Něha i zrada

Suspirium znamená latinsky „bolestný povzdech“ a bolesti stejně jako zraňování je tahle výstava plná. Jako vstup do instalace, respektive do jejího čtení, funguje postava plyšové růžové Fifinky, která „vystoupila z plátna“, nakynula do téměř lidských rozměrů a svůj virtuální smutek přenesla i do fyzického prostoru výstavy. Postavena doprostřed neuspořádaně rozházených vlněných klubek, jejichž hebkost je více než podezřelá, náměsíčně hledí. Nečeká, že jí někdo řekne, proč je tak smutná. A je? Sama si tím vůbec nikdy nebyla jistá.

Z povrchu pryč

„Proškrabávané obrazy“, které Josef Bolf (1971) v poslední době prezentoval například na přehlídce české současné malby Resetting v Galerii hlavního města Prahy, jsou na ostravské výstavě ve výrazné menšině. Zastupují je vlastně pouze dvě ukázky, jako úvod do malířské, narativně pojaté instalace. Mimochodem, volená technika i barevnost je pro Bolfovo vidění světa více než signifikantní – skrze depresivní temnotu černých ploch tu v úzkých průřezech prosvítá růžová barva jako jakási vzpomínka na to lepší v životě, již uplynulé, na dětství a bezstarostnost. Růžová je ale zároveň barvou, která se jen těžce oprošťuje od silného, líbivě kýčovitého nádechu, který z ní činí velmi podezřelou a téměř ďábelsky manipulativní část barevného spektra. Zvolené barevné tóny namísto idylických názvuků spoluvytvářejí scenerie působící jako výseky z filmových negativů, jež vystupují na světlo jen díky ničivému autorskému zásahu – jsou ustavovány rozdíráním a proškrabáváním povrchu. Jako by tu šlo o chirurgickou introspekci samotného obrazu, konkrétně na sebe kladených barevných ploch.

Bolfovy hrůzné nejistoty

Paneláková krajina, všude stejná a prázdná, k tomu šedé silnice. Ostatně právě šedá barevnost zdá se být jedním z typických projevů současného mladého českého malířství (viz Resetting). A také atributy jako svodidla, auta, sanitky a světlomety. Osamělí řidiči – zdánlivě nezúčastněně, mechanicky projíždějící, se periferním viděním střetávají s celým spektrem dalších figurantů jako vyloupnutých z temného dětského panoptika – antropomorfizované a přerostlé plyšové hračky kymácející se jako oživlé mrtvoly z béčkového hororu. Silnice vede dál a každá další scéna se mění v následný přelud, který mizí kdesi v dálce. Nikdo a nic ho nepotvrzuje ani nevyvrací. Prostě zůstává – a při vzpomínce na něj ještě dlouho mrazí. Paobraz smutných, plačících a tekoucích očí ulpívá jako stigma na zraňovaných rukou, hlavách a tělech. Hybridní obvázané hlavy, změklé zanedbanou přerostlou srstí a pokryté obvazy, ztrácejí tvarovou určitost a stávají se amorfně neforemnými. S obrazy Hlav přijel Josef Bolf do Ostravy už před dvěma lety. Tehdy v Galerii Dole vystavil vedle svých starších komiksů také kresby hlav na papíře, které doplňovaly ještě nadpisy uvozující duševní rozpoložení zobrazených „bytostí“. Tentokrát už nejde o kresby, ale o malby, v nichž úlohu textového uvození přebírá sama barva a způsob jejího zpracování a nánosu.

Instalace jako komplexní vize

V dalších částech výstavy se tyto hlavy a postavy, dokonce i auta, vylupují z kontinua autorovy vize, osamostatňují se do jednotlivých maleb jako emancipovaná okna příběhu (lhostejno, zda jeho nositelem je zrovna obraz, kresba nebo objekt), s jejichž pomocí se autor snaží zdůraznit nezastupitelnost detailů a mikropříběhů pro celkové vyznění svých „komplexních“ vizí. Evidentní je, že Josef Bolf vlastně maluje stále jeden obraz v různých fázích a podobách. Depresivní rošáda vrcholí v poslední části výstavy, která se proměnila v prostorovou imitaci jakéhosi růžového inferna, v němž smutným psicím, nepříjemně civícím z nadhledu na diváka, jednoznačně narostly rohy. Víc než melancholie se tu ujímá slova děs z toho, jak se nevinnost modelu i ambivalence barvy může proměnit v přízraky postav zvoucích k poslednímu růžově nasládlému sabatu ve jménu destrukce a sebezničení.

Odtajněné hlubiny

Bolfovy obrazy míří kamsi hodně hluboko dovnitř. Mnozí do podobných zákoutí nikdy nikoho nepouštějí, takže by se mohlo zdát, že jsou autorovým ryze privátním introvertním sebezpytováním. Ve všudypřítomné atmosféře zraňování, smutku a nechápavého údivu nad tím, co a proč se protagonistům těchto příběhů děje, můžeme ale autorova plátna chápat spíše obecněji, jako snahu o panický varovný výkřik, který fascinuje tím, že ho vždycky neodvratně, ještě předtím, než stačí rozkmitat hlasivky a zaznít prostorem, zdusí hrůzou stažené hrdlo. Podivnost těchto odtajněných vizí je silně nabita imaginativní silou, plnou dalších možných verzí, variant, rameků a revivalů, budoucích příběhů, rozuzlení a zauzlení – Bolfův melancholický koloběh.

Autor je kurátor výstav.