„Ota Hereš píšící po flámu vlastnímu psovi vzkaz, že žrádlo má v lednici. To je heavy metal! Kolik bylo takových historek, kolik po nás zůstalo zdemolovaných hotelů, vypitých hospod a zlomených dívčích srdcí, ale to všechno prostě k té muzice patří,“ napsal kdysi Aleš Brichta. Za poslední dekádu se však (nejen) česká metalová scéna hnula o notný kus vpřed a hudebně, tematicky i sociokulturně se rozrůznila.
Před deseti, patnácti lety byl u nás zázrak narazit na hospodu nižší cenové kategorie, kde by u piva neseděl alespoň jeden dlouhovlasý maník v riflové vestě a úzkých černých džínách. Dnes už se s podobnými zjevy tak často nesetkáme. „Já myslela, že ten metal už nikdo neposlouchá,“ řekla mi asi i proto nedávno kamarádka. O stavu a proměnách metalové kultury však mohou vypovídat i jiné ukazatele, než je počet na první pohled rozpoznatelných „metel“ u výčepu.
V prvním pololetí roku 2007 lze v Česku zaznamenat největší frekvenci koncertů zahraničních metalových skupin od roku 1989. Brzy budou pravděpodobně vyprodány velké koncerty metalových ikon Iron Maiden v Ostravě a Ozzy Osbournea v pražské Sazka Areně. Pořadatelé dvaceti největších letních metalových festivalů u nás v čele s vizovickým Masters Of Rock hlásí za loňský rok rekordní návštěvy. A Jiří Kubík z rockové cestovky Ozzy a Potkan dodává: „Frekvence zájezdů na metalové koncerty do zahraničí je v sezoně 2006/07 dosud největší v patnáctileté historii našeho podnikání.“
Jak je to tedy s oním úpadkem metalu? „Každý hudební styl má své vrcholy a propady, které se s určitou pravidelností střídají. Útlum ale bývá očistnou záležitostí. Odpadnou kapely, které daný styl hrály jen kvůli trendu, a vydrží ty, které jej opravdu chtějí hrát a určitým směrem jej rozvíjejí,“ vysvětluje Tomáš Prek z hudebního vydavatelství Redblack. Česká ani zahraniční metalová scéna podle něj tedy neupadá, nýbrž mění podobu.
Podle Martina Čermáka, redaktora rockového magazínu Spark, existují nyní u nás dva hlavní metalové proudy: „Prvním z nich je nu-metal, importovaný ze zámoří, který tvoří součást širokého proudu kultury náctiletých. Jde o kapely, jako jsou například Korn a Limp Bizkit. Druhým proudem je evropská tradice metalu, která se od osmdesátých let vyvinula do velmi širokého spektra žánrů a podob, ovšem žádný z nich není tak silný, aby měl větší dopad na kulturní scénu.“
Tehdy a nyní
V osmdesátých letech jezdili čeští fanoušci za koncerty Iron Maiden do Budapešti, nyní za nimi jezdí Maiden do Prahy a Ostravy. V době předlistopadové bylo svátkem sehnat nahrávku nějaké západní kapely. Podmínky pro vlastní hudební tvorbu byly špatné: místní scénu omezovala inspirační odkázanost prakticky jen na české skupiny, kvalitní hudební nástroje a studia byly málo dostupné, neexistoval internet, který by usnadňoval výměnu názorů a výtvorů.
Polovinu devadesátých let pak charakterizoval velmi silný metalový underground, zejména v tvrdších žánrech (death, grind, black, doom). Nejeden aktivní metalista byl zároveň aktivním hudebníkem, provozovatelem distra (improvizovaného prodejního místa) a/nebo vydavatelem xeroxovaného fanzinu. Martin Čermák vzpomíná: „Lidé metalem žili, chodili hodně na koncerty českých kapel. Existovala i řada soutěží, velmi navštěvovaných výměnných koncertů a minifestivalů, které si pořádaly samy kapely. Dnešní stav je do jisté míry opakem tehdejších poměrů. Méně lidí cítí potřebu se prostřednictvím metalu sdružovat a spíše jej bere jako záležitost volného času. Lidé jsou také zmlsaní. Z internetu lze stáhnout cokoli. Zmizel kus té staré magie, kdy si člověk v distru koupil za poslední kapesné CD nebo originální kazetu a těšil se domů, že si ji přehraje.“
Na konci devadesátých let se řada kapel zdokonalila po stránce zvukové i hráčské. Jiné se staly přijatelnějšími i pro širší vrstvy posluchačstva. Jiří Kubík shrnuje současnou situaci takto: „Oproti době před deseti lety metalová scéna rozkošatěla. Je tu například vlna kapel ,dívčího‘ metalu, tedy skupin, jako jsou američtí My Chemical Romance. Aktuálně vypravujeme na jejich koncert autobusový zájezd do Berlína a z padesáti zájemců je čtyřicet děvčat. To dříve nebývalo.“
Pro někoho představuje metal ideální svět mužské svobody bez žen, kde si chlapi vystačí sami. „Nesnáším ženský v rockový kapele,“ nechal se asi před rokem slyšet Vlasta Henych, ikona českého black metalu. Spousta dívek a žen ale na pana Henycha a jemu podobné kašle. A tak se u nás pravidelně konává festival Babyfest (čti česky „babyfest“), jehož cílem je setkání žen a dívek hrajících rockovou muziku. Stejně tak je tvorba nejedné české metalové a rockové party obohacena příspěvkem svých členek, většinou vokálním, méně často instrumentálním či skladatelským. V zahraničí je ovšem žen (hudebnic, fanynek a publicistek) v metalové scéně stále více a lze předpokládat, že nás tento vývoj také nemine.
Metal jako životní styl
Podobně (nebo i hůř) jako Aleš Brichta, citovaný v úvodu, definuje metalový životní styl často i většinová společnost. Jiní chápou účast na této kultuře jako míru ztotožnění se svými hrdiny, tedy muzikanty. Někdy se však stává, že fanoušci berou image metalu vážněji než samotní interpreti. Vyhraněný metalový životní styl ale ve skutečnosti neexistuje.
Ve svých počátcích se metal stavěl do opozice proti (z jeho pohledu) naivním ideálům hippies. Také rebeluje proti ustáleným hodnotám střední třídy. Volba témat je pestrá: sociální problematika, temné stránky lidstva, filosofie, náboženství, mysticismus, více či méně vážně myšlený satanismus, osobní pohnutky, emoce, historie, fantastické příběhy či humor a ironie. Důležitou roli hraje na hudebním poli dokonalé zvládnutí muzikantského řemesla a velká energie projevu.
Pro některé metalisty nehraje image roli, avšak pro Blackmoona, redaktora časopisu Spark a samorosta tělem i duší, jsou prsteny, přívěsky a černá kůže důležité: „Hrdě patřím mezi ty, kteří si na image zakládají a nehodlají se jí vzdát, neboť je součástí jejich životní filosofie a vnější prezentací jejich vnitřku. Metalová hudba pro mne v současnosti není ani tak symbolem odporu, jak tomu bývalo v mladických letech, a vlastně ani životním stylem. Nechodím na koncerty, nevymetám hospody, téměř s nikým z branže se nestýkám. Starám se o svůj dům a věnuji se přítelkyni, koníčkům a psaní. Metal je pro mne spíše hlubokoniternou filosofií, korespondující s celkovým postojem vůči této vpravdě úpadkové společnosti. Protože metal má v sobě ryzost, chrabrost, hloubku, sílu, náboj, hrdost, žár i temnotu.“
Podle Petra Říhy z časopisu Pařát spočívá metal zejména v pocitech: „Nemůže snad mít metalista krátké vlasy a takříkajíc splývat s davem? Já osobně nemusím nikomu dokazovat, jakou muziku poslouchám, důležité je to, co cítím uvnitř.“ Legendy českého metalového undergroundu, kapely jako Silent Stream of Godless Elegy, Forgotten Silence či Dying Passion působí, jako by si s image nedělali těžkou hlavu.
Spočívá tedy „metalovost“ této kultury spíše v textech? „Lidem vadí, že metal vypovídá o negativních věcech. Až na některé choré jedince je však neoslavuje. Na rozdíl od punku a hardcoru problémy ,jen‘ popisuje a vyobrazuje, avšak nemá svou jednu pravdu. Řešení koneckonců mohou být různá. Pro mě jsou texty mých oblíbených kapel výzvou k tomu se světem se porvat, poukazem na to, že cesty z problémů existují,“ vysvětluje René Bedan, kytarista české undergroundové kapely Novel Feeling. V rozporu se všeobecným míněním je poselství metalu převážně pozitivní. Baví, pomáhá, vyjadřuje a ventiluje emoce a energie získaná ze zdařilého koncertu nakopne do dalšího pracovního týdne.
Pavlína Kalousová-Hocková je profesionální popová a muzikálová zpěvačka a pedagožka. Než ve svém volném čase začala zpívat v Novel Feeling, neměla o metalu příliš velké potuchy. Jak tedy tato hudba působí na někoho „zvenčí“? „V metalu mě zaujaly ohromné možnosti tvorby: využití různých kompozičních způsobů, virtuozita nebo intenzita projevu. Velký význam však vidím ve svobodném myšlenkovém vyjádření: možnost protestovat učí myslet dál, uvažovat nejen o současnosti, ale i o minulosti. Náměty metalových skladeb chápu i jako jakousi učebnici života.“
Autorka je doktorandka na Přírodovědecké fakultě MU v Brně.