Je jisté, že přáním pánů Miloše Zemana a Miloše Melčáka bylo vyčkávání v opozici s vyhlídkou na historické znemožnění protivníka. I když už v soc. dem. nejsou, podařilo se jim to; vlastně jen fyzickou nepřítomností. Za své to musel přijmout po všech ponižujících ústupcích v jednání o vládě i předseda strany Jiří Paroubek a svůj další osud v roli opozičního lídra spojil s řízeným posouváním strany k ideálnímu stavu.
Z ČSSD má být podle hesla sjezdu otevřené, nezastaralé, sebevědomé těleso. Jenže v budoucí politický ráj nevěří ani její členové, když onen posun označili za perestrojku. Není jim jasné, zda přijde na řadu také glasnosť, a možná by jim nevadilo, kdyby perestrojka opět sežrala svého tvůrce.
Paroubek, který si neustále stěžuje na nepřátelské mediální prostředí, v projevech nabádal k aktivní politice vůči médiím. Sám podle čísel zůstává na výsluní, třetí v pořadí před lidovcem Jiřím Čunkem – noviny na přelomu února a března o Paroubkovi psaly jen dvakrát méně než o premiérovi Mirku Topolánkovi, který překonal i prezidenta Václava Klause. Potíž je ale ve světle, do něhož se Paroubek postavil, a zdá se, že na to je krátké i populistické pojetí.
Paroubkovu snahu o vědeckou politiku, politický realismus postavený na empirickém mapování vývoje sympatií u veřejnosti, však naprosto sráží emotivní rovina. Předseda ČSSD sahá k ostrému výrazivu, jehož cílem je často únik, zesměšnění či urážka, bývá na doprovodných fotografiích zpocený, tváří se krutě, nebo se alespoň mračí. Vzpomene si Paroubek, kdy se od srdce rozesmál? Dokázal to naposledy nejapným situačním žertem Jiří Krampol? Zřejmě ani Paroubkův dvorní fotograf z premiérských dob neměl přes tuny nasbíraného materiálu k dispozici skoro jiné než smrtelně vážné snímky, z nichž čiší úvahy o vlastní úloze v dějinách. I proto je čtyřkilové knižní vzpomínání, které mělo přesvědčit, tak nepřitažlivé, nechtěně parodické. Paroubek však mluví o bibliofilii.
Přes to všechno by se Paroubkův 60procentní výsledek – a následné znovuzvolení – nedal označit za slabý, i bez protikandidáta. Jenže sjezd tvořili převážně jeho věrní. Výběr delegátů byl tak pečlivý, že nejeden krajský předseda o svých delegovaných ovečkách předem říkal, že neví o nikom, kdo by nechtěl mít šéfem Paroubka. Opět se však ukázalo, že tajnou volbu sociálních demokratů lze málokdy předem vyčíslit. Otázkou je, zda lze některé volby sjezdu kvůli troše ohně, který záhadně vzplál zřejmě v místnosti určené pro volební komisi, ještě ověřit.
Staronový ihned počítal ztráty: část nepřejících určitě patřila k Zemanovým příznivcům, část vyjadřovala odpor k shora řízené vnitrorevoluci. Jiné příčiny neviděl, i když od delegátů mohl slyšet výtky ke ztotožňování jeho maličkosti se stranou, k nomenklaturnímu slovníku.
Sociální demokraté mezi sebou hrávali tak ostré hry, až jisté protagonisty skutečně vyřadily. Trio z billboardu vítězných voleb v roce 1998, nazývané táta s mámou vedou kluka do školy (Zeman, Petra Buzková, Stanislav Gross), ustoupilo do stínu. A to každý z nich ztělesňoval celé hnutí, byl v určitém čase jeho maskotem. V loňských volbách do Sněmovny měla sociální demokracie nového oficiální maskota. Byl jím plyšový lev, oficiálně snad symbol národních zájmů. Za poznámku stojí, že Paroubek je zrozenec ve znamení Lva a jeho sebezdůrazňování podpořilo i předvolební heslo stvořené z jeho iniciál (Jistoty a Prosperita). Paroubek, poté co byli vyřazeni Zeman, Gross a Buzková, pasoval do role maskota sociální demokracie sám sebe.
V odstřižení od nedávných tváří tkví úskalí. Dosud bylo možné svádět mnohé na zákulisní důchodcovské triky z Vysočiny. Tím, že Zeman vystoupil a uložil si jako nestraník bobříka mlčení k partajním otázkám, takovou argumentaci výrazně oslabil a nechal ostré hry těm zvoleným. Až se po chvíli sociální demokraté opět rozhádají, nebude to už na koho hodit.
Je zjevné, že by současná nejvyšší bytost mezi domácími sociálními demokraty potřebovala dospět k nadhledu.. Jenomže pan inženýr se zřejmě v politice naučil spoléhat hlavně na kalkul a má to asi příliš pod kůží. Kalkul při Grossově pádu sice vynesl Paroubka do výšin, v nichž vydržel do voleb manévrovat, sázky na rozštěp u konkurentů ve Sněmovně však po volbách nevyšly. A když expremiér na sjezdu děkoval přátelům za kritiku, opět z toho čněla vypočítavost. Jeden z delegátů výstižně charakterizoval současnou ČSSD jako one-man show v symbióze se zájmy autonomních krajských organizací.
Těm se hned znelíbila poselství dovnitř strany, příkazy buď odpovídat novinářům na každý dotaz, „ofenzivní mediální politika“ čili snaha o zábor co největšího mediálního prostoru, nebo doporučení k ožehavému tématu nemluvit vůbec.
Soc. dem. kraje a okresy nesouhlasily se zásahy do svých kompetencí. Fakt, že rozhodnutí méně než desetičlenného politického grémia nebudou záviset na zájmech krajských bossů v předsednictvu, se může stát ještě předmětem sváru. Na místě ovšem už byl návrat k presumpci neviny, tedy k možnosti nebýt hned při průšvihu zcela vyobcován, vyjádřené pozastavením členství, další předsedovou vlajkovou lodí pro sjezd. Pozastavení členství se přitom mylně označuje za opačný princip – presumpci viny. Ačkoli to Paroubek skryl za slovo modernizace, patrně jde o manévr s kozou a vlkem, který vychází přátelům vstříc.
Otázkou zůstává, zda se perestrojka nezvrtne v strategickou chybu. Radují se z ní komunisté, jejichž šéf Vojtěch Filip na svém ústředním výboru ihned vytušil, že motor výtahu k moci sociálním demokratům vynechává: „Není dost pašalíků, trafik, prebend a funkcí, aby obnovila svoji pozici. Dlouhodobě názorově rozdílné ideové proudy v ČSSD za vedení Jiřího Paroubka vedly k tomuto: levicová rétorika a pravicové vedení.“ Záleží tedy na tom, kdy budou volby a jak dlouho sociální demokraté dovolí Paroubkovi mlaskat a nechat se vískat. V preferencích ČSSD ještě poskytuje výhodu chybující vládní protivník, který se nestal partnerem, i když o něj pan předseda tak stál.
Autorka je nezávislá novinářka.