Mám trochu mesiášské sklony

Paní Duveová, vy své hrdiny fyzicky trýzníte. Většina z nich má nějaký příšerný neduh, trpí depresemi nebo poruchami příjmu potravy. Jakou roli hraje ve vašem psaní lidské tělo?

Moje prvotina Deštivý román pojednávala o hranicích všeho druhu, o jejich překračování, stírání nebo mazání. Ale také o zoufalých pokusech ubránit si vlastní prostor, vlastní tělesné hranice. Když hrdina Leon nekontrolovaně tloustne a „rozšiřuje“ své hranice, když je jeho vychrtlá přítelkyně Martina znásilněna, dochází k překročení jejich fyzických hranic. Téma těla a jeho hranice jsem se chopila v další knize, nazvané Tohle není žádná milostná píseň, abych ukázala, jakému tlaku jsou vystaveny mladé dívky jenom proto, že nechtějí vypadat tak, jak je příroda stvořila.

Ano, Anna z románu Tohle není žádná milostná píseň drasticky omezuje jídlo a později chorobně žere. Tyto scény jsou však paradoxně napsány lehce a vtipně…

Snaha o to, abych zhubla a vypadala jako ostatní, mi pohltila největší část dosavadního života. Dnes je mi to strašně moc líto, protože ve skutečnosti jsem byla štíhlá a krásná, aniž bych si to ovšem tehdy uvědomovala. Myslím si, že je to problém mnoha žen. Celý život se nacházejí v bludném kruhu a čekají na to, že jednou opravdu zhubnou, aby mohly začít žít svůj život opravdu pořádně. Jenže žena není nikdy hubená dost – a pak, najednou, je život fuč. Zlobím se, když vidím, jak jsou poruchy příjmu potravy ve filmech a románech bagatelizovány. Život, který se nežije, přece není žádný vtip.

Po temném popovém románu o potížích s přijímáním potravy, o nenávisti k sobě, nenaplněné lásce a bulimii, jste se rozhodla vyprávět odlehčenou pohádku. Proč?

Obě knihy spolu dokonce věcně souvisí. Když jsem psala román Tohle není žádná milostná píseň, ocitla jsem se v silných depresích. Měla jsem pocit, že kniha má příliš temný tón a hlavní postava neposkytuje možnost dalšího rozvoje. Tak jsem práci na ní přerušila a začala psát něco, co mi dělalo radost. To byl začátek Unesené princezny. Nejdřív jsem ji psala jenom pro sebe, pak jsem během měsíce práci dokončila a zeptala se nakladatele, jestli by neměl chuť vydat i pohádku, protože se mi líbila víc a víc. Bylo to osvobozující, vtipné psaní, aniž bych v něm byla hluboce ponořena. Byla to skutečná úleva.

Tudíž věříte, že pohádky pomáhají nejen dětem? Byly pro vás důležité?

Když jsem byla malá, dědeček mi čítával pohádky, které obsahovalo album jakési tabákové firmy. Obrázky v této knize byly fotorealistické, vlepené a měly navíc široký bílý okraj. Knihu jsem dlouho považovala za fotografické album, a proto jsem byla přesvědčena, že se všechno muselo stát tak, jak to bylo popsáno. Sněhurka, sedm trpaslíků a kocour v botách byli jako moji příbuzní. Tahle doba dětství mne zásadně poznamenala. V podstatě si dodnes myslím, že se všechno odehrálo tak jako v pohádce a že v mé zahradě bují šípkové keře a na okraji studny sedí žabí král. Ostatně právě žabího krále jsem měla velmi ráda, protože mám ráda zvířata. Zato Červenou karkulku jsem nesnášela, připadala mi hloupá.

Navazujete na tradici bratří Grimmů?

Ano i ne. Na pohádkách bratří Grimmů jsem vyrůstala. Základem jejich pohádkového světa je ponurost. Grimmové sbírali lidové pohádky, které fungují jako stereotypy. Sněhurka je prostě Sněhurka. Bez jakéhokoliv vývoje. Na druhé straně, i když používám stejné osoby, píšu psychologický román. Současně si myslím, že pohádkový svět nesmí být neproblematický, naopak, mělo by v něm jít o existenciální konflikty a základní zkušenosti: Dobro a Zlo, závist, chamtivost, ubohost, štěstí, neštěstí, svatbu, zrození, smrt. Přesto bych dětem Grimmy doporučila. V pohádkách mohou děti učinit svou první zkušenost – podotýkám, že kontrolovanou – se zlem, dříve než se s ním setkají ve skutečnosti. Pohádka je přehledný svět, zlo v něm poznáme na první pohled a obvykle bývá i přemoženo.

Nakolik jde v případě Unesené princezny o univerzální příběh?

Tři hlavní postavy by klidně mohly žít v berlínském bytě. Je tu jen jiná dekorace. Chtěla jsem napsat pohádku, protože jde o formu, jíž je možné důležité problémy vyprávět přímo a také naivně. Najednou máte možnost důležité věci tematizovat zdánlivě povrchně, tím, že necháte své postavy vybouřit, aniž byste musel příliš psychologizovat.

Co spojuje vaše romány?

Ve všech jde o problematické vztahy, o citový chlad a otupělost a přání být milován a uznáván.

Máte ráda své románové postavy?

Ano, mám je ráda všechny. Když v recenzích čtu, že hlavní hrdina Deštivého románu Leon je odporný typ, jsem z toho málem smutná. A přestože nemohu společně s Flaubertem říci Leon Ulbricht, c’est moi, vím, že ta postava má se mnou mnoho společného.

Čeká na vaše hrdiny vykoupení?

Ne.

Je pro vás psaní útočištěm?

Právě naopak. Při psaní se musím vypořádat s tím, co je mi nepříjemné nebo co mě děsí. Pohádkové knihy jsou výjimka. Čtení je naopak pro mne velké a nádherné refugium.

Může literatura čtenáře spasit?

To bych si strašně přála, protože mám pocit, že mám trochu mesiášské sklony. Jenže zkušenost mluví proti. Takže vytvořím-li pro pár čtenářů útočiště – když se někdo pozná v příběhu a po jeho přečtení se bude cítit méně osamělý –, možná už to je velmi mnoho.

Jakou roli hraje ve vašem psaní ironie?

Ironicky nahlížím především sama na sebe.