Pusinky

Pusinky se navenek prezentují jako příspěvek do žánru evropských prcičkových pubertálních komedií, jako německé Holky to chtěj taky nebo český Panic je na nic, avšak pojetí typického žánrového modelu dobrodružství trojice kamarádů/kamarádek na výletě se v tomto případě zároveň blíží současným dramatům na téma bezvýchodného dospívání (typu Moje léto lásky Paula Pavlikovského nebo Čerstvý vzduch Ágnes Kocsisové). Snímek využívá obou žánrů zároveň a těží z napětí mezi nimi. Cílem cesty tří dívek není dosažení orgasmu, ale zkušenost a poznání jako v dramatech dospívání. Hranice dětského a dospělého světa, na které se trojice „pusinek“ pohybuje, je ve filmu určena linií těla, které tvoří také obzor, v jehož rámci se odehrávají zápletky pubertálních komedií. Snahou hlavních postav i formálním záměrem Babinské debutu jako takového je však tento obzor překonat.

Obzory těla

Další žánr, který Pusinky obratně upravují, je road movie. Trojice dívek se ocitá na cestě, jež má zpočátku jasně stanovený cíl, který se ovšem postupně relativizuje. Po stránce vývoje děje je snímek celkem typickým zástupcem žánru, který však obrací pozornost opačným směrem, než je v podobných filmech zvykem. Zatímco typická road movie se soustředí na svět, který hrdinové poznávají, a jeho základní obrazovou velikostí je celek, většina dění v Pusinkách je naopak zachycena v detailech, jež se neupínají k prostředí, ale k postavám. Detailní záběry lidských obličejů a těl znemožňují zobrazit souvztažnost člověka a prostředí, která je principem ve své podstatě extrovertní road movie, ale naopak se introvertně pohružují do intimní blízkosti hrdinek. Proto základním obzorem filmu není horizont krajiny, ale linie těla. S tím souvisí také převrácení postupu poznávání v daném žánru. Zatímco v typické road movie hrdinové skrze poznání světa porozumějí sami sobě, Pusinky postupují od pochopení vlastního nitra ke znalosti okolního světa. Jestliže charakterickým závěrečným záběrem klasické road movie je detail hrdinovy vědoucí tváře, Pusinky naopak končí celkem krajiny, kterou kráčí dvojice postav zády ke kameře.

Úspornost a uzavřenost díla vůči zobrazování prostředí můžeme přičíst českým územním poměrům, které znemožňují rozehrát drama cesty otevřenou krajinou v dostatečné epičnosti. Celovečerní prvotina Karin Babinské se ale nesnaží být malou českou road movie jako Svěrákova Jízda, spíš v ní o poznání světa vůbec nejde. Prostředí ve filmu jsou většinou dokonale anonymní a ve vztahu k ději vzájemně zaměnitelná: hospoda, nádraží, louka, bazén atd. Postavy, které hrdinky na cestě potkají, také nevytvářejí dramatické situace ani nejsou zdrojem poznání (jedinou výjimkou je dvojice mužů v autě, které si holky stopnou). Poměr důležitosti prostředí a hrdinů pak nejjasněji charakterizuje scéna zabírající celek, v němž jedna z trojice hlavních postav stojí nahá v temné místnosti – pozadí je neviditelné a zcela lhostejné, podstatné je tělo.

Dramatické situace, které film zachycuje, jsou z anonymního prostoru, v němž se děj odehrává, přesunuty do krajin těl hlavních hrdinek. Každá z nich představuje jiný typ ženského těla a tím i jiný typ krajiny. Detailní záběry tváří zachycují zblízka dramata mimiky a slov, avšak stejně podstatné jsou i děje, jimiž procházejí jiné tělesné partie: výmluvnými nositeli významů jsou četné záběry líbání, souložení, močení, mytí se či bití a zraňování. Časté jsou také scény různého odhalování či zahalování holého těla jako analogie k vynořujícím se a mizejícím reliéfům zemského povrchu.

Války světů

Přesunem zájmu z vnějšího prostředí na vnitřní světy postav se zmnožuje základní konflikt road movie, představující střet jedince a prostředí. Jestliže v Pusinkách je každá z hrdinek vlastním světem, pak jejich společná pouť budiž konfliktem těchto světů a zároveň střetnutím s vnější realitou.

Tři hlavní postavy představují různé typy dospívajících dívek: Iška je zakřiknutá panna, trpící depresemi, Karolína cynická experimentátorka a Vendula cílevědomá a prakticky uvažující „dospělačka“. Pnutí mezi nimi má podobu konkurenčního boje o chlapy i prosté nesnášenlivosti různých postojů k životu. Tím, že vyrazí na cestu, se ocitají na hranici dvou světů: dětského, zosobněného postavou Iščina mladšího bratra, který je neustále nabádá k návratu, a dospělého, který číhá ve vyprázdněných kulisách kolem a občas na hrdinky nečekaně zaútočí (finále epizody se dvěma mladými muži v autě). Pohyb z jednoho světa do druhého, který děj Pusinek zachycuje, tak zůstává sledem více či méně vyhrocených konfrontací. Fakt, že „pusinky“ stojí proti nástrahám světa společně, je neposiluje, ale oslabuje. Rozhodujícími konflikty s prostředím si totiž každá z nich musí projít sama, přičemž ostatní dvě na to reagují většinou lhostejností nebo výsměchem.

Pusinky využívají prvků pubertální komedie, dramatu o dospívání a road movie, tyto žánry zde ovšem nesplývají v jeden nerozlišitelný celek. Naopak, pohyb směrem k poznání, typický pro road movie, se projevuje především v příběhu, fyzičnost a sexualita pubertální komedie dominuje v obrazové složce filmu a konflikt vnitřního prožívání a zkušenosti s vnějším prostředím, zásadní pro dramata o dospívání, je nejvíce patrný v dialozích. Splynutí žánrů není možné, přípustná je pouze harmonická koexistence. Ve stejném duchu vyznívá i závěr děje filmu: sexuální scéna na konci není splynutím touhy dvou těl, ale setkáním na hranici. Nejde o průnik, ale o dotýkání. Pusinky ostatně happy end pouze předstírají, protože jejich závěr nespočívá v dosažení stavu klidu, ale pouze v uvolnění tlaků, které se v předchozím ději kumulovaly. Konec cesty nepřináší harmonické souznění, ale přerušení dosavadních vazeb, které je sice pro daný moment osvobozující, avšak nepřináší žádné řešení. Znamená vlastně doslova návrat do bodu nula, jenž pro každou z hrdinek znamená počátek nové road movie. Z trojice žánrů tedy poslední slovo dostávají příběhy bezvýchodného dospívání, protože finále snímku, a tedy i konec dětství není ničím víc než překonáním a zničením jednoho světa a stanutím před neznámými obzory druhého.

Autor je redaktor serveru Nomenomen.cz.