Výstava jako sebereflexe

Milena Dopitová patří mezi umělce, kteří se prosadili na počátku devadesátých let. Stejně jako její souputníci ze skupiny Pondělí i ona patřila na přelomu osmé a deváté dekády ke studentům pražské Akademie výtvarných umění a v nové politické a společenské situaci čelila následkům dlouhodobé kulturní izolace. Česká umělecká scéna trpěla nejen nedostatkem povědomí o aktuál­ních teoretických debatách, ale vyrovnávala se také s absencí reflexe konkrétních uměleckých proudů druhé poloviny 20. století. Nejvýznamnějším z chybějících střípků byla role konceptuálního umění coby předpokladu postmodernismu.

Reakcí na tuto situaci se do značné míry stalo generační a programové vymezení celé skupiny Pondělí vůči soudobé umělecké scéně – odmítnutím návratů do historie a jistým odosobněním role umělce. Autoři z tohoto volného seskupení si tak ponechali svobodu v otázce výrazových prostředků, ale právě konceptuální linie tvorby je v určité podobě přítomná v díle většiny z nich. V případě Mileny Dopitové můžeme mluvit o takřka sociologickém zkoumání.

Banalita všedního, identita, ženskost

Dopitová se od devadesátých let soustavně zabývala otázkou identity. Z jejího zájmu o společenskou i osobní totožnost přirozeně vyplynula reflexe ženského světa. Ženské prožívání reality je obsaženo nejen v tématech, ale i v materiálech, s nimiž umělkyně pracuje. Nejde přitom pouze o realizace minulých desetiletí. Výstava Miluji a přijímám v pražské Městské knihovně, představující tvorbu několika málo uplynulých let, rovněž obsahuje díla s podobnou tematikou. Na ikonický objekt Nepočítám se svou proměnou v aktuál­ní výstavě navazuje instalace Jana Markéta II. Odpovědí na prostorovou realizaci, kombinující motiv gynekologického křesla s atributy ženskosti, jako jsou červená vlna či jistá organičnost celé skulptury, je instalace, jež využívá totožný motiv jako svůj základní prvek. Výsledek však není zakotvený v genderové problematice a svým vrstvením nalezených uměleckých děl ohlašuje další rovinu autorčina uměleckého zkoumání, totiž dialog s uměním minulosti. Partnerem v této výměně je Mileně Dopitové – příznačně ke zvolené strategii ready­made – především avantgardní tvorba.

Autorka však zároveň nijak nerezignuje na své stávající zájmy. Banalita všedního, ženskost i identita jsou, soudě alespoň podle aktuální výstavy, témata, kterým se věnuje s neztenčenou intenzitou. Jedná se však o radikální rozšíření záběru její práce, mimo jiné i o polemiku se statusem „genderové“ autorky. Se stejným dokumentárním zaujetím i empatií nyní zkoumá i mužský svět. Tento posun zdůrazňuje nikoli genderovou situovanost, nýbrž umělecký úhel pohledu, jehož samozřejmou součástí je i ženská zkušenost.

Touha po bezprostřednosti

Cílem rozsáhlé výstavy Mileny Dopitové je soustředění na univerzálnější rovinu působení uměleckého díla – na emoce. Zároveň se tu tak ukazuje aspekt tvorby, který autorka podle svých vlastních slov v současném umění postrádá. Instalace výstavy odráží tuto touhu po bezprostřednosti. Celá přehlídka je koncipována jako živý a proměnlivý celek. Divák tak není svědkem konceptuálně chladné vivisekce emocionální zkušenosti, je mu naopak nabídnuta možnost citového prožitku.

Tomu odpovídá i výrazná role zvuku či proměnlivá a rafinovaná světelná režie. Výstava Miluji a přijímám využívá scénických kvalit instalací, sugestivního potenciálu prostorové projekce i tajemné nejasnosti překrývajících se zvukových stop, aby vytvořila atmosférou nabitý celek. Nelze popřít, že velmi úspěšně, byť za cenu menšího objemu informací. Jde však o vědomé kurátorské rozhodnutí a utajená datace jednotlivých děl či absence vysvětlujících popisků skutečně může fungovat jako pobídka k divácké participaci.

Stejně účinným postupem se ukázalo být i uchopení prvního, obyčejně vzdorujícího sálu Městské knihovny jako přechodové komory z vnější reality do mnohotvárného labyrintu aktuální tvorby Mileny Dopitové, jež se nám otevře navzdory seznamu všech významných autorčiných děl v časové přímce, která by snad mohla vzbudit očekávání klasické lineární retrospektivy.

Miluji a přijímám, jak už bylo řečeno, však retrospektivou není a bilancujícímu tónu se vyhýbá. Spíše představuje počátek mapování možnosti odlišného zacházení se strategiemi konceptuální tvorby. A to není na scéně posedlé neokonceptualismem vůbec málo.

Autorka je historička umění.