Polomrtvý holky

Temná rutina Miloše Urbana

…kladů spojených se souborem krátkých próz víceméně končí.

Podtitul 10 divných povídek a vydavatelská prezentace knihy jako „sbírky kuriozit“ programově evokuje zdání jinakosti či výjimečnosti, což podporuje i trojí grafické provedení knihy (jejíž nejdražší verzí je bibliofilská edice, zabalená v dámských tangách a dřevěném pouzdře). Dá se říci, že velkolepá prezentace není úměrná kvalitě celku – ona jinakost zde totiž spočívá především v nevyváženosti jednotlivých textů i kompozičního rámce knihy. Větší část obsažených povídek totiž svým charakterem připomíná dva kratší a zároveň asi doposud nejméně povedené Urbanovy texty: Paměti poslance parlamentu (2002) a Michaelu (2004). Obě novely jsou přes své odlišné téma i určení spojeny jedním výrazným rysem: materiál rámcového příběhu s několika poměrně nosnými nápady by zcela jistě vydal na nevšední syžet, avšak konečná realizace se za původní myšlenkou značně zpožďuje.

 

Číst jen jednou

Povídky jsou tak sbírkou působivých obrazů vzniklých ze silného impulsu, jejichž prvotním předivem je aspekt vizuality (nejvíce patrně Běloruska, která je „sestavena“ ze spojení těla a starožitností). Tyto kuriózní ostrůvky invence ale obklopuje stojatá voda technicky zvládnutého příběhu. Nezpochybnitelnou předností Urbanových povídek je rychlý a samozřejmý vstup do děje bez zbytečných digresí, stručnost a místy dokonce i poměrně překvapivá pointa‚ například u povídek Smrtečka nebo To strašný kouzlo podzimu. To ale bohužel nestačí – texty se sice dobře čtou, ale určeny jsou spíše k jednorázovému užití. Po týdnu si z nich totiž nebudeme pamatovat víc než několik obsedantních momentů, v nichž je nějakým způsobem narušena tělesná schránka postav (žiletka či nůžky stříhající živé vnitřnosti ve Faunovi, oběšení na copu ve Vlasech nebo hrdinčinými šperky protknuté pohlavní orgány v Bělorusce), přičemž druhé čtení díky dořečenosti v podstatě nepřichází v úvahu.

Urban rád používá všemožné kulturní aluze, které ale paradoxně podtrhují jednorozměrný charakter díla. Poněkud nepatřičně působící zaštítění Michaely jménem Jeana Baudrillarda doplňuje v nové knize mj. inverzní obraz Féliciena Ropse Pornokrates (Běloruska), příběhový odkaz na proslulý horor Evil Dead Sama Raimiho (To strašný kouzlo podzimu) nebo jen skládanka ze jmen postav Karla, Jaromíra a hraběnky z Erbannu (Štědrá noc baronky z Erbannu). Tyto, v textu okázale podtržené odkazy ovšem většinou nemají hlubší význam pro interpretaci příběhu a jsou samoúčelně použity kvůli efektu sebeafirmace čtenáře, jemuž tak autor usnadňuje společnou hru. Nabídne mu několik omletých obrazů, které si spokojený recipient přivlastní s konstatací sofistikované rafinovanosti spisovatele a zároveň s potěšením nad sebou samým.

 

V mezích

Z průměru knihy lze vyzvednout zejména groteskní povídku Smrtečka, v níž je vtipně podán příběh fatálního katatonického orgasmu. Dalšími výraznějšími texty jsou rozsáhlejší, hororově laděné Štědrá noc baronky z ErbannuTo strašný kouzlo podzimu, které ale využívají četná žánrová klišé bez ironického odstupu. Nedostatek (sebe)ironie a  humoru, jejichž využití se v podobných žánrových oblastech přímo nabízí, je příznačné i pro ostatní texty. Urban většinou operuje pouze s grotesknem, které v celku více textů působí chtěným a velice suchým dojmem. Strojeností se vyznačují i některé vypjaté scény, těsně hraničící s kýčem – například obraz svíček v zutých lodičkách oběšené dívky v povídce Pražské Jezulátko (což je bezkonkurenčně nejhorší text knihy), neumně exaltovaný rozhovor v povídce Záznam rozhovoru s ženou středního věku nebo závěr povídky Žádný něžnosti, která by byla přijatelná ve formátu vtipu. Urban bohužel stále zůstává autorem tří knih – z kompaktní masy pozdějšího díla vybočující Poslední tečky za rukopisy (1998) a utopického diptychu Sedmikostelí a Hastrman (2001). Pokud si tedy chceme užít nějaké té obskurní erotiky a hororového či detektivního napětí v mezích zákona, Mrtvý holky nám k tomu zcela jistě postačí. Pokud ale toužíme po originálním díle nebo rafinované literární hře s žánry, hledejme jinde.

Miloš Urban: Mrtvý holky. 10 divných povídek. Argo, Praha 2007, 208 stran.