Galerie města Plzně pořádá výstavu Jaroslava Róny (1957), jednoho z nejvýraznějších a také nejdiskutovanějších představitelů současné české výtvarné scény. Přehlídka v centru západočeské metropole nabízí pohled na jeho novější sochařské i malířské práce.
Probíhající výstava Jaroslava Róny, nazvaná Fifty, fifty..., je dosavadním završením svérázné a pozoruhodné umělecké cesty, která se od poloviny osmdesátých let proměňovala spíše jen v některých formálních aspektech. Jak už titul plzeňské výstavy napovídá, oslavuje letos Róna své padesátiny. Autorovy bilancující (nikoliv však přímo retrospektivní) výstavy se v poslední době odehrávaly také na hradě Sovinci (2005), v kostele sv. Bartoloměje a na hradě v Chebu (2006), nové obrazy a plastiky pak byly nedávno představeny v Galerii české pojišťovny v Praze či na několika společných tematických výstavách (Hory, skály, kameny, Typický obraz, Pohádkové bytosti apod.). Na jiných „současných“ (tendenčních) přehlídkách nebývají však Rónova díla moc vidět. Proč tomu tak je? Zřejmě se coby příliš „tradiční“ vymyká z pohledu některých vehementních kurátorů představě o aktuálním a odvázaném (extrovertním) projevu. Navíc je tento autor příliš výrazný a osobitý – tedy potenciálně narušující úhlednou expozici (někdy až výrobek), střiženou jasným konceptem.
Rónovo dílo je solitérní ve výsledku, jeho kořeny však sahají k základním pramenům celé kulturní historie. Kromě odkazů ke starověkým civilizacím (egyptským, sumerským, mayským) zde nalezneme jistě ozvuky evropského snového symbolismu, syrového expresionismu či skladebného kubismu. Silná až egocentrická Rónova povaha taví tyto dílčí inspirativní náboje do privátně vybroušeného stylu, který, ač procházel jednotlivými periodami, jevil kontinuálně známky originality a přesvědčivosti či naléhavosti. Výstava v Plzni reflektuje nejnovější kroky tohoto neklidného, avšak smysluplného putování. Obrazy i plastiky, instalované v oddělených sálech, jsou formálně jasně artikulované a svým způsobem realistické. Přesto cítíme v jejich rodokmenu pulsující vnitřní svár a nechladnoucí dynamickou erupci. Róna poslední dobou přechází do teritoria jakéhosi nového klasicismu, doprovázeného stabilními tématy. Příznačná a přízračná mytologie pradávných počátků, temných dionýských ritů a vypja tých fatálních zápasů je tu pouze tušena. Temné hlubinné průrvy (doslovně i obrazně) jsou zastřeny tradičnější zklidněnou ikonografií. Bájné či pohádkové motivy bývají zpravidla nahrazeny světem reálných atributů, tvarové labyrinty se oprošťují do zřejmých celků či jejich ozvláštněných fragmentů. Róna jako by s postupem času a věku k podvědomým vizím jungovského zabarvení přidával stále častěji další z příchutí své hutné existenciální stravy. Dříve výhradně nadosobní témata se začínají intenzivněji (a zjevněji) prolínat s osobní zkušeností i poznáním, s jeho prožitky, sny a pochybnostmi. Z diváka-umělce se stal aktér reálně zažívaného a věrohodně zpodobovaného světa.
Lze vůbec při pohledu na Rónovo vrstevnaté, temně laděné dílo postihnout slovy jeho podstatu či světonázor? Tak především: tento sochař a malíř (už tato dvojdomost je výjimečná) ctí bez výhrad řemeslo (to se snaží nekompromisně vyžadovat také u svých studentů na pražské AVU). K tradici se neotáčí zády, ale vychází z ní, respektuje ji a volně používá. Nemění své směřování dle momentálních tendencí a je příkladem autora, jenž vkládá do své práce osobní názor a intenzivní (nedistancující či ironizující) prožitek. Bez těchto startujících pohnutek snad žádné dílo ani nezapočne. Róna je rozený inscenátor příběhů, vyprávějících barvitě až naturalisticky o zvěrstvech, zmaru a smrti, ale za horizontem volajících i po víře, odpovědnosti a hledání ztraceného zlatého pokladu (jeho záliba v různých tajemných společenstvích „rytířů“ je evidentní). Róna, obrazně řečeno, prochází světem, rozhlíží se a v mistrné nadsázce i soustředěné jasnozřivosti konstatuje, „kam až jsme došli“ (vzpomeneme si při té příležitosti spíše na Dantovu pekelnou část Božské komedie). Lidstvo (nikoliv však výjimečně silné jedince) shledává tento vypjatý umělec s ateliérem na hřbitově ve shodě s filosofy vůle (Schopenhauer, Nietzsche) jako fyzicky i mentálně neduživé, degenerované pohodlností ze své dokonalé techniky (zde se nabízí paralela například s Werfelovým utopickým románem Hvězda nenarozených). Do kontrapunktu k tomuto dekadentnímu závěru staví Róna v alegorii či bajce vitální divošskou džungli se svým vzrušujícím prostředím a neměnnými nadčasovými zákony.
Obraz Modrá opice se stal jakýmsi symbolem plzeňské výstavy i malířovy současné tvorby. Na něm matka-zvíře (dříve snad Velká matka) s očima na nás sugestivně upřenýma svírá své schoulené nevědomé mládě, motiv připomínající madonu. Za nimi se v té chvíli odehrává zkáza: džungle, krajina, země, planeta, to vše se svíjí v žhnoucích ničivých plamenech. Jako by tu byla nastolena symbolická otázka: Co bude dál?
Autor je šéfredaktor Revue Art.
Jaroslav Róna: Fifty, fifty... Kurátor Václav Malina. Galerie města Plzně, Plzeň, 6. 4. – 13. 5. 2007.