Politická vřava v současné Ukrajině je natolik nepřehledná, že jí přestávají rozumět už i samotní Ukrajinci. Horký ukrajinský politický podzim a pád vlády se navíc odehrává na pozadí kavkazské války a signálů ze strany Ruska, že „po Gruzii přijde na řadu Ukrajina“.
Křehká koalice prozápadních parlamentních sil tvořená Blokem Julie Tymošenkové (BJUT) a proprezidentským blokem Naše Ukrajina – Lidová sebeobrana (NUNS) se rozpadla už letos v červnu, když BJUT opustili dva kontroverzní členové jeho poslaneckého klubu. Demokratická většina v parlamentu tak padla.
Velkým štěpením prošel celý proprezidentský blok. Ovládá sice jen čtrnáct procent parlamentních křesel, ovšem zvládl se rozštěpit na tři znesvářená uskupení – původní Naši Ukrajinu pravicového poslance Vjačeslava Kyrylenka, Lidovou sebeobranu bývalého socialisty a dnešního ministra vnitra Jurije Lucenka a novou stranu Jediné centrum (JEC). Tu ovládá šedá eminence a důležitý hráč současné ukrajinské politiky, tajemník prezidenta Juščenka, Viktor Baloha. Strana sice deklaruje evropské hodnoty, ale je budována postsovětským způsobem: stoupence si zajišťuje rozkazem shora v řadách úředníků a zaměstnanců závislých na státu.
Vzhledem k výše uvedenému je jasné, že si lepší sezonu opoziční Strana regionů bývalého premiéra Viktora Janukovyče snad ani nemůže přát. Nemuset hnout prstem a pouze pozorovat, jak se „prozápadní nacionalisté“ utápějí v hádkách, zatímco straně narůstá popularita, je pro opozici určitě příjemné. Jenže obecně se dá říci, že Ukrajinci pro samou politickou řevnivost zapomínají na to nejdůležitější: seriózní a střízlivou debatu o hospodářském vývoji země.
Témata politických svárů a mediálních her na obou březích Dněpru se zaměřují především na otázky, které mají emocionální náboj: bude nám líp v náručí Bruselu, nebo Moskvy? Byl hladomor v třicátých letech minulého století genocidou Ukrajinců, řízenou z Kremlu? Máme mluvit jenom ukrajinsky, jak prosazují prozápadní síly, nebo vezmeme na milost i ruštinu, kterou používá půl země? A co čermomořská flotila? Kdy bude Sevastopol jen ukrajinský? Anebo má být jen ruský, jak světu sdělil moskevský starosta?
Poslední otázka je skutečně aktuální a palčivá. Nad územní integritou Ukrajiny visí stín. Ruské mírotvorné tanky patrně zítra nevyrazí na Krym ani nevyjedou hájit práva desetimilionové ruské menšiny, obývající zejména východ Ukrajiny. „Juščenkův proamerický režim“ bude zatím jistě intervence ušetřen. Jistotu, že se ale v budoucnu nestane cílem další mírové operace ruské armády, Kyjev nemá. Navíc poslušnost lze v zimních měsících vynutit i stručnou zprávou o ceně plynu.
Ukrajinská „železná lady“ Julija Tymošenková svůj návrat do křesla premiérky po loňských předčasných parlamentních volbách vydřela jen těžko, sil k boji o nejdůležitější post ve státě jí to ovšem neubralo. Aby její šance, že se v příštím roce konečně stane ukrajinskou prezidentkou, ještě vzrostla, přistoupila na kompromis se svým rivalem Viktorem Janukovyčem. Počátkem září blok Tymošenkové i Janukovyčova Strana regionů vytáhly do boje proti Juščenkovi. Jejich společné hlasovaní v parlamentu přesunulo některé klíčové pravomoci z prezidenta na šéfa vlády, zjednodušil se také postup nutný pro odvolání hlavy státu.
Tymošenková šla ještě dál, když otočila ve vztahu ke Gazpromu, jehož působení na ukrajinském trhu dosud vždy kritizovala. Najednou je vše jinak a „plynová princezna“ hájí ruského energetického giganta – jedná s ním o možnostech hledání nových ložisek v Černém moři a nenaléhá už, aby ropovodem Oděsa-Brody proudila do Evropy kaspická ropa.
Juščenkovi příznivci v parlamentu začali bít na poplach. Tymošenkovou označili za zrádkyni ukrajinských zájmů a obvinili ji z pokusu o ústavní převrat. Následoval konec koalice demokratických sil v parlamentu. Krize přešla v pat. Vláda bez většiny vládnout nemůže, nové předčasné volby (během Juščenkova mandátu už druhé) si v současné napjaté a nepřehledné situaci Ukrajina nemůže dovolit. Uvědomuje si to i prezident, který se vyjádřil, že ve volbách nevidí východisko. Ovšem kde hledat jiné?
Popularita Tymošenkové, řazené tradičně do prozápadního oranžového tábora, po námluvách s Janukovyčem nápadně vzrostla i na „proruském“ východě země, kde obvykle boduje Strana regionů. Spolupráce s vlivnou premiérkou láká některé tamní oligarchy víc než paktováním s lídrem partaje zahřívajícím opoziční lavici. A tak není vyloučeno, že blok Tymošenkové se stane silou těšící se podpoře nejen na západě země, ale i na jejím východě a jihu. Pokusy o resuscitaci oranžové koalice přesto pokračují. Podniká je i Tymošenková, která 2. října souhlasila s anulováním zákonů, jež předtím přesunuly některé pravomoci z prezidenta na premiéra. Hledají se také „Melčákové a Pohankové“. Jednota a vzájemná důvěra oranžových sil je ale zřejmě navždy pryč.
Oleksa Livinský je šéfredaktorem ukrajinského časopisu Porohy, René Kočík je ukrajinista a novinář.