliardový výdaj. To samé lze vyčíslit u senátorů, obtížněji u krajských zastupitelů.

Finanční rozměr voleb je obrovský. Celková částka, o niž se bude hrát, záleží především na volební účasti. Pokud do uren nahází své lístky polovina voličů, tedy asi 4 miliony lidí, může státní kasa stranám poslat zhruba 370 milionů korun. Při 60procentní účasti může jít o 450 milionů korun. Spolu se stálým příspěvkem a částkou jen na poslanecké mandáty letošní výdaje rozpočtu pro politické subjekty mohou dosáhnout třičtvrtě miliardy korun. S příspěvky na mandáty senátorů a krajských zastupitelů jedné miliardy. Všechna únavná čísla, která ve výsledku znamenají miliardy ze státního rozpočtu přesypané za jediné volební období do stranických kas, mají zdůraznit jediné: Volič by měl vědět, co vlastně kromě svého hlasu dává lidem, kteří usilují o jeho podporu.

Autorka je žena v domácnosti.