Na alba vyhlášených hudebních producentů se posluchači těší už jen ze zvyku. Ovšem na desky menších štik, které se ještě nestihly etablovat do nejvyšší společnosti, se prostě čekat musí. V případě německého Apparata to nebyl zas takový problém. Mimořádně aktivní muzikant přináší na své aktuální nahrávce to nejmodřejší z hudebního nebe.
Stejně jako všichni laptopoví hudebníci, kteří nechtějí na koncertech nudit, má i Apparat svou živočišnou živou tvář. Tu Praze ukázal vloni na podzim (A2 č. 40/2006), tedy v době, kdy většina posluchačů vstřebávala výživný debut jeho alter ego Orchestra of Bubbles, na němž spolupracoval s německou techhouseovou producentkou Ellen Allien. A nyní, po roce od tohoto alba, na kterém se povedlo chytře propojit taneční živel s inteligentní podobou elektroniky, přichází německý label Shitkatapult s další Apparatovou dlouhohrající deskou s titulem Walls.
Jistě by se dalo hovořit o tom, na jaké stěny vlastně Sascha Ring v názvu desky naráží, jestli nějaké boří nebo naopak staví. Ale realita je mnohem jednodušší a v podstatě očekávatelná: Ring se „jen“ na míle vzdaluje zbytku producentů, kterým většinou nezbývá než staticky pozorovat jeho mizející záda. Píše se to už dlouho, ale tento muž je opravdu tím, koho se vyplatí sledovat a hlavně poslouchat.
I když by se Walls mohla lehko zaměnit za další desku „Bublinového orchestru“ (ten má totiž letos také vydat album), což způsobuje Apparatův pevný a přátelskými beaty podepřený rukopis, je cédéčko nejpříhodnější výroční zprávou o stavu elektronické hudby. Potvrzuje sice trend posunu experimentálních hříček k mainstreamovým prvoplánovým trhákům, ale nepohrdnou jí ani militantní strážci undergroundu. Na desce se posluchač dočká klasických německých dutých beatů, ale Apparat tady především rozvíjí akustické motivy, které díky roztahaným smyčcům a ostrým tónům piana přebíjejí už tak silné elektronické podklady. Nicméně u toho Ring nekončí. K několika minimalistickým platformám, zavánějícím odérem brokenbeatových plážových balad, přidává vokál. A právě tyto skladby dělají z alba ten pověstný můstek, na němž ztroskotala řada „neoproducentů“. Fígl, jak udělat z něčeho podzemního světskou záležitost, je nesmírně jednoduchý. Housle, mužský hlas, probublávající beaty a pár tónů vyťukávaných na xylofon. Posluchače sice může zmást Apparatova „zženštilost“, jenže Walls fungují i jako celek. Když už přece jen přijdete na chuť emotivním výlevům, najednou před vámi stojí hiphopová tvrz. A i když ji pocuchá vydrnkávání do kytary, máte jasno: zběsilých experimentů není třeba, tančit se dá na jakýkoliv rytmus. Zvlášť když pochází z Apparatova studia.
Právě rychlost skladeb dělá z Walls něco, čemu není třeba šedesát minut přicházet na chuť. Pohltí vás hned v úvodní skladbě. Zdá se nesmírně jednoduché dobarvit pravidelné rytmy různými samply a dalšími ruchy. Jenže Ring upletl svou aktuální mozaiku z nespočtu různorodých zvuků, které navíc dohromady dávají smysl. Vykvétá z nich tu britpopem zavánějící skočná vypalovačka, tu zas grimem líznutá zpověď zhrzeného hip-hopera až po temnou „zkříženinu“ připomínající Trickyho v aule věznice plné vrahů.
Na Walls poznáte Apparatův otisk, jenže jen díky tomu, že rozvíjí to, o čem se už „zmínil“ na svém Silizium EP. Tedy upřednostnit akustické nástroje před elektronickými podklady a ty přitom nechat odbíjet v tanečních tempech je jednou z mála možností, jak „nakopnout“ elektroniku, aby aspoň na nějaký čas pohřbila kytary. Sascha Ring se totiž na své novinkové desce dobral pro mnohé stresujícího objevu. Umí totiž vypustit energii srovnatelnou s vytím rockových kapel a stačí mu k tomu pouze sampl jednoho riffu. Toto tvrzení si ostatně můžete ověřit na pardubickém festivalu Summer of Love, kam přijede i se svou kolegyní Ellen Allien.
Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.
Apparat: Walls. Shitkatapult, 2007.