Současný spor o prolomení či zachování „územně ekologických limitů těžby hnědého uhlí včetně závazných linií omezení těžby a výsypek“ se naposledy rozhořel před půldruhým rokem v souvislosti s konceptem územního plánu Ústeckého kraje. V intenzitě, kterou nabral před volbami, pokračuje dodnes.
Volby v Horním Jiřetíně jednoznačně vyhrála uskupení bojující za záchranu obce, prosincové referendum v Litvínově se naprostou většinou zúčastněných vyslovilo pro zachování limitů těžby a starosta vítězné strany Mostečané Mostu, která v prosinci dosedla na radnici, se již předtím vyslovil pro totéž. Jakkoli jsou tyto zprávy povzbudivé, nemají Horní Jiřetín, Černice, zámek Jezeří ani bučiny Krušných hor zdaleka vyhráno. Nejde ani tak o Mosteckou uhelnou společnost, která tvrdí, že má pro obyvatele ohrožených obcí uchystáno 5 miliard korun a pro jednotlivce pak „neodmítnutelné“ nabídky. Tou hlavní nejistotou je nečinnost všech Klausových i sociálnědemokratických vlád, respektive jejich neztotožnění se s principy, které vedly Pithartovu vládu k vyhlášení limitů.
Paměť kraje
Prioritním úkolem české vlády po listopadu 1989 bylo zastavení devastace severních Čech a zlepšení katastrofálního životního prostředí v Podkrušnohorské pánvi. Když pak v roce 1991 přešla do její kompetence i energetika, mohla se k problému postavit zcela systémově. Vlastnímu vyhlášení územních limitů předcházelo stanovení zásad příští energetické politiky státu. Namísto dosavadního požadavku, aby energetika zajistila dostatek levné energie pro hospodářský rozvoj, byl postaven požadavek zcela opačný – definovat, jak velké množství energie můžeme ekologicky přijatelným způsobem získat z vlastních zdrojů a jaký objem za stejných podmínek vyrobené energie můžeme dovézt, a k tomu orientovat hospodářský rozvoj. Energetika pak měla další hospodářský růst stimulovat jen investicemi do šetrných zdrojů a efektivnějšího využívání disponibilní energie a do plánování a podpory jejích úspor. Limity se tak staly prvním realizovaným krokem k této politice. Ve sporu o limity proto nejde jen o Podkrušnohorskou krajinu, obec Černice a životní osudy jejích obyvatel, ale o celkové směřování hospodářského života naší země.
K přijetí a konkrétnímu vymezení limitů však vedle toho byla řada samostatných důvodů. Především to byla potřeba uchovat poslední zbytky ekologické a sídelní struktury území, ve kterých je ukryta přírodní a kulturní paměť kraje a bez kterých se při budoucí rehabilitaci území Podkrušnohorské pánve neobejdeme. V místě dnešního sporu, v oblasti Černic a Horního Jiřetína, to pak byl i důvod geologický. Sám dobývací prostor Dolu Čs. armády byl pozůstatkem takzvané velké varianty vyuhlení Severočeské hnědouhelné pánve. Ta počítala s povrchovým odtěžením výchozů slojí na úpatí Krušných hor od Chomutova po Teplice. Stability svahů hor se přitom mělo dosáhnout pomocí série předpjatých kotev, vrtaných z etážovitě seřezávaných částí svahu, nebo odtěžením celé povrchové partie krystalinického masivu do stabilního sklonu 35°, což v obou případech předpokládalo odstranění veškerých lesních porostů a půdního pokryvu i všech vyčnívajících skalních útvarů včetně zámku Jezeří. Prvním experimentem tohoto podniku bylo seříznutí svahů do výšky 70 m nad úpatí hor západně od zámku Jezeří v roce 1982 a jeho výsledkem pak sesuv 4 milionů m3 svahových hlín a kamene do těžební jámy v roce 1984. Další sesuvy se následně uvolňovaly směrem k Jezeří. To sice vedlo k tomu, že i komunistická vláda od velké varianty vyuhlení upustila, ale Důl Čs. armády zůstal v plánech těžby nedotčen, včetně odtěžení Černic, Horního Jiřetína i zámku Jezeří. Prakticky odzkoušená nestabilita svahů byla od té doby mnoha dalšími měřeními ve speciálních vrtech a štolách potvrzena. Navíc masiv Krušných hor na východ od Jezeří, kde by v případě prolomení limitů probíhala těžba při samém úpatí svahů, je rozčleněn tektonickými poruchovými zónami do soustavy dílčích ker a kulis. Přímo nad Černicemi se nachází svou strukturou značně nestabilní, tektonicky izolovaná galerie bizarních skalních výchozů.
Uhelná lobby
Tyto důvody platí dodnes. Gravitace na Krušné hory nepřestala působit, naopak v červnu 2005 došlo k novému velkému sesuvu 3 milionů m3 nadložních zemin z okraje pilíře pod Jezeřím. Také obezřetné zacházení s neobnovitelnými zdroji se stalo součástí evropské i naší národní strategie udržitelného rozvoje. Nezměnila se ale ani ignorance těchto skutečností ze strany uhelné lobby. Státní energetická koncepce, připravená ministerstvem průmyslu, tvrdí, že se bez prolomení limitů ve výhledu do roku 2030 neobejdeme, nechceme-li zpátky do jeskyní či třít liščím ocasem ebonitovou tyč. Studie MŽP, vycházející ze stejných podkladů, však ukázala, že prolomení limitů nemá opodstatnění ani po roce 2050, pokud budou více diverzifikovány primární zdroje energie, věnována dostatečná pozornost obnovitelným zdrojům a úsporám a pokud budeme uhlím a energií šetřit, a ne je neuváženě vyvážet.
Pro zachování limitů však za 15 let od jejich vyhlášení přibyly i důvody nové. Případné rozhodnutí o prolomení limitů totiž dle údajů samotné Mostecké uhelné společnosti znamená prodloužení těžby do roku 2060 a v dalších etapách až za horizont roku 2100, čímž má být zajištěn dostatek energetické suroviny nejméně pro dvě další generace. To ovšem předurčuje orientaci naší energetiky a tím i neztenčeného objemu produkce oxidů uhlíku na dalších padesát až sto let. Je přitom víc než zřejmé, že tento přístup koliduje se stále sílící snahou světového společenství radikálně snížit produkci skleníkových plynů, způsobujících ohřev atmosféry a globální změnu klimatu Země.
Poslední řádná vláda však před volbami od své odpovědnosti utekla a odkázala tuto výsostně politickou starost do roviny dohody, zda a za jakou cenu prodá vlastník dolům svoji nemovitost. Obyvatelé Černic a Horního Jiřetína, kteří brání své domovy, jsou tak hrdinové, kteří – ač si ten úděl sami nevybrali – zachraňují svět. Premiérův výrok „Ne vláda, ale občané sami o tom rozhodnou“ je v tomto světle velmi falešný a přispěchal na pomoc těžařům, kteří často prezentují limity jako překonaný politický avanturismus revoluční doby.
Stanovení limitů sice bylo výrazem společenské a politické změny po roce 1989, nebylo však diktováno politickými nebo ideologickými zájmy, ale tvrdou skutečností: V celé pánevní oblasti lze jen stěží najít souvislejší úsek, který by nebyl dotčen těžbou nebo s ní spojenými jevy. Povrchová lomová těžba velkoplošně likvidovala a likviduje poslední zbytky přirozeného povrchu a rostlých půd. Přírodní struktury byly dávno zredukovány pod únosné minimum. Po roce 1945 zde těžbě uhlí a energetice a průmyslu s ní spojenými ustoupilo 106 obcí. Z toho 89 bylo zlikvidováno totálně i s okolní krajinou. Dalších 91 obcí zaniklo v bezprostředním okolí pánve v Krušných horách a v Českém středohoří v důsledku odsunu německého obyvatelstva. Žádná krajina a její sídelní struktura nebyla nikde a nikdy ve světě vystavena v tak krátkém časovém období tak drastické devastaci. Z přírodního a kulturního bohatství, které tento kraj kdysi představoval, se zachovalo už tak málo, že jeho další ničení není možné připustit.
Autor je ekolog a bývalý ministr životního prostředí.