Ve chvíli, kdy převážná část evropského hudebního tisku věnujícího se experimentální elektronické hudbě začíná připomínat klony, ba dokonce nepřiznané překlady The Wire nebo Pitchforku, je francouzská revue Feardrop oázou osobitosti. S jejím vydavatelem Denisem Boyerem jsme hovořili i o spřízněném labelu Fario.
S výjimkou aktuální desky (konceptuálního CD Thomase Könera) pojí nahrávky na značce Fario zajímavý koncept: jsou to split alba, jejichž pomyslné strany jsou oddělovány a zároveň spojovány skladbami, jež vznikly spoluprací dvou umělců. Jak se tento koncept zrodil? Kdo partnery pro spolupráci vybírá?
Devět z dosavadních deseti CD na Fario mělo tento koncept překrývajících se stran. Vše začalo tím, že jsem pro naše první CD inicioval spolupráci Fragile a Dither, dvou francouzských projektů, u nichž jsem cítil určitou vnitřní spřízněnost, byť reprezentují odlišné hudební světy. CD se společně nahranou skladbou coby předělem mi připadalo jako ideální forma pro zachycení, co mají společného a čím se naopak liší.
Zafungovalo to, a proto jsem se rozhodl i u dalších nahrávek koncept ponechat a rozvíjet. Partnery vybírám já: oběma stranám sdělím, s kým by měly spolupracovat i jaká je moje představa o celku. Výběrová kritéria zůstávají stejná: interpreti musí mít něco společného, ale v jiných rovinách se od sebe musí lišit.
Ve většině případů si „práci“ rozdělí, jeden dodává zvuky, druhý vytváří struktury, a má tudíž hlavní slovo. Od chystaného CD, na němž se podílí Charlemagne Palestine a Janek Schaefer, si slibuji prohloubení konceptu. Jejich spolupráce nevzniká výměnou souborů jako většina předchozích, ale živě, ve studiu.
Podobně jako řada dalších malých vydavatelů paralelně s řadou CD vydáváte i časopis věnovaný elektronické hudbě. Jak ve vašem případě jedno ovlivňuje druhé?
Každá „cizí“ nahrávka, která přese mne projde, mi pomáhá v získávání kontaktů, nezbytných pro distribuci a propagaci „mých“ alb. Recenze desek jiných vydavatelů výběr umělců pro moji značku příliš neovlivňují, neustále zato prohlubují moji zkušenost s hudbou. Pokud ji máte převádět do slov, posloucháte ji zcela odlišným způsobem. Obě mé aktivity pojí stejný zájem, elektronická hudba je podstatnou součástí mého života.
Je pro časopis vašeho záběru možné zažádat o grant? Není grantová politika do jisté míry kontraproduktivní?
Žijeme v éře škrtání rozpočtů, a to i v obdobích relativní prosperity. O granty pro časopis jsme ani nežádali, rádi bychom si udrželi nezávislost. To ale neznamená, že bychom se od nich chtěli odstřihnout úplně: festival, který jsme pořádali v letech 1998–2004, by bez nich sotva fungoval v tehdejším rozsahu a kvalitě. Byla to jediná cesta, jak ho udržet při životě, určitě bychom jinak nemohli kapelám nabídnout takové podmínky a zázemí.
Platí, že ekonomická recese zasáhla okrajové žánry jen povrchně, daleko méně než střední proud? Jaká je budoucnost klasických – fyzicky existujících – médiích v jejím stínu?
Nejsem věštec, a proto můžu jen zopakovat, čím se oháníme všichni. Totiž, že nikdo neví, kam až recese povede. Je ale třeba mít na paměti, že změny v hudebním průmyslu nastaly mnohem dříve – myslím to, jak lidé hudbu vnímají a konzumují. Leckdo tyto změny podcenil, nereagoval na ně a chybné manažerské kroky dnes maskuje odkazy na krizi. Pro minoritní žánry nebyly změny tak dramatické, převládá v nich totiž důraz na kvalitu a pro jejich posluchače je hudba důležitou součástí života. Proto se fyzicky existujících médií zříkají v méně případech než posluchači středního proudu.
Vydavatelé hudby se museli přizpůsobit masivnímu nástupu internetu, on-line podoba tištěných hudebních periodik však často vypadá, jako by tuto revoluci zaspala. Jaká je role tištěných časopisů v době, kdy jejich on-line mutace mohou přinášet doslova čerstvé informace a mohou například recenze, poprvé opravdu aktuální, doplnit nejen ukázkami, ale i odkazy, kde album koupit nejvýhodněji? Mají se tištěné časopisy soustředit především na názorovou publicistiku, tedy být autoritou, která by například shrnovala to podstatné, co se za určité období odehrálo?
Tištěná média nepostihl takový odliv zájmu jako hudební nosiče, proto vydavatelé na změnu návyků leckdy reagovali pomaleji. Většinu informací dnes lidé loví pomocí internetu, po tištěných časopisech by měli sáhnout kvůli formátům, které v on-line prostředí dobře nefungují. Odráží se to ve struktuře většiny dnes publikovaných článků. Již zdaleka nejsou klasickými novinářskými žánry, i rozhovory přestaly být klasickými interviewy. Nahrazují je komentovaná pásma, která přebírají rozvětvenost internetu. Jsou mnohovrstevná, plná citací z různých zdrojů, odkazů. V posledních dvou třech letech se snažíme, aby i všechna čísla Feardrop byla spíše studijním materiálem, ke kterému se budou lidé vracet stejně jako k encyklopedii.
Je podoba aktuálního vydání – obsáhlá monografie věnovaná albu Pornography od The Cure – rovněž reakcí na tyto změny?
Je dalším logickým krokem v proměnách časopisu do nové podoby. Otiskovat recenze jednou za rok pro nás ztratilo smysl, proto se spolu s krátkými články objevují výhradně jen na našich stránkách. Každé číslo chceme nyní věnovat vybranému tématu, které bychom chtěli pokrýt z mnoha úhlů. To připravované se například bude zabývat větrem v poezii a hudbě.
Vydání věnované Pornography doprovází CD, na němž různí interpreti přehrávají skladby z alba, dokonce ve stejném pořadí jako na originálu. Bylo právě ono impulsem věnovat celé číslo jednomu albu?
Ke každému z předchozích časopisů bylo přiloženo CD s exkluzivními skladbami a tuto tradici jsme nechtěli porušit. Logicky to proto bylo jediné řešení, které připadalo v úvahu. Dávat CD dohromady bylo stejně zajímavé a zábavné jako psát doprovodný tet o albu [cca 30 stran – pozn. PF]. Ke každé skladbě jsem si napsal jména, která se k jejím náladám hodila nejvíce. Například od počátku bylo jasné, že píseň Cold nemůže hrát nikdo jiný než Troum, a naopak, že Troum ani jinou skladbu hrát nemohou. Jiní si písničky vyměnili za ty, které jim sedly více. Jen málokdo spolupráci odmítl, a když už, tak z časových důvodů – Neurosis, Martyn Bates –, nebo proto, že originál je pro něj nedotknutelný – Fear Falls Burning. O tématu pro nové číslo jsem měl rozhodnuto daleko dříve, než jsem na CD začal pracovat. Pro mnoho hudebníků představovalo Pornography odrazový můstek, bránu do světa alternativy. Je to skutečný milník, jak hudebně, tak textově, fenomén, který dokazuje, že i to, čemu se běžně říkalo cold wave, mohlo být žhavé jako láva.
Denis Boyer je vydavatelem časopisu Feardrop (www.feardrop.net), který pokrývá spektrum soudobé experimentální elektronické hudby, i vydavatelem hudebním. Na jeho značce Fario vydávají mimo jiné Lull, Rapoon, Nadja, Netherworld nebo Origami Arktika.