Potřetí se J. A. Pitínský vrátil do brněnského Divadla Husa na provázku. Po hře o Vlastovi Burianovi od Luboše Baláka Hvězdy nad Baltimore a účasti na projektu RozRazil’04 – Brno je Brno je Brno převedl do divadelní podoby Evangelium sv. Lukáše.
Nebyl by to J. A. Pitínský, kdyby se na jevišti odvíjel „prostý“ evangelijní příběh. S biblickým textem mísí nejrůznější úryvky z Kierkegaarda, Nietzscheho, texty známých i méně známých básníků (Wolker, Blake, Sachsová) i autentické dokumenty z konference ve Wannsee, kde během druhé světové války představitelé Třetí říše rozhodli o konečném řešení židovské otázky.
První, co se na scéně objeví po reprodukovaném úvodním slovu Františka Derflera, ve kterém nás seznamuje s brněnským kominíkem Benjaminem Korunou, jenž nešťastnou náhodou zemřel při pádu ze střechy, je právě tento kominík Ben (Jiří Jelínek). Sedí s kytarou u táboráku. Na jeviště se vzápětí nahrne dvanáct dalších kominíků a v jakési místnosti, kde se nachází stará kuchyňka, stůl, školní židličky, plechové šatní skříňky, vysoký modrý komín a starý divan, oplakávají svého mrtvého mistra. Nad tím vším se vznáší dvoumístný modrý kajak. Snad jako odkaz na původní povolání valné části apoštolů.
Co lze provést s apoštoly
Kominičtí učedníci si Bena (Ben znamená syn, analogie se Synem člověka, jak bývá v Lukášově evangeliu často nazýván Ježíš, je tedy nasnadě) snaží znovu zpřítomnit poněkud naivním, jaksi františkánsky prostým a radostným opakováním slov, která k nim za života pronášel. Touto výchozí situací začíná několik desítek minut trvající přehrávání nejrůznějších podobenství a „pouček“ z Bible, které kominíci-apoštolové občas ozvláštňují neobvyklou intonací či pohybovou akcí. Žádný z herců v takto pojaté inscenaci nemá prostor vykreslit postavu či zahrát situaci. Jde jen o to, aby nějak zaujali divákovu pozornost.
Většina promluv se ovšem nese ve stejném duchu: zpomaleně se pohybující herec příjemně posazeným hlasem předříkává podobenství za doprovodu jemné zvonkohry nebo častěji podmanivých smyčců. Až by se chtělo říct náboženský kýč. Nebo rozbředlá pseudolyričnost. Na několika místech však tyto výrazové prostředky funkčně vrhají na biblické děje světlo našich postmoderních dnů. Tak je tomu třeba ve scéně zázraků, kdy se Ježíšovo uzdravování nemocných děje za podkresu velkofilmové hudby a za téměř sportovně fandovského křiku všech zúčastněných.
Následně je na scénu ve formě jakési talk show přizván zábrdovický kaplan Jan Hanák, který se podílel na vzniku inscenace, a dostává úkol během dvou minut sdělit obecenstvu, co je křesťanství. Dostane se k Desateru i k tomu, že Bůh je láska.
V druhé části představení se z apoštolů stanou nacisti a během několika dalších desítek minut se téměř realisticky, doslova dokumentárně snaží rozhodnout, zda Židy jen sterilizovat, či rovnou vyhladit. Nakonec se ve stanu a spacácích rozhodnou pro druhou variantu. Postupně si svlékají své kostýmy s nacistickými insigniemi a za všeobecné radosti si zanotují závěrečnou píseň z monthypythonovského Života Briana. Ber život z té lepší stránky.
Síla podobenství a asociace
Pitínský se v Evangeliu opět projevuje jako bytostný lyrik. Nejde mu o moderní převyprávění novozákonního příběhu, vrství jednotlivé obrazy, které se mu s Kristovým životem a apoštoly asociují. Vytváří neobvyklé souvislosti, které jsou ovšem často neobvyklé do té míry, že se divák v dění na scéně neorientuje. Zdá se ovšem, že záměrem je spíše působit na diváka jednotlivými obrazy (jindy silná Pitínského metaforičnost tu však není dost nápaditá), ne nutit ho dekódovat jednotlivé motivy montáže a spekulovat nad doslovnými významy. Pole divácké interpretace je díky otevřenosti inscenační struktury široké a každý může na jevišti patrně vidět něco jiného.
Jedna z možných cest, jak pochopit vztah mezi apoštoly a nacisty, se skrývá v podobenství O rozsévači, které zazní v první polovině inscenace. Padne-li zrno na úrodnou půdu, vydá tak rostlina své plody. Ve scéně, kdy apoštolové vzpomínají na zázraky konané Kristem, stojí Ježíš (v dané chvíli ztvárněný Jakubem Šmídem) v nezaměnitelném gestu s rozpaženýma rukama. Stejné gesto použije i ke konci představení, kdy se mu jako Adolfu Eichmannovi podaří přesvědčit ostatní členy konference o nutnosti vyhladit Židy. I jeho slovo padlo na úrodnou půdu.
Nejrůznějších výkladů pro jednotlivé scény lze najít bezpočet, každý z diváků si proto musí hledat k dění vlastní klíč. Pokud mu ovšem Pitínského inscenace přijde dostatečně naléhavá či pozoruhodná. Na mě to, co se odehrávalo na scéně, působilo jako dvě hodiny se vlekoucí nuda.
Autorka studuje bohemistiku a divadelní vědu na FF MU v Brně.
Divadlo Husa na provázku – Evangelium svatého Lukáše.
Režie a kompilace textů J. A. Pitínský, dramaturgie Petr Minařík, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, hudební poradce Petr Hromádka. Premiéra 19. a 20. 4. 2007.