„Karel Svoboda spáchal sebevraždu! Soutěž o nej... Příjemnou zábavu!!“ Tohle nejsou věty zlovolně seřazené tak, aby zesměšnily smrt jednoho skladatele populární hudby, ale odkaz na blog „jedné praštěné puberťačky“, který se vám zobrazí při hledání slov „Karel Svoboda sebevražda“. Nemohu si pomoci, ale internetový vyhledávač tím nechtěně upozornil na důvod toho, proč kolem jedné smrti vzniklo mediální šílenství. Odpovědí ale není teze, která nás po přečtení odkazu na pubertální blog napadne jako první. Svobodova sebevražda totiž nebyla další zábavou pro „prostý lid“, zájem o ni naopak vypovídá o touze nepovažovat za zábavu úplně všechno.
Tragédie, smrt, neštěstí – to vše přitahovalo lidi odedávna. Zvláště pokud se týkaly osudů slavných. Lze se tomu vysmívat snadno, třeba jako (cituji Jana Rejžka z článku o Svobodově smrti) „krmivu pro onu část veřejnosti, která nemá vlastní životy, ale zhlíží se v osudech celebrit“. Jenže takový vlastní život v Rejžkově pojetí vede málokdo a málokdo kdy také vedl. Naše osobní starosti se nám často zdají být tak nicotné, že všichni čas od času potřebujeme pocítit závan „opravdového života“. Ničím se v tom nelišíme od našich předků, jen se ovšem kamsi poděla schopnost rozeznávat ty podstatné příběhy. Příznačný je v tomto ohledu despekt, s jakým Rejžek použil slovo celebrita. Ukazuje to, že „váženými, proslulými osobnostmi“ (dle slovníku cizích slov) už většinou jsou jen tajtrlíci spjatí s kultem popkultury.
Zájem o Svobodovu smrt lze chápat jako snahu najít kus své lidskosti ve světě, kde se časem ubavíme k smrti. Snahu uvěřit v život, který je třeba možné jedním gestem odhodit, a tím mu paradoxně přisoudit nějaký smysl. Touha podílet se na něčem hlubším ale zároveň získává směšné rozměry tím, že prvky antické tragédie přisuzujeme sebevraždě skladatele cajdáků. Důkladné mediální rozebírání jeho smrti je důsledkem toho, že se (cituji Ciorana) „obtěžkáváme nicotnostmi, přikládáme vážnost rekvizitám, vepisujeme tragédie na jídelní lístek“. Upsali jsme se světu plytkostí a on se na oplátku naučil zdařile předstírat, že má odpovědi i na ty nejzásadnější lidské potřeby.