Malířka dvou světů
Amrita Sher-Gil je považována za průkopnici moderního indického malířství. Často bývala srovnávána s mexickou malířkou Fridou Kahlo. Ať už toto přirovnání působí jakkoliv, Amrita rozhodně představuje svébytný typ umělkyně na moderní indické scéně: měla radikální vidění, autonomní povahu a v neposlední řadě též výrazné charisma a ženský šarm. Její nejznámější výrok „Evropa patří Picassovi, Matissovi a dalším, Indie patří mně“ zní možná troufale, zároveň však reflektuje autorčinu mimořádnou odvahu a vitalitu, o níž nelze pochybovat.
Počátky
Narodila se roku 1913 v Budapešti maďarské matce (jmenovala se Marie Antoinette Gottesmanová a pocházela z nejvyšších budapešťských kruhů, byla to atraktivní žena z bohaté společnosti) a sikhskému otci (Umrao Singh Sher-Gil pocházel z Majithy u Amritsaru, sikhské metropole, rovněž z dobře situované aristokratické rodiny; zajímal se o poezii, filosofii a jazyky, mj. urdštinu, perštinu a sanskrt). Amrita strávila dětství v Maďarsku. V její pozdější tvorbě sehrála klíčovou roli zkušenost s evropskou přírodou, sladký čas v domě na břehu Dunaje, umělecká tradice této země i maďarská lidová tvorba.
Paříž, hlavní město umění
Protože mladá Amrita začala projevovat zájem o malířství, přestěhovala se rodina Sher-Gilů do Paříže. Amrita se v šestnácti letech zapsala na akademii k profesoru Pierru Vaillentovi. O jejím talentu, zvláště kreslířském, nebylo od počátku pochyb. Většinu prázdnin trávila mladá studentka mimo Francii, v maďarské pitoreskní osadě Zebegeny, v rodinném sídle Sher-Gilů. Toto rustikální prostředí je zachyceno na některých autorčiných raných kresbách.
Jak se umělecké sebevědomí a schopnosti umělkyně postupně rozvíjely, začala pociťovat, že pařížské období se chýlí ke konci a je potřeba se vydat po stopách vlastních kořenů. Odcestovala tedy do země svého otce, do Indie. Paříž opustila roku 1934, do Indie dorazila krátce nato. Její osobní i umělecký vývoj zachycuje dochovaná korespondence s bratrancem Victorem Eganem, za nějž se později – navzdory silné nevoli celé rodiny, zejména z matčiny strany – provdala.
Matka Indie
„Pracovala jsem na sobě a teď se začínám konečně vyvíjet. V Evropě jsem pociťovala stísněnost z všudypřítomné šedi a uvědomovala jsem si, že tomu divnému zastřenému světlu musím nějak uniknout, abych se dokázala nadechnout. Tady je všechno tak přirozené,“ píše Amrita Victorovi roku 1935 z Shimly. Amrita zde žila spolu se svými rodiči, kteří jí jeden pokoj v domě zařídili jako ateliér. V té době hodně pracovala. Inspirovala ji krajina i místní lidé, jak ukazují například obrazy Muž z kopců (Hill Man, 1935) nebo Žena z kopců (Hill Women, 1935). Jsou to malby plné vitality, uvolněné barevnosti, která se „díky indickému slunci tak liší od melancholických barev Evropy“, jak píše v dalším ze svých dopisů. Vydala se na cesty po této rozlehlé zemi: výlet na jih Indie je zachycen v malbách jednotlivých regionů a oblastí s jejich přirozenými zvyky (Vesničané na jihu Indie jdou na trh – South Indian Villagers Going to the Market; Šaty pro nevěstu – Bride’s Toalet; či Brahmacharis, 1937).
Amrita se v posledních letech života spolu s manželem přestěhovala do Lahore, neboť hledala opravdovou uměleckou komunitu stejně jako publikum, které by ji bylo schopno ocenit. Chystala se v tomto městě, tehdy proslulém bohatým uměleckým životem, uspořádat samostatnou výstavu. Náhlá smrt v devětadvaceti letech ukončila však slibnou kariéru mladé umělkyně.
Amritin smíšený euroindický původ, akademické vzdělání v Paříži, léta strávená v působivé scenerii Himálaje, příležitostné cesty do Evropy a zejména rodného Maďarska, neuvěřitelně otevřená, citlivá mysl, to vše sehrálo v jejím krátkém životě důležitou roli. Navzdory předčasné smrti dosáhla toho, o čem někteří umělci jenom sní: zajistila si své místo v dějinách indického výtvarného umění stejně jako v dějinách moderního umění vůbec.
Autorka je doktorandka na univerzitě v Pécsi; zabývá se národnostními otázkami východní Evropy. Momentálně žije v Indii.
Přeložila Marta Ljubková.