Po dvou a půl letech ticha dominuje zahraničním rubrikám českých médií opět ukrajinské téma. Ti, kteří v oranžové revoluci z podzimu 2004 spatřovali záruku toho, že se Ukrajina brzy stane standardní evropskou demokracií, jsou zprávami o krizi v této zemi zaskočeni. Většina komentářů se shoduje v jednom: příčinou rozpuštění ukrajinského parlamentu byl dlouhotrvající konflikt mezi klíčovými hráči na ukrajinské politické scéně – „proevropským“ prezidentem Viktorem Juščenkem a „proruským“ premiérem Viktorem Janukovyčem, kterého rozpuštěný parlament podporoval. Za to, co se dnes na Ukrajině děje, ovšem nemohou jen dva znepřátelení Viktorové. Dnešní horkou kaši začali vařit předáci oranžového tábora – Juščenkova strana Naše Ukrajina, Blok Julie Tymošenkové a ukrajinští socialisté – už po loňských parlamentních volbách. Přestože v nich oranžoví dohromady získali více poslaneckých křesel než modrobílý tábor Janukovyčovy Strany regionů a komunistů, funkční koalici vytvořit nedokázali.
Od úspěchu k úspěchu
Janukovyč vycítil příležitost k návratu a začal sbírat síly k úderu. Loňské léto v Kyjevě tak v lecčems mohlo připomenout dny revoluce, tentokrát v modré barvě Janukovyčových příznivců. Juščenkův sok z prezidentských voleb za neveřejné podpory vlivného spojence a nejbohatšího občana Ukrajiny Rinata Achmetova přivedl do ulic hlavního města desítky tisíc svých přívrženců, většinou agresivních mladíků z východních oblastí Ukrajiny. Strana regionů, podporovaná demonstranty v ulicích, využila těžkostí, v nichž se rodila oranžová vládní koalice. Ihned po volbách získala na svou stranu komunisty a ovládla vedení úřadů na jihu a východě Ukrajiny. Levicovým a prorusky naladěným silám se také loni v létě bouřlivými demonstracemi podařilo zmařit vojenské cvičení ukrajinskych sil a sil NATO, nazvané Sea Breeze, na Krymu. Některá oblastní zastupitelství na jihu a východě země demonstrativně prohlásila ruštinu za úřední jazyk. Největší loňský úspěch Strany regionů ale přišel v okamžiku, kdy se jí podařilo uzavřít dohodu se socialisty. Juščenkův sen o oranžové vládní koalici se rázem rozplynul. Socialistický lídr Oleksandr Moroz si však tímto krokem vysloužil křeslo předsedy parlamentu. Ukrajinští novináři přitom spekulují, že účet za Morozovu zradu zněl na šedesát milionů dolarů.
Od počátku svého mandátu se Juščenko snažil hledat kompromisy s mentálně i názorově odlišnými politiky z jihovýchodních regionů. Ti v parlamentu založili takzvanou Protikrizovou koalici, která nakonec získala většinu. Tím se Oranžoví definitivně ocitli v opozici.
Aby se rozpory v zemi dál neprohlubovaly, podepsal Juščenko loni v sprnu kompromisní Univerzál národní jednoty (narážka na výnosy z počátku dvacátého století), v němž bylo zakotveno euroatlantické směřování země a zachován status ukrajinského jazyka. Cesta všemi odepisovaného Janukovyče do premiérského křesla byla volná. Stačilo jen půl roku, aby staronový premiér ukázal, že umění tvrdě autoritativního stylu vedení nezapomněl. Na vysoké posty se trimfuálně vrátily nejkontroverznější postavy éry bývalého prezidenta Leonida Kučmy. Vicepremiér Azarov obnovil jednání s Ruskem o vytvoření eurasijského „jednotného hospodářského prostoru“, jakési postsovětské RVHP. Dobré vztahy se severním sousedem ale Janukovyčovi příliš nepomohly při jednání o ceně za ruský plyn. Moskva ho zdražila. V parlamentu prošel zákon do značné míry omezující pravomoci prezidenta, z funkce se poroučeli téměř všichni ministři, které jmenoval Juščenko. Prezidentův manévrovací prostor se stále víc zmenšoval. Pohár jeho trpělivosti přetekl ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že koalice hledá další „zrádce“ v řadách opozičních poslanců. „Naším cílem je mít ústavních tři sta hlasů,“ tvrdil jeden z komunistických předáků Adam Martyňuk. Zatímco současná česká politika má „přeběhlíky“ dva, na Ukrajině se jimi staly dvě desítky poslanců.Juščenko dobře věděl, že vydáním dekretu o rozpuštění parlamentu a vypsáním předčasných voleb se rozpory v zemi ještě prohloubí. Svorná a dobře organizovaná Strana regionů – i přes prohlášení, že nařízení ignoruje a ve stávající sněmovně bude zasedat dál – se ale na volby bezesporu připravuje. Velcí podnikatelé další vyhrocení situace nepotřebují. Bát se ale ničeho nemusejí, třetinu hlasů má Strana regionů vždy jistou. Rozpad země na dvě části – proruský východ a proevropský západ – není v zájmu opravdových hráčů východoukrajinské politiky, jako je Rinat Achmetov. Je možné, že do kouta zahnaný Juščenko chtěl svým tímto rozhodnutím dát svým stoupencům šanci, aby opět našli společnou řeč – a v budoucím parlamentu se stali jeho oporou.
Juščenko před svým nástupem na prezidentský post slíbil, že „bandité skončí ve věznicích“. Jeho slib ale dostal ironický význam. Vinou jeho špatné politické taktiky a paradoxně i lepšího smyslu pro demokratické jednání neztratili jeho odpůrci svobodu, ale naopak získali moc. Nyní se tedy Juščenko snaží napravit staré chyby. To, zda nyní zvolil dobrou taktiku, nebo zda není pozdě, se uvidí brzy.
René Kočík působí v Týdeníku Rozhlas, Oleksa Livinský je šéfredaktor ukrajinského časopisu Porohy.