Bylo otázkou času, kdy se knížka věnovaná Collegiu Musicu objeví. Není překvapením, že je pod ní podepsán slovenský publicista Marian Jaslovský, autor monografií Deža Ursinyho a Jaro Topola, a nezarazí ani skutečnost, že kniha o Collegiu je především dílem o Mariánu Vargovi.
I když se Varga obklopoval nejnadanějšími hudebníky své doby, Collegium vždy ztělesňoval právě on, nevyzpytatelný podivín s talentem od Boha. Jenže o Vargovi již jedna kniha vyšla. Obsáhlý rozhovor O cestách, které nevedou do Říma dokazoval jeho výjimečný dar pojmenovat podstatné v jediné odpovědi. Jde navíc o knihu graficky nevšedně řešenou, se stovkami dobových fotografií, pro čtenáře tudíž nesmírně atraktivní.
Bylo by naivní očekávat, že monografie Collegia přijde s novými snímky, nicméně zarážející je, že nepřináší ani nové informace. Alespoň ne ty zásadní či přínosné. Jaslovský se drží stejného modelu jako u Ursinyho: chronologicky sleduje Vargovu životní i uměleckou dráhu. U nahrávek následuje zastavení v podobě podrobného rozboru (skladba po skladbě), komentářů zúčastněných nebo přetištění dobové recenze či rozhovoru. Text plyne monotónně a pro čtenáře je vysvobozením, pokud se hudebníci začnou navzájem ujišťovat o špatné paměti. Ve většině případů totiž sdělují všichni totéž. Opravdovým oživením je přetištění deníku Fedora Freša, po Vargovi druhé nejvýznamnější osobnosti, kterou Collegium dalo slovenské hudbě. Citované články by ale bylo vhodnější převzít v původní podobě jako součást grafické přílohy. Jsou přetištěny bez původních úvodníků, místy dokonce chybí informace, zda jde o celý rozhovor nebo pouze o fragment. Další cenné svědectví by podaly anotace k rozhovorům v úvodnících časopisů, stejně jako celková montáž stránek, která by ukázala, do jaké míry snaha o uniformitu tisku nabourávala známou stylizaci kapely.
Odpočítávání k doslovu
Co knize chybí především, je snaha dopovědět naznačované. Už pro zmínky o sledování Vargy Státní bezpečností stálo za to dohledat v archivu jeho spis. Na jiném místě autor mezi řádky připomíná, že normalizace na Slovensku probíhala jinak než v Čechách. I toto téma stálo za zastavení. Ne kvůli otázkám takzvané šedé zóny nebo vyrovnání se s obdobím normalizace, nýbrž z toho důvodu, že na Slovensku během normalizace vycházela zásadní díla světové literární moderny mnoho let před českými vydáními. Řada slovenských překladů, vzniklých v této epoše, může pozdějším českým sloužit za vzor, nemluvě o tom, proč se na Slovensku mohly objevit stěžejní svazky evropské (post)moderní filosofie, o nichž si editoři českých nakladatelství mohli nechat zdát. Stejně tak i slovenská hudba poloviny sedmdesátých let nabízela díla o poznání vyzrálejší než produkce česká.
Čtenáře tyto přesahy zajímat nemusí. Ale nejen mladší ročníky by určitě ocenily analýzu, proč se právě Collegium, s hudbou natolik střednímu proudu vzdálenou, stalo fenoménem. Přinejmenším sto čtyřicet tisíc prodaných kopií Konvergencií si takové vysvětlení zasluhuje. Už proto, že se jednalo o dvojalbum (sic!) a jeden z prvních titulů slovenského Opusu. A je-li v knize soustavně vyzdvihována výjimečnost Vargy jako skladatele i jako interpreta, nebylo na místě povolat autoritu, která by z odstupu tří desetiletí tento přínos shrnula?
I v závěru šlo namísto další rekapitulace známých fakt nabídnout čtenáři něco navíc. Přehled dochovaných rozhlasových snímků, odehraných koncertů, cokoli. Anebo alespoň informace, které nahrávky se dochovaly ve Vargově soukromém archivu (nahrával všechna vystoupení i zkoušky). Kniha by pak nevyznívala jako odpočítávání k poetickému a fakticky bohatému doslovu Olivera Reháka, z něhož vyplývá, že alba souboru budou vycházet v reedicích a „existuje šance na exkluzivní bonusy“. Následující strohý výčet dochovaných raritních snímků (i těch, které jsou nenávratně ztracené) představuje informačně nejhodnotnější část knihy. Půlstrana je pro čtenáře interesantnější než na padesát stran rozborů v duchu „druhá část třetí skladby na čtvrtém albu je v pěti-šestinovém taktu“.
Po vyčerpávajícím knižním rozhovoru stál Jaslovský před nelehkým úkolem. Čtenáři ale nenabídl nic víc než rutinní dílo. Rozdíl mezi tím, jaká kniha je a jaká být mohla, je příliš citelný. A tak dílo zůstává především promarněnou příležitostí: další spis o Collegiu vyjde sotva. I když by si jej, na rozdíl od jiných, zasloužilo.
Autor je hudební vydavatel.
Marian Jaslovský: Collegium Musicum. Slovart, Praha 2007, 272 stran.