Markéta volá o pomoc

Necelého čtvrt roku poté, co představila v pražské Galerii Jiří Švestka svůj soubor jedenatřiceti velkoformátových fotografií Mluv s ní (zpěvačka Björk pozorovaná na benátské ulici), vystavuje Markéta Othová (1968) v hlavním městě znovu. V Ateliéru Josefa Sudka instalovala jedenáct černobílých kompozic pod názvem Mayday; datovány jsou 2004–07. Černobílých doslova: tonální škála je omezena na čistou černou a čistou bílou, nadto fotografická povaha záznamu je zde pouze pravděpodobná: abstraktní kompozice mohly být na vrstvu papíru naneseny různou technologií a původ kruhových prvků, z nichž kompozice sestávají, rovněž může být jak „analogový“, tak digitální.

Běží o jedenáct variací téhož obrazu. „Vystupují před námi jako sekvence kruhových figur kaleidoskopu, které se sice bleskurychle přeskupují, zachovávají však symetrii, jež poukazuje k neviditelné síle vnitřního uspořádání optického stroje,“ vysvětluje v doprovodném textu kurátor a filosof Karel Císař. „Afektivní povahu těchto obrazů nepotvrzují pouze odstředivé trajektorie, v nichž dynamicky pulsují body jednotlivých kompozic, ale i název série, jenž vysílaný signál jednoznačně identifikuje jako volání o pomoc.“ Dodejme, že ony Císařem viděné a námi řekněme akceptované afektivní výbuchy bílé na černé jsou v galerii rozvěšeny vedle sebe, posloupně, bez zjevné hierarchie či cykličnosti. Možná že jediným skladebným principem bylo prosté přání, aby se trochu střídaly obrazy, kde těch „koleček“ je méně a jsou větší, s těmi, kde je jich více a jsou menší. To jen umocňuje dojem variability Mayday a toho, že se tu „volá o pomoc“ na základě náhodných procesů. Ale proč se tu o pomoc vůbec volá a od koho by nejspíš měla přijít? Tady již, alespoň pro mě, odpovědi nepřicházejí, ale nabízejí se jiné, řekl bych neméně adekvátní názvy pro těch jedenáct variací: například Vidění či Symetrie chaosu.

Navazovala-li Markéta Othová „sekvenčním“ souborem Mluv s ní na fázovitost některých svých předchozích děl, „nestranná“ variabilita, s níž se setkáváme u Mayday, je v jejím díle jisté novum. Nepřímým důkazem toho je Císařův již zmíněný text, v němž se vykladač zprvu odráží od jedné fotografie z autorčina cyklu Staré zdroje, avšak z výkladu posléze vyplyne, že jde o podobnost náhodnou, ničím nosnou. Z aktuální české tvorby lze asociaci s Mayday vést k souboru Gábiny Fárové Kaleidoskop, u něhož je však fotografická povaha kaleidoskopicky komponovaného obrazu nesporná a zobrazené prvky jsou konkrétními otisky reality. Othová v Mayday naproti tomu v podstatě opouští fotografické zobrazování a přimyká se k čisté abstrakci. „Tradiční“ jemná dotýkavost této umělkyně zde mizí pod náporem tvarů a struktur a uchována je pouze v „procítěném“ názvu. Při vědomí dosavadní tvorby Markéty Othové překvapí, nakolik je Mayday souborem akademickým, odvozeným, vztaženým k výtvarném projevům dnes už dávno tradičním. Paradoxně jsme tak v Sudkově ateliéru svědky odosobnění výrazu, ačkoliv výsledek je výsostně soukromou záležitostí, zaznamenáníhodný pouze v celku autorčina díla.

Autor je redaktor MF Dnes.