Sklon některých umělců ke sdružování zažívá v současné době jakousi renesanci. Výtvarné skupiny nezakládají jen mladí a začínající protagonisté současného umění, ale podobně se začali prezentovat i někteří autoři střední generace.
Ostravsko-brněnská skupina František Lozinski, o.p.s. (Jiří Surůvka, Petr Lysáček a František Kowolowski), vznikla v roce 2005. Veřejně se představila poprvé na IV. novém zlínském salonu v témže roce. V Praze o sobě dala znát v loňském roce, když v galerii Vysoké školy uměleckoprůmyslové proběhla výstava Art and Antikrist. Mnohé z této pražské výstavy je v těchto dnech k vidění i v Ostravě, včetně společné „dominanty“ obou prezentací – pouťového prodejního stánku, v němž členové skupiny prodávali a prodávají své umělecké produkty: plastové reliéfy, výšivky, fotografie, drobné objekty atd. za lidové ceny.
Na první pohled možná nesourodý konglomerát obrazů, digitálních disků, instalací, videí a záznamů performancí v sobě nese jakési pojítko, jež v doprovodném textu k jedné z performancí uvádí František Kowolowski: „Romantickou podobu umělce trpitele... provázejí už jen úsměvy. Relativizace společenských hodnot se promítá do umění. Žijeme v době, která uplatňuje tzv. kulturní kanibalismus. Všechny hodnoty se relativizují, vše se unifikuje, vše je na prodej...“ Aspekty umění, o nichž mluví Kowolowski, se v pracích skupiny zřetelně projevovaly už na zmiňované pražské výstavě. Od počátku společného účinkování využívají J. Surůvka, P. Lysáček i F. Kowolowski především těch aspektů popkultury (často v její křesťanské variantě), jejichž ostentativní netíhnutí k „vysokému“ v umění se stává jakýmsi otevřeným polem pro vznikání panoptikálních prostředí, v nichž se může setkávat s naprostou samozřejmostí vše se vším, vysoké s nízkým, umění s neuměním stejně jako spiritualita s jejím popřením. Čitelný je tento skupinový koncept především na videu, v němž je chirurgickou jehlou na záda jednotlivých členů skupiny postupně vyrýván název pražské výstavy (jedná se o parafrázi podobně koncipovaného díla F. Kowolowského). Slova z názvu jsou psána vlastní krví. Co je jí ale hodno? Umění, anebo Antikrist? Stojí tyto pojmy proti sobě, anebo mají něco společného, tak jak to naznačuje spojka mezi nimi?
Podobné otázky se vynořují i při sledování videa Extáze. Založeno je opět na použití vzájemně se konfrontujících prvků tradiční křesťanské spirituality a moderní vizuální kultury. Bičující se autoři procházejí sály s vystavenými díly českého moderního umění. Flagelantské scény odehrávající se před obrazy české moderny dávají tušit, že celkové ironické vyznění většiny artefaktů spojených s prací této skupiny není jen záležitostí povrchního chvilkového vtipu, ale že se jedná o podstatnější dotazování se po současném kulturním diskursu. Sakralizace (nejen) moderního umění vede nakonec k vyprázdnění a popření jeho hodnoty tím, že je tato hodnota vyjádřena číslem. Podobně co je vnímáno s přílišnou devótností, obrací se velmi záhy ve svůj opak. V této souvislosti se nabízí otázka, zda je současné umění právem obviňováno z podílu na rozbití hodnotových kritérií, nebo zda naopak přesně nereflektuje obecné tendence, přítomné v kultuře a společnosti posledních desetiletí jaksi apriorně.
Tematizování vysokého a nízkého, balanc mezi uměním a ne-uměním spolu s odmítáním respektu vůči zavedenému a etablovanému rezonuje i na neúspěšném Lozinského projektu Doghouse pro český pavilon na letošním Benátském bienále. Z pavilonu, k němuž mnozí z českých (a slovenských) umělců vzhlížejí jako ke zlatému teleti, jehož se touží dotknout a které jim ale není schopno poskytnout víc než jen chvilku pomíjivé pozornosti (J. Surůvka by mohl z vlastní zkušenosti jistě dlouze vyprávět), se Lozinski rozhodl vytvořit psí útulek, v němž by každý z jeho zvířecích obyvatel měl svého vlastního patrona vybraného autory z řad ikon moderního umění (P. Picassa, D. Hirsta, M. Kellyho atd). Jak naznačuje textový komentář, pes se v rámci vymezeného konceptu stává jakýmsi zástupným znakem českého umění vůči umění západnímu. Zároveň ale jde o sociální apel: „Osamělost umělců je realita. Pes možná symbolizuje emoci návratu ke společenské komunikaci. Mezi psem a umělcem stojí rovnítko stavu osamění, ale i odevzdání...“ stojí v textu skupiny. Přesun a přechýlení tradičních významů a postulování nových obsahů u tradičních znaků jako výraz přivlastnění si kódů z odlišných prostředí a jazyků se stalo jednou z hlavních složek současného umění, v tom Lozinski nijak nevybočuje. Jeho pokus o balanc mezi uměním a neuměním je ale právě v této souvislosti možná nechtěnou sebeironií. Narušení vztahů mezi nedotknutelností, potřebností a angažovaností se v této ironické rovině propojuje. Zbývá tedy otázka, zda je na tom současné umění skutečně tak, že mu nezbývá nic jiného než čekat na soucit mecenáše.
Autor je kurátor výstav.