Proč nemají Severoameričané ministerstvo kultury? Jak se chová město New York ke svým umělcům? Odpovědi přináší kniha francouzského kulturního atašé v USA a následující reportáž.
Je půl šesté ráno. Na západním Manhattanu postává u vchodu do skladu skupinka několika mladých tanečníků. Čekají, až správce sklad otevře, aby mohli začít stěhovat do připravené dodávky kulisy k představení, které budou po několika měsících znovu zkoušet. Odjíždějí na týden pryč z města. Vyřeší tak problém, o kterém se zmiňují všichni umělci, galeristé i producenti, s nimiž jsem za poslední dva týdny ve městě mluvil: nedostatek místa.
Po několika dálničních přejezdech vjíždí dodávka do místa, které by nemohlo více kontrastovat se stíněným skladištěm. Uprostřed samoty staletých lesů leží prestižní soukromá univerzita a za několika stromy se objevuje výhled na ohromnou budovu univerzitního divadla, projektovanou architektem Frankem Gehrym. Při pohledu na blýskající se vlnité střechy, které svou odvahou hravě zastíní pražský Tančící dům a možná i Gehryho muzeum v Bilbau, člověka napadne, jestli se na těch střechách svými drápky udrží veverky, které pobíhají všude kolem.
Tanečníci z USA, Makedonie a také Japonska, kteří v nebývale silném ranním slunci rovnají těžké kovové konstrukce, jako by vypadli z obálky čerstvě vydané knihy Frédérika Martela Kultura v Americe. Bývalý francouzský kulturní atašé v USA se v ní ptá, kde se berou v Americe finance pro kulturu, když jsou vůči ní stát i města tak skoupí. Podobně jako Alexis de Tocqueville či Bernard-Henri Lévy projel i Martel celou federaci, nasbíral stovky rozhovorů a složil dohromady mozaiku celého systému.
Rozmanitost imperialismu
Francie se pyšní svou podporou kultury a mnoha umělcům štědře garantuje živobytí. Spojené státy naopak nemají ani ministerstvo kultury a podpora umění byla dlouhou dobu považována za pokus manipulovat umělce pro své politické cíle. Martel vyprovokoval svou poslední publikací francouzské patrioty, protože v ní prohlásil, že i když na první pohled USA ničí různorodost ve světě, na rozdíl od elitářské Francie skutečně podporují kulturní rozmanitost. List Le Monde navíc podle údajů uvedených v Martelově knize spočítal, že přepočteno na hlavu vychází investice do umění v obou zemích rovnocenně. Autor Kultury v Americe zjistil, že je to především díky soukromým nadacím, firemním donorům a univerzitám, které od sedmdesátých let otevřely ambiciózní umělecké obory. A tomuto jeho tvrzení přesně odpovídá i mé pozorování náhodně vybraného projektu mezinárodně známé choreografky japonského původu Yoshiko Chuma.
Představení vzniklo díky podpoře soukromé Rockefeller Foundation, díky prostoru, který poskytla univerzita BARD College, s přispěním makedonské ambasády a v nemalé míře i díky tomu, že si skoro všichni umělci vydělávají po nocích jako barmani, učitelé a shánějí si sami peníze na své projekty. Pro zdejší scénu zcela standardně platí, že v malých divadlech (off-Broadway) dostávají největší plat elektrikáři, potom hudebníci, tanečníci a jen někdy zbude i na herce.
„Tady se díváme na Evropu jako na ráj pro umělce. Skutečnost je taková, že státní nebo městské granty pro nás ve Spojených státech skoro neexistují,“ říká čtyřiadvacetiletá tanečnice Eireen při sestavování konstrukce. „Mnoho dobrých umělců odjíždí za stipendii třeba do Skandinávie. Já si musím shánět peníze sama. Hodně je mi v tom nápomocná například organizace FIELD. Funguje jako zprostředkovatel, který nám pomáhá v tom, abychom mohli přijímat dary od firem, jež si to chtějí odepsat z daní.“
Eireen nedokáže odpovědět na otázku, zda fakt, že musí být sami sobě producenty, nějak ovlivňuje „umělecký obsah“ jejich vystoupení. Po dni stráveném ve zkušebně však začínám mít pocit, že všichni mají neuvěřitelnou motivaci a profesionální chování. V devět večer zkouší režisérka několik přestaveb scény, přičemž tanečníci musí ladným způsobem přesouvat tam a zpět konstrukce větší, než jsou sami. Scéna připomíná celodenní stěhování a i po patnácti hodinách všichni s plným nasazením dokolečka opakují manévry v různých obměnách. Pouhý pohled na ně vysiluje.
Umělci developerům
Čtvrť Chelsea na Manhattanu bývala dřív rájem levných autoservisů a prostituce. Před deseti lety se do ní začaly stěhovat galerie ze slavné SoHo, odkud je vytlačili módní návrháři. V současnosti se tu v asi pěti blocích bývalých skladišť tísní tři sta soukromých galerií. Mezi zbývající autoservisy se vejdou díky tomu, že je jich v jedné budově často i deset nad sebou. V jedné z galerií v desátém patře jsem vyvolal na tváři majitele shovívavý úsměv, když jsem se zeptal na městské dotace: „Starosta Bloomberg je samozřejmě rád, že jsme tady, a často se chlubí tím, jak se z Chelsea stala dobrá adresa. O nějakých výhodách nemůže být ale řeč. Naopak, nájmy a daně z nemovitostí vzrostly skoro desetinásobně. Teď město financuje pěší zónu a potom asi budeme muset hledat jinou lokalitu, protože se sem hrnou další a další developeři,“ říká. Podobné zkušenosti má i Muzeum moderního umění v Chelsea, které jako nekomerční projekt žije především z darů a pronájmu svých prostor, jež daroval muzeu známý abstraktní malíř. Problému si všimlo sdružení umělců Emergency Art, jež v Chelsea levně pronajímá společný prostor umělcům, kteří nemají na vlastní ateliér. Skutečnost, že se byznysmeni stěhují za galeristy po celém Manhattanu, by mohla být pádným argumentem pro městskou podporu. Ostatně vznikl o tom i kritikou ceněný muzikál na Broadwayi, příznačně nazvaný Nájem. Město se však k žádnému zásadnímu kroku v tomto směru nechystá.
Člověk ale nesmí zapomenout, že je v New Yorku, státě, který v určitém období vynakládal na umění stejnou částku jako celá tehdejší federální vláda. I dnes má město několik programů na podporu kultury, hlavně v chudinských částech. Budovy divadlům pronajímá za dolar na rok a často svůj majetek prodává soukromníkům se závazkem, že musí sloužit nekomerčnímu umění. Nabízí umělcům také jakési dobročinné sklady s různými objekty a surovinami (Material for the Arts), a když nedávno skupina graffiti-writerů obsadila budovu na dolním Manhattanu, radnice je nechala přeměnit barák v alternativní galerii. Ostatně, když je řeč o Manhattanu, je potřeba připomenout, že zde nemalá část Newyorčanů bydlí za regulované nájemné.
Zahraj a rozhoď CD
Jaký vliv mají soukromé peníze na kvalitu umění, není snadné rozpoznat. Soukromé sbírky jsou podle průzkumů při výběru děl mnohem konzervativnější a zaměřují se tak na „zavedená“ jména, zatímco státní, městské či jiné oficiální galerie, které vybírají díla za cizí peníze, jsou odvážnější.. Ani detašované centrum pro současné umění proslulé galerie MoMA (Muzea moderního umění) nenabízí žádné konfrontační ani kontroverzní kousky, pokud mezi ně nepočítáme díla s všudypřítomnými narážkami na Bushovu zahraniční politiku.
V hudebním světě je to podobné. Nekomerční kluby mají v podzemí líbivější stage, aby si vydělaly na nájem. Začínající hudebníci v nich rozdávají publiku svá demo CD a i renomovaný jazzman Frank London, nominovaný na cenu Grammy, si vydává raději své desky sám. „Stačí mi prodat jich tisícovku. S velkou firmou by to musel být desetinásobek,“ říká London.
Že to není s penězi v newyorské alternativě tak špatné, potvrzuje nejen počet těch, kteří to v NY zkoušejí, ale i producentka v úvodu zmíněného představení. „Občas mě napadne, jestli všechno to shánění peněz a organizování mezinárodních projektů stojí za to,“ říká Bonnie Steinová, která se podobným nekomerčním aktivitám věnuje přes třicet let, „ale potom se ohlédnu a vidím, že se podařilo vytvořit nové sítě umělců a producentů po celém světě, kteří si pomáhají, hledají zdroje a vytvářejí nové a nové projekty.“
Autor pracoval jako asistent produkčního v divadle La MaMa na Manhattanu.