Jak vypadá ostravská „líheň“ uměleckých talentů a jaký má status? Jaký je současný stav této instituce na cestě od katedry přes institut k fakultě? A jaké ještě aktivity by v Ostravě mohla zaštítit a rozehrát, pokud by k tomu byla společenská vůle?
Vysoké umělecké školství prožívalo na počátku uplynulého desetiletí bouřlivé změny. Bylo třeba vytvořit prostor pro výuku aktuálních tendencí současného umění a tradičním oborům přinést impulsy, které by při zachování jejich podstaty inovovaly jejich výrazové možnosti. Na místa vedoucích ateliérů nastoupili umělci střední generace, kteří – ačkoli dochází k jejich různému střídání, odchodům a následným návratům – přinesli svou představu, akcenty a také způsoby řešení, jež ne vždy a ne všem úplně konvenují.
V této souvislosti nejde pouze o změny v tradičních institucích, jakými jsou Akademie výtvarného umění a Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze. Novinkou bylo, že se často doslova na zelené louce začaly rodit nové školy, bez tradice, bez dostatečného materiálního zázemí, ale také (a to hlavně) bez předsudků. Ruku v ruce s tím ovšem vyvstalo riziko převažujícího zdůrazňování kvantity nad kvalitou. I přesto si nově vzniklé a vznikající univerzity a jejich fakulty v Brně, Ústí nad Labem a Ostravě vydobyly právo na existenci.
Především díky vzniku nové univerzity se v Ostravě vytvořil prostor pro založení katedry výtvarné tvorby (dále KVT). Už od počátků své existence si tato odnož pedagogické fakulty kladla jako budoucí cíl vznik výtvarné fakulty, jejíž jedinou ambicí se stane výchova mladých talentů výtvarného umění. Pozvolným vyvazováním se z povinnosti vychovávat umělce a zároveň učitele se otevíral prostor pro koncepčnější práci s mladými talenty. Výsledkem rozvolňování vazeb mezi katedrou a její fakultou byl před pár lety vznik Institutu pro umělecká studia – Výtvarné umění (dále IPUS). Institut se stal autonomní jednotkou v rámci fakulty, a dal se proto vnímat jako zřejmý mezistupeň mezi stávající katedrou a budoucí samostatnou fakultou výtvarného umění. Ta má vzniknout snad už v následujícím akademickém roce. Důvodem transformace IPUS na fakultu je především snaha finančně stabilizovat umělecká studia. Méně peněz, které přicházely KVT jako součásti pedagogické fakulty, s sebou nutně neslo více studentů na oborech a v jednotlivých ročnících. Z toho logicky plynula menší možnost cíleného individuálního přístupu profesorů ke svým žákům. Vyšší koeficient na žáka znamená naopak vedle lepšího finančního zajištění výuky a s ním souvisejícího lepšího technického zázemí především větší péči o výtvarný talent studentů.
Jednotlivé části IPUS koncepčně vedou umělci střední a starší generace. Ateliér volné a užité grafiky řídí od jeho počátků Eduard Ovčáček, jeden z iniciátorů založení KVT. Sochařský ateliér je profilován Mariem Kotrbou, umělcem, který se záměrně vyhýbá současným tendencím k instalaci a objektu a setrvává na mimočasovém hmotovém chápání skulptury. Intermediální ateliér, v jehož čele stojí vedoucí IPUS Petr Lysáček, jednoznačně nejvíce souzní s aktuálními trendy umění. Směřování ateliérů malby I a II určují Daniel Balabán a František Kowolowski. V čele ateliéru animace stojí Milan Lesniak. Ateliér kresby, vedený Eduardem Halberštátem, tvoří základnu všem ostatním oborům. Na škole ovšem vznikají další ateliéry – vedle už zmíněného atélieru malby II se z intermediálního ateliéru vyčlenil ateliér nových médií, vedený Jiřím Surůvkou. V dohledné době se počítá se vznikem samostatného ateliéru fotografie. Viděno optikou současného ostravského uměleckého dění, na Institutu působí ty nejvýraznější osobnosti, které se dokázaly dohodnout na společném základním směřování svých pedagogických aktivit, v nichž jsou ovšem patrné různé individuální důrazy na často velmi odlišný výtvarný projev i různé způsoby přístupu ke studentům a jejich práci.
Úspěšné výstavní aktivity studentů už od počátku potvrzují smysluplnost existence KVT a na ni navazujícího IPUS. Vždyť hned z prvního kruhu lidí studujících na KVT vzešly mimo jiné skupina VY3 (Katarína Szanyiová, Aleš Hudeček, Jaroslav Koléšek) a Kamera skura. Zatímco VY3 se orientuje spíše na tradiční média – závěsný obraz a klasickou skulpturu, Kamera skura se stala významným hráčem na poli současného vizuálního umění. Její členové tematizují ve svém globalizovaně srozumitelném jazyce problematiku mediální manipulace a reklamních strategií. Dalším pozoruhodným uskupením z poslední doby je skupina RECORD (Petr Pavlán, Martin Egert, Milan Kutina). Zmínit je ovšem třeba i Pavla Pernického, vůbec nejmladšího účastníka loňského Mezinárodního bienále současného umění v pražské Národní galerii.
Největším úspěchem je ale to, že IPUS dnes figuruje jako prestižní umělecká značka. Pro mnohé na Ostravsku se stal dokonce jedním z mála arbitrů výtvarného umění. V podstatě tím supluje funkci plnohodnotné městské kunsthalle, po jejímž vzniku profesoři Institutu stále volají. Městská galerie by se spolu s budoucí fakultou umění a její katedrou teorie mohla stát protipólem k programu řady ostravských soukromých galerií, hrajících si na ochránkyně uměleckých kvalit, jejichž problematická výstavní dramaturgie se však ve skutečnosti točí kolem gaučového umění, kýče a děl pochybného původu. Díky rozhodnutí městských radních má ale Ostrava zatím jen nový pavilon slonů.
Autor je kurátor.