Impérium, román švýcarského spisovatele Christiana Krachta, byl přeložen do desítky jazyků a letos i do češtiny (recenze v A2 č. 10/2014). Zatímco u nás byla kniha vnímána jako hravý příspěvek k dějinám kokovorianismu, v Německu provázela vydání řada kontroverzí. Český překladatel se ohlíží za diskusí nad tímto románem.
Literární cena Wilhelma Raaba, kterou uděluje Německý rozhlas a město Braunschweig, byla první významnou cenou, kterou Christian Kracht získal. Už jen tahle skutečnost vrhá – vzhledem k množství německých literárních cen – světlo na pozici, kterou Kracht se svými knihami v Německu zaujímá. Na jedné straně odcizený vyděděnec, kapriciózní, bohatý, těkavý, módní, arogantní, ironický a především vzdálený od literárního provozu, na straně druhé obdivovaný za hlubokou, přímo dějinně filosofickou vážnost svých knih, radikalitu esteticismu a vztaženost k dobovému kontextu, která z jeho románu Faserland (Země vláken, 1995) udělala dokonce povinnou školní četbu. Kontroverzní přijetí Impéria (2012, česky 2014) tuto rozporuplnost jen umocnilo.
Komplot a ironie
Udělení zmíněné literární ceny bylo jen závěrečným akordem v razantní diskusi o povaze literárního díla. Pochopitelně je Raabova cena určena v první řadě vynikajícímu literárnímu dílu současnosti. Ovšem literárněpolitický kontext nemůže být v tomto případě přehlížen. Značná pozornost byla směrována k otázce, zda autor nevnáší do národa („mainstreamu“) extrémně pravicové, antidemokratické myšlenky prostřednictvím estetických prostředků a zda tyto estetické prostředky nejsou v podstatě založeny na politickém konceptu. A co více, zda tento zmatený světonázor není možné chápat jako fašistoidní, nacionalistický komplot proti západní civilizaci. Pokud celou diskusi o románu Impérium shrneme takto, zní to nepochybně jako paranoidní výplod ideologických kritiků ideologie. Jenže do hry se vloudila také otázka, za jakých okolností je možné vtáhnout autorovu biografii k interpretaci jeho díla. A stejně tak i zapojení politického a sociálního kontextu. Řešilo se, zda je vypravěčův základní ironický podtón v románu demonstrativním rysem amerického merkantilního přístupu ke světu.
Tento problém se v reakci na Krachtův román rozvinul ve čtyřech krocích. Ještě předtím, než vyšel dehonestující článek v časopise Spiegel, bylo možné si v týdeníku Zeit přečíst úvahu Adama Soboczynského, v níž autor tvrdí, že na rozdíl od předchozích tří Krachtových románů se stal vypravěč Impéria poprvé objektem. A že „Bůh, jediný objekt, který vypravěč stále tak marně hledal, se nyní stal vypravěčem“. To je velkolepý manévr vzhledem k interpretaci celého Krachtova díla. Pokud takové tvrzení přijmeme, zdůrazníme tak jedno jediné místo v románu, kde vypravěč promlouvá v první osobě. V této pasáži Kracht hovoří o holocaustu a konkrétní historické vině, a to bez ironického pomrkávání, jakým je nesen celý text. Soboczynski nachází smysl románu v banální roli náhody, která může rozhodovat o tom, zda se někdo stane „zmateným sebevrahem nebo vrahem národů“. Literární kritik tak naráží na paralelu mezi poblázněným kokovoriánem a reformátorem života Engelhardtem a neúspěšným umělcem a vegetariánem Adolfem Hitlererm.
Poté vyšel v týdeníku Spiegel článek Georga Dieze nazvaný Metoda Kracht. V něm byl romanopisec označen za „dveřníka extrémně pravicového smýšlení“, na jehož případu je možné sledovat, jak si „antimoderní, protidemokratické, totalitární myšlení nachází svou cestu do mainstreamu“. Kracht je podle Dieze „Céline své generace“. Touto denunciací byl vržen kámen do vody. Následovalo vlnobití a další kameny. A také otázka po kritice – co smí, co má být, co je to kritika. Debatovalo se o tom, zda je oprávněné oddělovat text a autora, knihu a společnost, estetiku a etiku (politiku).
Metodická abstinence
Na toto bazální dělení se odvolalo nakladatelství Kiepenheuer & Witsch. Na Krachtovu obranu byla narychlo rekrutována skupina sedmnácti vlivných osobností literárního života, mezi nimi nobelisté Günter Grass a Elfriede Jelineková. Tyto osobnosti namítaly, že přece není možné klást rovnítko mezi postoje románové postavy a vypravěče, a to už vůbec ne v tak choulostivém případě, kdy se jedná o výtky rasismu a výklad textu, který je možné vnímat jako parabolu německých dějin v první polovině 20. století. Lothar Müller ze Süddeutsche Zeitung a Iris Radischová z Die Zeit ovšem kontrovali, že právě tato „metodická abstinence“ je jádrem problému. Oba se totiž obávají, že v případě románu Impérium „je zase jednou zaklínána říše krásného zdání, v němž úkolem slov není nic jiného než vyvolávat krásné vlny“, jak se vyjádřil Müller. Radischová, renomovaná literární kritička a spoluautorka slavného televizního pořadu o literatuře Literární kvartet, to formulovala ostřeji. Podle ní by striktní oddělování života a díla vedlo k tomu, že „by knihy mohly být vnímány pouze esteticky a nezávazně ve vztahu ke každé reálné přítomnosti“, což by prý „byl konec živoucí literární kritiky“.
Převážná část příspěvků se týkala právě této diference, respektive identifikace autora a románového hrdiny. Argumentaci ad personam předvedl v nejpříšernější podobě zejména týdeník Spiegel, který zcela ignoroval ironický aspekt románu a jako „důkaz“ o autorově extrémně pravicovém smýšlení „využil“ i emailovou korespondenci mezi Krachtem a americkým umělcem Davidem Woodardem, jež vyšla knižně pod názvem Five Years (Pět let, 2011). I v tomto případě jde o hravý text, ve kterém se oba aktéři baví s notnou dávkou ironie o vzkříšení projektu Nueva Germania, rasově čisté vesnice v Paraguayi, vzdálené asi 140 kilometrů od Asunciónu. Vesnici založil roku 1886 německý rasista Benhard Förster jako „útočiště“ pro árijskou rasu. Smrtelná vážnost, s níž Diez interpretuje hravé a ironické texty, ovšem od samého počátku páchla touhou po Krachtově denunciaci a byla jako taková odmítnuta. Přestože se prach usadil a bitva byla dobojována, zbylo po diskusi nad románem Impérium podivné vakuum.
Autor je literární redaktor a překladatel.