Někdy se zdá, že na světě neexistují důležitější věci, než vylomeniny Britney Spears a výpověď Barbory Škrlové. Tyto osoby jako by ani neměly právo na soukromí, celý svět jejich osobní tragédie voyeristicky sleduje. Dříve byl problém se k nějakým informacím vůbec dostat. Dnes si rochníme v informačním bahně.
V posledním loňském čísle časopisu Konec konců se zeptali sociologa Jana Kellera, co si myslí o tezi, že „k planetárnímu kapitalismu patří elektronický komunismus, to znamená tendence ke společnému vlastnictví vědění“. Mistr bystrého úsudku a jedovatého jazyka odpověděl: „Pokud bychom komunismus chápali jako společnost, ve které má úzká elita moci přístup ke strategickým informacím, zatímco se širokými masami se manipuluje za použití druhořadého informačního secondhandu, pak dnes skutečně žijeme v jakémsi elektronickém komunismu.“ Kdo tuto centralizaci moci chce nabourat, často narazí.
Na co slyší masmédia?
Uvedu příklad z vlastní praxe, z organizování protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v roce 2000. V závěru celé záležitosti se masmédia detailně věnovala minoritě násilných demonstrantů (podstatně méně zcela nepřiměřenému násilí ze strany policie, zejména na služebnách). Déle než půl roku pořádaná informační setkání, veřejné diskuse, happeningy, vycházející informační list, webové stránky a těsně před zasedáním politiků a finančníků v prostorách pražských kin a kulturních domů pořádaný několikadenní alternativní Kontrasummit se zajímavými osobnostmi z celého světa, od ekonomů po aktivisty? Až na občasné výjimky – nezájem. Z protestujících se díky tomuto přístupu stala konfliktní lůza bez argumentů, s asi dvěma stovkami násilných demonstrantů skončilo v jednom pytli dvanáct tisíc nenásilných. Mimochodem, na bulvárnost celého zpravodajství si stěžovali i zasedající finančníci, ani jejich argumentům prý nebylo v zájmu detailního sledování drah létajících dlažebních kostek dopřáno adekvátního prostoru. Ano, i jim bych věnovala více stránek v novinách a minut ve zprávách. Za předpokladu, že by stejný prostor dostali i oponenti.
Případů, kdy se člověk snaží něco sdělit k závažným celospolečenským otázkám, ale uši masmediálních žurnalistů jsou hluché, je spousta. Zdaleka nejde jen o kritiky ekonomické globalizace a jiné aktivisty. Zrovna čtu v jednom ne-masovém periodiku diskusi o eutanázii, v níž si lékaři stěžují na matení pojmů a nebezpečnou bulvarizaci celé záležitosti, jež odvádí pozornost od jádra problematiky.
Válka je mír
Že zpravodajství nezřídka překračuje všechny slušné meze, jej činí vzrušujícím a zábavným. Že informuje převážně o věcech negativních, jej zase činí nástrojem manipulace. Má-li člověk věčně z něčeho strach (teroristů, aktivistů, migrantů, špatné sociální situace, válečných konfliktů atd.), ochotněji kývne na opatření omezující jeho svobodu. Přesně jako obyvatelé Oceánie v Orwellově románu 1984. Zde zpravodajství (kromě velebení Velkého bratra a Strany) vyplňovaly téměř výhradně informace o válce, zákeřnosti protivníků a aktuálních spojencích. Ti se jednou za čas sice prohodili, ze spojence byl nepřítel a naopak, ale toho už si nikdo nevšímal. Válka je mír, jak znělo jedno z hesel Strany.
Všimla jsem si zajímavého paradoxu. Kritické jazyky jsou osočovány, že nemají argumenty. V momentě, kdy s nimi přijdou, nezřídka se v dnešní demokratické společnosti projeví zcela nedemokratická touha diskusi ukončit: hele, vy mladá ekoteroristická vegetariánko s naivními ženskými názory, co propagujete biopotraviny, radši si dejte mrkev a už mlčte, jste totiž úplně blbá. Toť best of „argumentů“ řady diskutujících na mém blogu, kteří se (jak se občas svěří) obávají o svobodu. Jindy lze zaslechnout povzdech, že to „nemá cenu“, je to „celé k ničemu“, radši mlčet a jít s davem. Bodejť. Lucie s Rayem vám večer neřeknou, že se někomu někde něco povedlo. Před pár lety jsem se v časopise GEO (tehdy ještě nedostupném na našem trhu) dočetla, že se díky osvětě a šíření antikoncepce za posledních deset let výrazně snížila porodnost v jedné africké zemi, snad Keni. To je zpráva hodná tučných titulků a znělek ve zpravodajství! Nebojujme tedy jen šířením kritických informací, ale i informací pozitivních (tím nemyslím přeslazenou pozitivnost události, jako je narození gorilího mláděte v zoo).
Obrana i útok na síti
Levnou a (alespoň v našich podmínkách) široce dostupnou hlásnou troubou je internet. Někteří jej dokázali využít fantastickým způsobem. Třeba kolektivy sdružující se pod hlavičkou indymedia.org provozují kvalitní a aktuální celosvětový zpravodajský server, který je svou organizační strukturou i pracovní náplní v dnešní mediální krajině značně nezvyklý. Indymedia jsou nezávislí na vládách i mediálních korporacích, stojí na práci dobrovolníků. Nemají žádného šéfredaktora ani centrální redakci, jednotlivé kolektivy „operují“ podle vlastních organizačních pravidel, na nadnárodní úrovni se vzájemně koordinují. Jejich zpravodajství hýří společenskou kritikou a informacemi i z těch nejzapadlejších koutů světa. A zcela proti politice masových médií neživí iluzi objektivního zpravodajství a čtenářům a čtenářkám doporučují číst své (a jakékoli) jiné informace kriticky, hledat a porovnávat.
Internet umožňuje vytvořit si území vlastní (webové stránky, blog apod.) nebo proniknout na území „nepřátelské“ (blogování na masmediálních serverech), což v případě, že si dopřejete hroší kůži, otevře nebývalé prostory i vám. Zde teprve zjistíte hloubku informačního močálu. Argumentace v těchto končinách je opravdu výzvou. Na druhé straně je možné se i zde setkat s hodnotnými příspěvky, málo revolučními a okatě alternativními, avšak hezky lidskými. Na server, kde bloguji, teď začaly pravidelně přispívat tři mladé Vietnamky. O Česku i o Vietnamu, o Vietnamcích v Česku. Důležité společenské téma, které je zatím i mimo okruh většího zájmu společensko-kritických médií.
A konečně, internet může vyhrát i bitvu. Když první den roku 1994 vypuklo – i pro tamní armádu – zcela neočekávaně povstání v mexickém státě Chiapas vedené Zapatovou armádou národního osvobození (EZLN), vzápětí se na jeho podporu konala statisícová demonstrace v hlavním městě Mexika. Vlna solidarity oběhla celý glóbus. Povstání bylo z vojenského hlediska katastrofou, ale zapatisté měli jiné účinné zbraně. Charisma a informace. Ačkoli sami mají přístup k internetu omezený, jejich komuniké, prohlášení a dopisy jsou překládány a šířeny dál. Světová veřejnost se také prostřednictvím internetu mohla v srpnu 1995 zúčastnit plebiscitu o budoucím politickém směřování EZLN. Zapatisté dokázali rozpoutat celosvětovou diskusi o ekonomické globalizaci (jejich slovy neoliberalismu), jejích důsledcích, formách boje proti ní a alternativních společenských uspořádáních. To je ta pravá blaženost informační společnosti.
Autorka působí jako odborná pracovnice v oblasti životního prostředí.