„Ctíhodný otec Jan Kraus z Tovaryšstva Ježíšova, muž jak v ctnostech, tak v rozmanitých uměních velmi zběhlý a pro mnohé sepsané kníhy vůbec známý.“ Tato jedenáct let po smrti vyslovená pochvalná zmínka nám připomíná jednu z plejády pozapomenutých postav české literární historie. Měřítkem jeho „ctíhodnosti“ však budiž ne kvantita, tj. dobrá půlstovka titulů, sepsaná především v německém jazyce, ale kvalita, tj. míra přínosu jeho díla k duchovní atmosféře své doby.
Jan Kraus přišel na svět 22. května 1649 v Dubé u České Lípy. Alfou a omegou jeho řádového života se stal východočeský Jičín, kam byl pro své nadání již jako třináctiletý chlapec poslán na jezuitské gymnázium a kde i dokonal 18. března 1732 svoji životní pouť. Výraz „životní pouť“ není v žádném případě nadnesený, neboť v dobrém jezuitském zvyku často měnil místa svého působení. Po vstupu do řádu v roce 1668 následovala řada studijních a pedagogických štací, mj. ve slezské Zaháni, Olomouci, Brně, Praze a Opavě. Jeho pedagogická kariéra vyvrcholila jmenováním profesorem morální teologie na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě v roce 1690. O tři roky později však došlo k zásadnímu životnímu zvratu – Kraus opustil univerzitu a po dvanáct let působil na misii ve Slezsku. Dobové prameny zmiňují, že se tak stalo jednak pro jeho příklon k tomismu a také kvůli zvláštnímu způsobu myšlení, jímž vyvolával nejednotu mezi studenty. Každopádně až do konce života mu byly upřeny významnější řádové funkce. Teprve až na přímluvu svého bratra Friedricha, toho času představeného chomutovské koleje, se mohl v roce 1704 konečně vrátit ze Slezska do Čech a od roku 1711 nastálo do Jičína. Po celou první třetinu 18. století je tak cele zaměstnán zapisováním své slezské zkušenosti.
Proč zrovna Slezsko? Slezsko si na rozdíl od ostatních zemí Království českého dokázalo i po třicetileté válce uchovat značnou míru náboženských svobod. Materiální i duchovní zázemí způsobilo, že zde byli katoličtí misionáři ve srovnání s ostatními zeměmi království v obracení protestantů podstatně méně úspěšní. A právě úspěchu katolické misijní akce Kraus zasvětil svoji tvorbu.
První, co padne do oka čtenáře, listujícího jeho knihami, je žánrová různorodost: Kraus je skvělý konceptuální kazatel, který před kázáním při příchodu do kostela (kázání tehdy nebylo součástí mše) rozdává věřícím sedmikrásky, jež se k údivu posluchačů a čtenářů mění ve východisko sváteční řeči ke cti svatého Jana Křtitele (Kleinodien-Schatz, 1720). Na příběhu o zamilovaném hledači ztracené perly (rozuměj lidské duše, protestanta) zase postavil ucelenou řadu kontroverzních postních kázání (Allutiones De Passione Domini, 1705).
Kraus je rovněž spolutvůrcem barokní slavnosti přenesení bohosudovské milostné piety do nového poutního kostela, pro niž komponuje vedle jedné chválořeči i dvě písně. Ostatně veršování mu není vůbec cizí – po celém jeho díle je rozeseta řada básní, jejichž tematický záběr sahá od žalozpěvů přes mariánská vzdychání a satirické šlehy proti protestantům až po poetické rozjímání nad pomerančem.
V Krausově žánrovém portfoliu nechybí ani poutní knížka ke cti jičínského milostného obrazu Panny Marie Rušánské Nigra, sed Formosa, která vyšla v roce 1713 v latinské, německé a české verzi.
V seznamu jeho děl nacházíme i řadu latinských spisků o životech a dílech významných katolických mystiček pod společným názvem Flores gratiarum. Boží láska, centrální pojem křesťanské mystiky, byla současně duchovním základem jezuitské rekatolizační horlivosti. V tomto smyslu je i Krausův „Bohumil“ – Theophilus quaerens et amans Deum suum (1706) přirozenou součástí jeho upřímného zájmu o spásu duší slezských protestantů.
V reakci na jeden protestantský spisek vydává Kraus pod titulem Geistlich Curieuse Nachrichten (od 1717) pozoruhodné soubory exempel, mezi něž neváhal zařadit ani poučné příběhy z vlastního života nebo jezuitské „poudačky“ o soubojích svých českých spolutovaryšů s ďábly a démony.
Jak bylo již několikrát zmíněno, váže se naprostá většina jeho tvorby k slezským misiím. Proto mezi jeho vyhraněně kontroverzními spisy nacházíme jednak polemické traktáty, vyvracející konkrétní věroučné útoky protestantských teologů (často pod bojovnými tituly jako Kulhající hasič nebo Luteránský skrupulant), a jednak kontroverzní kázání, která zachycují ústní složku misijní činnosti.
Nejvlastnější formou obracení na pravou víru však není ani teologické pojednání, ani kazatelský monolog, nýbrž přímá rozmluva, dialog. Tuto didaktickou a polemickou metodu, oblíbenou již od starověku, se však Kraus pokouší pojmout jinak, zábavně. Jeho tiskem vyšlé rozmluvy, shrnující katolickou věroučnou argumentaci, proto zalidňují nejen jinak obligátní „katolík“ a „luterán“, ale i hospodští, kupci, sedláci, poslové, žebráci, vojáci, lupiči, kočí nebo vandrovní knihkupci. Do náboženské disputace se v jeho podání neváhají pustit ani husa, labuť a orel. A jelikož Kraus jednotlivé postavy nechává mluvit, „jak jim zobák narost“, a nebojí se emocí, vzbuzují mnohá místa i dnes pobavení a úsměv.
Jan Kraus patří bezpochyby mezi naše nejaktivnější a ve své době nejuznávanější spisovatele (jeho knihy vycházely dokonce i v Kolíně nad Rýnem). Svou invencí a provokacemi sklízel jak nadšení svých stoupenců ve víře, tak i odpor a výsměch svých odpůrců; od osvícenců dále pak již jen nezájem.
Autor je germanista.