Systematicky o „konečném řešení“

Nakladatelství Argo se začalo zabývat otázkou holocaustu v roce 2002 známou knihou Christophera Browninga, vypovídající o „obyčejných mužích“, otcích rodin, záložníků ze 101. policejního praporu, vykonávajících rozkaz a poslušně vyvražďujících polské Židy. Po této analýze konkrétního fenoménu následovala syntetická práce jednoho nejuznávanějších odborníků na holocaust, historika Raula Hilberga, poskytující celkový obraz genocidy. Od té doby vydalo v řadě Totalitarismus a šoa edice Historické myšlení dalších sedm knih věnovaných nacismu, z toho pět zpracovávajících v různých pohledech přímo holocaust. Nejen množství, ale i pečlivý výběr svědčí o významu, který tématu nakladatel připisuje, ale rovněž o systematické péči, s níž jej zpracovává. S podobným přístupem, vyjma edic encyklopedického charakteru, se v českém prostředí můžeme dosud setkat jen zřídka (na vině není samozřejmě jen nedostatek vůle – omezující je například i závislost na překladech).

Plastický obraz

Tomu, kdo chce v problematice holocaustu získat přehlednou orientaci a nevynechat žádný podstatný úhel pohledu, lze doporučit, aby začal se zmíněnou knihou Raula Hilberga, shrnující průběh a hlavní aspekty židovské genocidy, a pokračoval třemi zdařile vybranými tituly vydanými v roce 2006: prací historika Götze Alyho o procesu rozhodování o genocidě, sociologa Wolfganga Sofského o koncentračních táborech a historika Wolframa Wetteho o úloze wehrmachtu. Z nich se může dozvědět, jak k rozhodnutí vyvraždit Židy došlo, z čeho tento záměr pramenil, i jak vypadalo jeho uskutečnění v praxi.

Bez honby za senzačními odhaleními, zato se snahou uspořádat fakta a jevy tak, aby byly patrné jejich vzájemné vztahy, přispívají všichni čtyři autoři společně k tomu, že obraz židovské genocidy před očima vyvstává nesmírně plasticky. Dozvíme se například, jak nacisté systematicky zvyšovali společenský odstup mezi Němci a Židy (v počátcích přitom šlo nezřídka také o zvyšování odstupu mezi Němci bez židovských předků a Němci s židovskými předky). Jak ukazuje Hilberg, Židé byli separováni právně – odejmutím občanství a zákazem vykonávání stejných zaměstnání jako ostatní; symbolicky – potupným znamením a povinnými druhými jmény Izrael a Sára; sexuálně – zákazem pohlavního styku s „árijci“, a nakonec prostorově – do ghett. Systematičnost, s níž se nacisté snažili demonstrovat odlišnost Židů, svědčí spíše o tom, že v nich Němci původně automaticky nespatřovali zvláštní nebezpečí. Pozici Židů v očích řadových Němců asi nejlépe ukáže porovnání s jinými zeměmi. Jedním z ukazatelů kulturního odstupu jsou smíšená manželství – například v Pobaltí, kde byla manželství mezi nežidovským a židovským partnerem vzácná, nacházeli nacisté dostatek místních spolupracovníků; Dánsko a Itálie, kde byla naopak běžná, své Židy nevydaly. V Nizozemsku, kde žila židovská komunita již po staletí a hovořila holandsky, se lidé ukrývající Židy nevyhýbali dokonce ani zabíjení nizozemských policistů, kteří Židy hledali. Německo stálo na pomyslném žebříčku kulturního odstupu zhruba uprostřed.

Na druhé straně je mimo pochybnost zapojení širokých vrstev německé společnosti do perzekuce Židů. Avšak nacisty zorganizované rozložení úkolů při perzekuci a později vyhlazování mezi množství úřadů a institucí není ani tak důkazem spontánního zapojení celého národa, jako svědectvím o nutnosti získat spolupracovníky mimo vlastní nacistické struktury, které na obrovský úkol nedostačovaly. Široké zapojení usnadňovalo to, že každý z tisíců byrokratických spolupracovníků nesl jen nepatrný díl viny, navíc se většinou jednalo jen o malou součást pracovních povinností.

Náhoda a mobilizace

Obrázek nacistického postupu vůči Židům, jak vyvstává z četby těchto čtyř knih, neodhaluje v prvé řadě kolektivní morální selhání německého národa ani pověstnou německou pečlivost. Koneckonců, cesta vedoucí ke „konečnému řešení“, jak ji popisuje Aly, je poznamenána řadou zákrutů, pauz i slepých uliček, a samo „konečné řešení“ bylo přes svůj děsivě prostý výsledek ve skutečnosti hledáním, charakterizovaným jak systematičností, tak určitou nahodilostí: Sofsky upozorňuje, že pro počátky vyhlazovacích táborů byla příznačná improvizace. Tentýž autor také nezapomíná zmiňovat prvky nevypočitatelnosti, pudovosti, náhody v lágrovém životě: „nikdy se nedalo vyloučit, že pár opilých esesmanů nenapadne honit uprostřed noci všechny bosé ve sněhu nebo v blátě“. To, čeho bychom si asi měli všímat nejvíce, je společenská mobilizace, jev neoddělitelný od totalitního charakteru nacistického režimu, která se stále silněji opírá o ideový protiklad Němců a Židů, získává dodatečné impulsy prostřednictvím války, prezentované jako rozhodující střet mezi „árijci“ a „židobolševiky“, a nachází svůj vrchol právě ve vyhlazovacích táborech. Sofsky, jenž se snaží přiblížit povahu táborů manifestujících tyto symbolické protiklady, píše, že pro porozumění násilí v nich páchanému je nutné si uvědomit, že krutost má sociální význam. Tábory byly uměle vytvořeným sociálním prostředím, podporujícím kolektivní, individuálně nemotivovanou ochotu personálu k násilí vůči bezmocným vězňům – jinak řečeno, vyhlazovací tábory se staly přehlídkou prakticky absolutní moci a absolutní bezmoci, ovládajících a ovládaných.

Tábory byly vyústěním mobilizace, která stmelovala Němce/árijce a oddělovala je od pomyslného nepřítele nepřekročitelnou propastí, mobilizace, která byla neoddělitelně spjata s upevňováním politické moci, vůdcovského principu a totalitní kontroly smýšlení obyvatelstva. Nesmíme však přitom zapomínat, že nebyla pouze účelovou zástěrkou pro mocenský zápas. Většina Němců podílejících se na genocidě následovala obecného příkladu a byla němým dokladem úspěšnosti mobilizace, hybateli však byli pochopitelně aktéři, jejichž pohnutky vyvěraly z niterného přesvědčení o existenci židovského nepřítele. Hilberg si podrobně všímá a vyváženě hodnotí osobní přínos Adolfa Hitlera při pronásledování Židů i rozhodování o jejich vyvraždění.

Úloha wehrmachtu

Ještě důležitější pro celkový obrázek je však zřejmě sledovat to, jak myšlenka segregace, vyhánění a nakonec vyvraždění Židů rezonovala uvnitř wehrmachtu. Nacistický režim se od počátku připravoval na válku, která měla zrevidovat versailleský systém, proto měla armáda v mocenských plánech nacistů pochopitelně zvláštní místo. Armáda je však navíc společenským útvarem, který je mnohem snáze mobilizovatelný, a jehož identita se většinou opírá o obraz nepřítele. Jak její spoluúčast na genocidě, tak symbolické vnímání vlastní úlohy v Německu před nacistickou érou a po ní proto poskytuje symbolický podtón, který je pro pochopení genocidy nezbytný. Vnímat Wetteho knihu jen jako pokus o vypořádání se s legendou o „čistém wehrmachtu“ by proto byla chyba. Válečnická ideologie německé armády a nacionální socialismus, obojí – byť v různé míře – prostoupené antisemitismem, společně dospěly k symbolické syntéze, jejímž vyústěním byly vyhlazovací tábory. Aly popisuje cestu nacistického vedení k rozhodnutí o provedení genocidy, detailně mapuje kontext, v němž toto rozhodnutí padlo, Wette poskytuje rámec, který předchází nacistický režim a doznívá až po jeho pádu.

Genocida Židů nacisty na druhé světové války je mementem upozorňujícím na sílu německého nacionalismu, na působení antisemitismu. Především je ale důležitou připomínkou významu skupinové identity, vlivu konfliktu, násilí a obrazu nepřátel na tuto identitu, schopnosti podřizování se autoritě, možností masové manipulace a lehkosti, s níž jsou lidé schopni těmto dispozicím podléhat. Recenzované publikace čtenáře navádějí k tomu, aby na holocaust pohlíželi nejen jako na jev, který měl konkrétní příčiny v historickém vývoji Evropy, ale také jako na příklad podobných jevů, jejichž poznání by nám mělo pomoci podobným tragédiím předcházet.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.