Nedávno skončená výstava v pražském NoD vede k obecnější úvaze nad možnostmi a rozdílnostmi českého a ukrajinského uměleckého prostředí. Vzbuzuje v této souvislosti všudypřítomný bezhlavý byznys revoluční nálady a touhu po návratu utopií, nebo spíše prohlubuje již tak dost přítomnou společenskou skepsi?
Mezi přednosti umělkyně Alice Nikitinové (1979), jejíž profil se objevil v A2 č. 4/2007, zřejmě patří schopnost volit si správné partnery pro vystavování ve dvojici. Jejím prvním samostatným veřejným vystoupením byla společná výstava s Tomášem Vaňkem (Every Bone Broken, Galerie Doubner, Praha, 2005), jež překvapila neočekávaným spojením těchto dvou umělců, o to víc však tím, jak dobře se jejich díla snášela vedle sebe. K účasti na výstavě Práce, jež nedávno proběhla v experimentálním prostoru NoD, Nikitinová přizvala svou vrstevnici, ukrajinskou umělkyni Žannu Kadyrovovou (1982). Diváci opět měli možnost porovnat dva projevy, jež odrážejí velmi různorodé vlivy, zároveň však vykazují vnitřní příbuznost.
Tato směs blízkosti a odlišnosti se asi dá zčásti vysvětlit biografickými faktory. Alice Nikitinová a Žanna Kadyrovová se seznámily na střední umělecké škole v Kyjevě, kam obě chodily. Poté se však jejich cesty rozdělily – Nikitinová odešla studovat na AVU v Praze, Kadyrovová zůstala v Kyjevě. Jejich další formování tedy probíhalo ve zcela odlišných uměleckých kontextech. V posledních pár letech obě začínají získávat uznání jako výrazné postavy mladé generace – každá v rámci jiné lokální scény.
Prostý název: Práce
Výborně zvolený název výstavy nechává na divákovi, zda ji bude chápat jako úvahu na téma materiální práce, či prostě jako prezentaci jednotlivých prací z nedávného období. Nikitinová představila svůj poslední cyklus obrazů dělníků, v nichž je největší pozornost věnována pracovnímu oblečení. Kadyrovová přivezla díla, která již byla prezentována na několika výstavách na Ukrajině a v Rusku – sochu tupě zírajícího instalatéra vyskládanou z kachliček, krajinu s traktorem provedenou ve stejném materiálu a archaicky působící Desku cti s fotografiemi, na nichž se autorka pitvoří do podoby různých typických postaviček.
Nikitinová vtipně kombinuje realistický odraz sociální tematiky s formálním jazykem modernistických malířských směrů. V obraze Čtyři (reprodukováno v již zmíněném čísle A2) parafrázuje známé Malevičovo plátno, stojící postavy však odívá do současných pracovních obleků, přičemž jedna z nich má na sobě bílou kombinézu s opakujícím se motivem černého čtverce. Symbol autonomie moderního uměleckého díla je použit v dekorativní funkci. Explicitní či náznakové citáty ruské avantgardy splývají s odkazy na mistry socialistického realismu, jako byl třeba Dejneka. Díky těmto souvislostem Nikitinová neutralizuje rozkol, jenž poznamenal vývoj umění ve dvacátém století, na autonomní a služebnou tvorbu a poukazuje na původní projekt avantgardy, v němž revoluce ve výtvarné formě a změna společenského uspořádání spadaly vjedno. Svítivé pásky na oděvech dělníků či úklidových pracovníků se stávají podkladem pro minimalistické kompozice, jež zároveň připomínají Newmanovy „zipy“ i výložky na uniformách. Jazyk geometrické abstrakce se stává značením revolučního předvoje.
Kadyrovová používá poněkud obvyklejší postup: realistické zobrazení významově obohacuje použitím specifického materiálu, který s sebou přináší obsahové souvislosti vycházející z jeho běžného používání. Postava instalatéra z úlomků kachliček by mohla být výrazem plného ztotožnění pracujícího subjektu s objekty, s nimiž při své práci manipuluje. Dělník, který v procesu materiální práce provádí stále tytéž standardní úkony s věcmi, se nakonec sám stává pouhou věcí. Fakt, že se na svých předchozích výstavách Žanna Kadyrovová prezentovala sérií obřích drahokamů, vytvořených stejnou kachličkovou technikou, podtrhuje zvěcnění, jehož obětí se stal nebohý instalatér: je to pěkný keramický artefakt, klenot – zboží.
Propastné rozdíly
Alice Nikitinová navštěvovala na AVU ateliér Jiřího Sopka, který má v rámci českých vysokých uměleckých škol spíše konzervativní pověst. Přesto právě studium na Akademii zprostředkovalo Nikitinové vstup do kontextu aktuálního českého umění. Odborné školství u nás hraje klíčovou úlohu pro formování tohoto kontextu, byť často pouze jako institucionální báze pro navázání potřebných osobních kontaktů. Naproti tomu kyjevská akademie nezprostředkovává svým studentům prakticky žádné spojení se světem současného umění. Výuka se zaměřuje na klasické techniky a žánry, jako je krajina, portrét či historická malba. Odpovídá to oficiální kulturní politice současné Ukrajiny, zdůrazňující lidové tradice, prehistorické kulturní kořeny a údajnou „duchovnost“ (obsáhlý materiál o situaci ukrajinského umění po Oranžové revoluci vyšel v časopise Umělec č. 3/2005). Pokud zde vznikají instituce zabývající se současným uměním, obvykle mají výrazně komerční zaměření. Do umění investují oligarchové a státní aparátčíci, kteří hledají ke stěnám svých vil vhodné obrazy aktuálních umělců malované „olejem do plátna“, jak se tito novopečení znalci vyjadřují. Žanna Kadyrovová nevystudovala žádnou vysokou uměleckou školu a do kontextu současného umění, jež zde působí v příkré opozici jak vůči konzervativismu, tak vůči komerci, se dostala spíše díky osobním kontaktům. Je aktivní členkou umělecké skupiny R.E.P. (Revoluční experimentální prostor), jež vznikla za Oranžové revoluce v roce 2004. Devízou skupiny jsou akce ve veřejném prostoru – velmi neobvyklý jev v ukrajinském umění, orientovaném převážně na malířství. Například 7. listopadu 2005, v den výročí Velké říjnové socialistické revoluce, kdy na centrálním kyjevském náměstí Majdan postupně probíhaly manifestace komunistů a nacionalistů, členové R.E.P. uspořádali mítink, při němž oblečení v bílých kombinézách vystoupili se slogany typu „Každý člověk je umělec“, a dezorientovali tak představitele obou extremistických táborů. Skupina R.E.P., kterou v počátcích podporovalo kyjevské Centrum současného umění (bývalé Sorosovo centrum), na sebe upozornila jako nejvýraznější jev na současné ukrajinské scéně. Žanna Kadyrovová patří mezi členy skupiny, jimž se díky tomu podařilo zahájit slibné osobní kariéry. V současnosti ji zastupuje moskevská galerie Ridžina, která je jedním z nejvýznamnějších účastníků trhu s uměním v postsovětském prostoru.
Porovnáme-li situace obou mladých umělkyň, můžeme říci, že Alice Nikitinová se pohybuje v dobře fungujícím uměleckém prostředí, vyvázaném z tržních vztahů, zatímco Žanna Kadyrovová patří mezi tržní artikly mladého ukrajinského umění, jež stále postrádá širší kontext a představuje spíše izolované akce pár jedinců. Tyto události se ovšem na Ukrajině těší velkému zájmu diváků nemajících s uměním nic společného – v kontrastu k dění na velmi bohatě strukturované české scéně, která nedokáže vyvolat prakticky žádnou pozornost a odezvu neodborné veřejnosti.
Levicová nostalgie versus skepse?
Při seznámení na vernisáži výstavy mi Žanna Kadyrovová řekla: „Víte, já věřím ve svou utopii. Asi je to legrační a naivní, ale já to myslím upřímně.“ Co by vlastně mohlo být utopického na závěsných obrazech a na sochách z kachlíků? Podle Marxovy vize se spontánnost a originalita, považované předtím za výlučné rysy umělecké tvorby, v beztřídní společnosti, v níž bude zrušená odcizující dělba práce, rozšíří na veškerou lidskou práci. Avantgarda počátku 20. století se snažila přispět k této utopii tím, že ukazovala společnosti vzor svobody v autonomii forem. Alice Nikitinová a Žanna Kadyrovová oživují toto téma v situaci, kdy osvobození od námezdní práce je v nedohlednu, dokonce i „kreativní“ umělecká práce se řídí požadavky trhu, a utopickou se zdá být samotná víra v jakoukoli možnost působení umění na společnost.
Autor vystudoval FHS UK.
Zhanna Kadyrova a Alice Nikitinová: Práce.
Galerie NoD, Praha, 28. 2. – 12. 3. 2007.