Srí Lanka zažívá v posledních měsících vojenskou ofenzívu. Ta s sebou přináší nové utrpení místního obyvatelstva. O posledním vývoji a vyhlídkách na ukončení konfliktu hovoří koordinátor humanitárních programů organizace Charita, který na ostrově působí.
Od minulého roku se situace na Srí Lance výrazně zhoršuje. V posledních pár týdnech zřejmě dochází ještě k další eskalaci bojů a nárůstu počtu uprchlíků. Co je příčinou obnovení konfliktu?
Konflikt trvá už pětadvacet let a byl jen přerušen po katastrofální tsunami. Při ní došlo k velkým ztrátám na životech i poničení infrastruktury, která leží převážně na pobřeží. Přinesla ale také uklidnění. Když jsme na místě začali pracovat v roce 2005, tak jsme mohli projíždět území, aniž bychom poznali, kdo je zrovna spravuje – jestli je to centrální vláda nebo Tamilští tygři.
Od března minulého roku se spirála násilí zase roztáčí. Do konce února byla situace poměrně vážná, ale nešlo o překotný vývoj. Uprchlíků bylo asi čtvrt milionu, ale byli rozptýlení – na severu v Jaffně i na východní části ostrova. V oblasti Batticaloa, kde pracujeme, bylo asi 60 až 65 tisíc běženců. Ten nárůst byl postupný, lidé přicházeli několik měsíců a bylo dost času na vývoj reagovat. Byly zajištěny stany, sanitární technika, vyčleněny prostory. Světový potravinový fond, agentura OSN OCHA s tím byly schopny pracovat. Pak ale do Batticaloa přiletěli americký a italský velvyslanec s vládními představiteli a zástupci velkých mezinárodních organizací a během jejich přistání letiště ostřelovali Tamilští tygři. Italský velvyslanec byl vážně zraněn, americký velvyslanec musel být také ošetřen, zraněno bylo více než deset vojáků, kteří při přistání asistovali. To vyvolalo dramatickou odezvu. Vláda přesunula jednotky z jihu a soustředila v provincii velkou vojenskou sílu. Došlo k intenzivnímu ostřelování území, které dosud ovládali Tygři. A to vlastně dosud pokračuje. Vládní síly bombardovaly prakticky neustále ze vzduchu, z moře i ze země. Těžká technika byla umístěna také ve městě, aby jakýkoliv případný protiútok zasáhl i civilisty. To mělo armádě poskytnout určitou ochranu.
Jaké jsou důsledky zintenzivnění bojů?
Zmíněná ofenziva vyvolala exodus z ostřelovaného území. Během tří dnů přišlo 40 tisíc lidí. Za tři týdny ten počet poskočil o další desítky tisíc. Není dost jídla, jsou tam katastrofální hygienické podmínky a nemocnice nestačí ošetřovat nemocné a zraněné. Většina škol je využívaná jako uprchlické tábory, takže se v nich normální provoz zastavil. I ostatní veřejné prostory jsou zastavěné stany a jsou využívány jako tábory. V důsledku vojenské ofenzivy zintenzivnili svůj odpor i Tamilští tygři, což mělo dopad mimo jiné i na dopravní dostupnost. Pokládají miny, provádějí řízené odstřely během transportu vojáků. Do provincie přitom vedou pouze dvě silnice, jedna z jihu podél pobřeží a druhá prochází vnitrozemím na Kolombo. Tyto jediné spojnice teď nedostačují k zásobení tak velkého počtu lidí. Navíc jsou na nich časté vojenské kontroly, což v praxi znamená, že musíte vyložit a naložit celý náklad a transport se tak může z jednoho dne protáhnout na dnů několik.
Situace je těžká i proto, že většina uprchlíků opustila své domovy v noci a přinesla si opravdu jen pár nejzákladnějších věcí. Jsou tak plně závislí na pomoci.
Jak obě strany konfliktu reagují na práci nevládních organizací?
Zatím nedošlo k žádnému cílenému útoku na zahraniční nevládní organizace. Pro mezinárodní zaměstnance nevládních organizací je ale stále těžší získat víza a pracovní povolení. Ale veřejně vláda deklarovala, že naši činnost bude podporovat. Všem je jasné, že pokud nikdo nedopraví jídlo a základní potřeby lidí nebudou uspokojeny, může to jen vyvolat další napětí a eskalaci. Jak vláda, tak Tygři přitom potřebují ukázat, že jim na lidech záleží. To je podle mne i důvod, proč nejsou činnosti nevládních organizací kladeny žádné velké překážky. Místní zástupci vlády nás pak velmi podporují. Ti mají opravdu zájem na tom, aby to tam nějak fungovalo.
Mění se nějak oblasti pod kontrolou Tamilských tygrů, kdo vlastně v současných bojích ztrácí?
V posledních měsících utrpěli Tamilští tygři obrovské ztráty a srílanské armádě se podařilo vytlačit je z řady míst. Zůstává jim na východě jen několik opěrných bodů a oblast na severu, takový pás území pod nejsevernějším cípem ostrova. I tam ale Tygři ztrácejí.
Má to nějaký dopad na způsob boje? Pozbývá charakteru regulérní války?
Není to žádná regulérní válka. Technické vybavení se nedá srovnávat. Srílanská armáda má těžkou techniku, Tygři téměř vůbec. Navíc terén neumožňuje vedení „klasické války“, jakou známe třeba z Iráku. Brání jí tropická vegetace, hory, laguny a močály. Používána je lehká pěchotní technika a srílanská armáda má těžké dělostřelectvo a letadla, které Tygři nemají. Většinou tedy provádějí noční přepady vojenských základen, přepady konvojů, pokládají miny nebo volí sebevražedné bombové útoky. To je způsob boje, který byl na ostrově vlastně vynalezen. Takzvaní Černí tygři byli inspirací pro teroristy z islámského světa. Nákladní automobily naložené trhavinou, rikši naložené trhavinou či lodě s výbušninami tam byly použity již před čtvrt stoletím. Tyto metody boje jsou těžko obhajitelné, ale na druhé straně Tygrům nezbývá moc jiných způsobů, jak ublížit regulérní armádě.
Jak se tedy podle vás může konflikt dále vyvíjet?
Obávám se, že konflikt může tímto způsobem klidně pokračovat dalších pětadvacet let. Jakmile střet získá podobu guerillové či partyzánské války, čemuž tamní terén opravdu nahrává, válku nemůže vyhrát ani jedna strana. To území je opravdu těžké kontrolovat. A navíc si není možné myslet, že jsou Tamilové jen na území dosud ovládaném Tamilskými tygry. Také ale neplatí, že by je každý Tamil podporoval. Město Batticaloa například obývají z 95 procent Tamilové, ale přitom jde o vládní území. Pokud teď ale armáda dobude další území, podpora Tygrů může mezi civilním obyvatelstvem přetrvávat a vojáci ji neodhalí. Nezjistí, kdo z civilistů je nakonec ochotný vzít do ruky zbraň a jít proti nim bojovat.
Objevuje se s vojenskými úspěchy armádních jednotek také snaha o nějaké politické řešení?
Jednání v poslední době proběhlo dost, většinou ale končí tak, že se vyjednavači pouze sejdou a jejich setkání nepřinese žádný konkrétní závěr. Je to způsobeno mimo jiné tím, že konflikt trvá tak dlouho. Pětadvacet let vzájemných křivd a spirály násilí se dá těžko zapomenout. Myslím, že se to dá trochu srovnávat s tím, co se děje na palestinských územích. Jedná se již o spory celých generací, které vyrostly ve válce. Lidé z obou stran si v sobě od narození nesou vědomí, že jim byla způsobena nějaká křivda, ať už jim příbuzní či známí zahynuli při sebevražedných bombových útocích nebo při bombardování.
Pokud tedy nepřijde opravdu intenzivní tlak z vnějšku, od mezinárodního společenství, aby obě strany našly mírovou cestu, aby byly na místo nasazeny mírové sbory za souhlasu obou stran, tak mám velké pochybnosti, že by se mohlo nějaké řešení nalézt.
Jakub Dvořáček (1976) je koordinátorem projektů humanitární pomoci katolické Charity Česká republika na Srí Lance, v Mongolsku, Senegalu, Pákistánu a v Súdánu. V minulosti působil na misi společnosti Člověk v tísni v Namibii a ve Správě uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR.