Dmitrij Vasiljev se coby vydavatel věnuje postindustriální a experimentální elektronické hudbě a jeho značka Monochrome Vision kromě ruských hudebníků představuje i díla ikon žánru, jako je Maurizio Bianchi, If, Bwana či Asmus Tietchens.
Moskevské vydavatelství Monochrome Vision se stalo neodmyslitelnou součástí soudobé nonkonformní elektronické scény. V pravidelných intervalech nabízí alba možná nikoli zásadní, ale přesto pro žánr přínosná a objevná, navíc často od pozapomenutých interpretů, které nikdy není pozdě připomenout. O vydavatelské politice, ale i kulturní situaci v současném Rusku jsme si povídali s Dmitrijem Vasiljevem, koncertním pořadatelem i neúnavným propagátorem elektronické hudby.
V katalogu Monochrome Vision převažují alba uznávaných, přesto téměř neznámých interpretů, například Miguel A. Ruis nebo Rafael Flores. Podle jakého klíče umělce ke spolupráci vybíráte?
Jedinou podmínkou je, aby se mi jejich tvorba líbila. Musí mě zaujmout. Preferuji jména, která za sebou nemají příliš nahrávek nebo jejich díla zatím vycházela na jiných formátech než na CD. Snažím se vyhledávat ta, která nejsou tak známá, která jsou podceňovaná nebo u kterých mám obavy, že by jejich materiály nikdo jiný na CD už nikdy (znovu) nevydal. Za každou deskou je ukryta trocha této exkluzivity.
Alba s logem Monochrome Vision vycházejí výhradně s černobílými obaly. Jaký je záměr za touto stylizací?
Žádný hlubší. Šlo mi o to minimalizovat „look and feel“ součást nahrávek. Ponechat posluchači větší prostor pro jeho představivost na základě sluchových vjemů, což by u barevných obalů bylo sotva proveditelné. Navíc jsou pro mě černobílé fotografie působivější. Je to záhada, kterou nedovedu vysvětlit. Ale hádám, že nejsem sám.
Obecný propad hudebního trhu dopadl na menšinové žánry o mnoho méně než na takzvaný střední proud. Má to co do činění s tím, že nahrávky těchto stylů je snazší propagovat prostřednictvím Internetu a obecně proto, že jsou s on-line prostředím úžeji spjaté?
Minoritní žánry mají posluchačskou základnu mezi lidmi, kteří o světě uvažují jinak. Nejsou proto tak závislé na prodejních ukazatelích, obchodních faktorech nebo reklamě. Většina malých vydavatelství existuje jen pro radost a pocit naplnění, jsou to marnivé sny fanoušků hudby, kteří se odhodlali jí tímto způsobem pomáhat. Ale nemyslím, že by tyto žánry nutně byly pevněji srostlé s Internetem. Stále je hodně lidí, kteří se on-line podobám vydavatelství příliš nevěnují.
Menšinové žánry byly v posledních letech nuceny převzít obchodní politiku většinových, včetně části, které se říká politika supermarketu. Tedy: i malá vydavatelství nabízejí svá alba v balíčcích, zásilkové služby spustily systém slev, i marketing je stejný jako u masových médií. Jsou malí vydavatelé schopni přežít i bez těchto ústupků?
Záleží na výkladu pojmu přežít. Pro alternativní žánry bude prostor vždy, protože žádná většina nefunguje bez menšin, které ji obklopují a spoluutvářejí. Minoritní kultury odrážejí rozvrstvení společnosti, stejně jako jsou minoritní skupiny nedílnou součástí procesu jejího formování. A je přirozené, že se někdo pokouší kopírovat obchodní strategii velkých, politiku většiny, ale nemyslím, že s velkým úspěchem.
Jaká je budoucnost klasických nosičů hudby v digitální éře?
Myslím, že velmi dobrá. Dokud budeme žít ve skutečném a nikoli virtuálním světě, lidé je budou stále vyhledávat. I když jsou méně praktické: zabírají místo, jsou těžké a snadno zranitelné. Ale jsou skutečné, hmatatelné! Je snadné si představit další generace a jejich zvyky a preference, které budou zcela odlišné. Mnoho věcí se změní, ale hádám, že zas tak rychle k tomu nedojde.
Jaká je situace s „jinou“ hudbou a obecně „jiným“ uměním v postsovětských zemích? Neoslabuje je takzvaná mentalita ghetta, charakteristická pro společnost, která příliš rychle zbohatne a v níž umění nabývá podob dvou extrémů – snobismu a kýče?
Nevím, jak v jiných zemích, nerad bych hovořil o místech, kde jsem dlouho nebyl, ale v Rusku je situace ve městech, jako je Moskva nebo Petrohrad, úplně jiná než ve zbytku země. Minoritní formy umění nejsou nijak podporovány, věnovat se jim je stále otázkou přesvědčení, odhodlání, vyžaduje to mnoho vytrvalosti i zapálení. Mentalita ghetta tu stále bují, ale pro alternativní umění nepředstavuje nebezpečí. Je mnoho cest, jak oběma extrémům, které jste zmínil, zabránit. Tím nejsnazším je být upřímný sám k sobě.
Nejsou Moskva a Petrohrad jako centra „jiné“ kultury jen osamocenými ostrovy?
V obou městech začínají být lidé přesyceni množstvím kulturních akcí, které se jim nabízejí. Pro nás je o to těžší zorganizovat tu koncert. I proto se snažíme vyhledávat další podobné ostrůvky jiné kultury i v jiných oblastech. Je snadné uspořádat koncert například v Kazani, Nižném Novgorodu nebo Jaroslavli, kde se utvořily umělecké komunity, jakási centra alternativní kultury. Druhou stranou mince je rozdílná životní úroveň mezi Moskvou s Petrohradem a zbytkem Ruska, která vytváří mnoho překážek. Ale to je jiná kapitola.
Jaké vztahy panují s centry alternativní kultury z ostatních postsovětských zemí?
Kontakty jsou sporadické. Většina z nich – napadá mě třeba komunita okolo ukrajinského vydavatelství Nexsound v Charkově i mnoho dalších – je úzce napojená na evropskou hudební scénu. Mnohem více než na ruskou. Obecně, Ukrajina nebo Pobaltí jsou i geograficky příliš blízko Evropě, než aby si udržovaly úzká kulturní pouta s Ruskem. Svou roli hrají i obrovské vzdálenosti v zemích bývalého Sovětského svazu. Díky tomu, jak malé a nekonzistentní jsou místní trhy, se nekomerční scény staly nedílnou součástí světových rychleji než místní střední proud.
Co zbylo z odkazu ruské avantgardy dvacátých let?
Generace se vyměnily, pro dnešní lidi je avantgarda jen kapitolou z historie. Stále však nabízí množství inspirace. V Moskvě stojí nádherné Majakovského muzeum, postavené v devadesátých letech v konstruktivistickém stylu. I v další architektuře, v reklamách nebo designu lze narazit na citace a parafráze děl avantgardního období. Ale nic víc.