Vyslání amerických posil do Iráku, dalších jednotek do Afghánistánu a soustředění námořních sil v blízkosti Íránu ukazují, jak velký význam Bush stále přikládá „válce proti teroru“. Dotýkají se ale také hlubší reality, na níž spočívá vedení této „dlouhé války“ (což je nově objevený termín) – prostředků vynakládaných na obranu.
V polovině devadesátých let prohlásil tehdejší ředitel CIA James Woolsey, že poté, co Spojené státy porazily draka Sovětského svazu, žijí v džungli plné jedovatých hadů. Po útocích z 11. září 2001 a po zahájení takřka nepřetržitých válek v Afghánistánu a v Iráku se hlavním cílem amerických ozbrojených sil stalo zvládnutí této džungle. I když se množí pochybnosti o schopnosti amerických sil vyhrát tyto války i o tom, zda je americká ekonomika schopna toto úsilí trvale podporovat, vedení současné administrativy v nastoleném kursu stále pokračuje.
Dokládá to navrhované zvýšení rozpočtu na obranu. Jeho hlavní část předpokládá výdaje ve výši 481,4 miliardy dolarů – oproti 441,5 mld. v roce 2006. K tomu je ale nutné připočíst „dodatečné“ požadavky na další přísun prostředků s ohledem na konflikty v Iráku a Afghánistánu. Ty znamenají zvýšení celkového rozpočtu z 557,3 miliardy v roce 2007 na 647,3 mld. v roce 2008. Pro srovnání: souhrnný vojenský rozpočet Velké Británie na rok 2008 je zhruba 60 mld. dolarů. USA, které jsou pětkrát větší zemí co do počtu obyvatel, vydávají na „obranu“ více než desetkrát tolik. Podle zdrženlivého odhadu vydávají Spojené státy na své ozbrojené síly tolik, kolik všechny zbývající státy světa dohromady.
Charakteristické jsou přitom podrobnosti celkového obrazu. V roce 2008 budou války v Iráku a Afghánistánu stát Spojené státy 141,7 miliardy dolarů (denně více než 385 milionů). Přitom však tyto „krátkodobé“ výdaje v příštích deseti letech ohrozí zamýšlené projekty modernizace nebo vývoje vyspělé techniky. Zmíněné částky však nezahrnují výdaje na „vnitřní bezpečnost“ – 36,4 mld., rozpočet na záležitosti veteránů – 84,4 mld., ani požadavek dodatečných výdajů na válku v rozpočtovém roce 2007. Ty dávají ve svém souhrnu cifru 850 miliard.
Valnou část tlaku na americký vojenský systém pocítí pozemní vojska a námořnictvo, a to dvěma různými způsoby. Prvním důsledkem stávající a plánované politiky bude neustálé zhoršování výzbroje (od tankových pásů po motory nákladních aut), jež přitom jde ruku v ruce s pozoruhodně vzrůstajícím množstvím užívané munice. Pro výrobce tohoto druhu běžného vojenského materiálu je to dobrá zpráva (zrovna tak jako pro menší společnosti, jež vydělávají na opravách a renovaci), potíže to však působí těm společnostem, jež výrazně investují do vývoje nových systémů, jako například do letadel typu F 35 pro mnohonásobné použití nebo do vývoje palubního laseru.
V rozpočtu i v denním provozu armády se však musejí odrazit i lidské ztráty. Od začátku invaze v Iráku padlo 3200 vojáků a počet zraněných se pohybuje okolo 23 000, z toho je 10 000 raněných velmi vážně (oficiální údaje jsou však poněkud nepřesné a ne příliš spolehlivé). Důsledky zranění, která nebyla způsobena přímo bojem, a nemoci mentální i fyzické postihly přinejmenším dalších 20 000 vojáků, kteří museli být evakuováni z válečných oblastí zpět domů. Další tisíce trpí posttraumatickým stresem. To vše pochopitelně vyžaduje další výdaje na dlouhodobou zdravotní péči.
Obrat v nedohlednu
Přes napětí plynoucí z pokračování dosavadní politiky je Bushova administrativa rozhodnuta protlačit své finanční požadavky Kongresem. Využívají přitom osvědčené argumentace – opozici demokratů mohou snadno označovat jako nevlasteneckou – vždy znovu slyšíme, že „ohrožené vojáky“ je nutno podporovat. V rozpočtové diskusi, jež začala letošního února, trval ministr obrany Robert Gates na tom, že je zvýšení výdajů zapotřebí nejenom kvůli Iráku a Afghánistánu, nýbrž i kvůli Íránu a Severní Koreji, jež dohromady tvoří onu „džungli“ – navíc prý je tu nejistota vzhledem k Číně a Rusku.
Předseda sboru náčelníků štábů generál Peter Pace rozšířil toto téma při slyšení v Kongresu takto: „Můžete se rozhlédnout po zeměkouli. Začněte s Pákistánem, Afghánistánem, Íránem, Irákem, Sýrií, Libanonem, Jemenem, Somálskem, Súdánem, Kolumbií, Venezuelou, Filipínami, Indonésií, Malajsií, Severní Koreou a jste zpět v Pákistánu. A to jsem jistě někoho vynechal.“
Z takových vyjádření by se mohlo zdát, že čím více se Spojené státy zaplétají do problémů v Iráku a v Afghánistánu, tím víc klesá pravděpodobnost, že poznají své omyly a potřebu změny své politiky. Komentář generála Paceho naznačuje pocit nejistoty a nedostatečné bezpečnosti světa, jenž je mimo kontrolu, velmi vzdálen snu amerických neokonzervativců o „novém americkém století“.
A tak dnešní odpovědí na dilema, v němž se ocitli vedoucí političtí a vojenští představitelé současné americké administrativy, není zpochybnění dosavadní politiky, jež vedla do slepé uličky, nýbrž naopak zvýšené úsilí o opětné nabytí kontroly. Požadovaný rozpočet na „obranu“ je dokladem, že změna kursu není v dohlednu. Za jediné kladné znamení bychom mohli považovat rozhodnutí Senátu z 23. března 2007, jímž byla stanovena podmínka, že prezident začne stahovat americké vojenské síly z Iráku na jaře 2008, a to tak, aby jejich odchod byl dokončen k 31. srpnu 2008. Zde ovšem komentátoři očekávají prezidentovo veto, které zřejmě rozhodnutí zákonodárců zvrátí.
Autor je publicista.