Polemika s textem Martina Škabrahy, jenž vyšel v A2 č. 51/2007, se navrací k přemýšlení o filosofii jako každé jiné vědní disciplíně, jež je povinna přinášet objektivní data.
(Post)moderní relativista Martin Škabraha mi ve svém článku vtiskl do ruky bubínek a nechal mě do světa bubnovat žárlivou nenávist ke všem, kdo jsou v „hierarchii akademické society níže“ a kdo se odváží se mnou nesouhlasit nebo vznášet námitky proti posvátnosti filosofie a vědy. Myslím, že kolega Škabraha trošku přehání.
Shrňme provinění, jichž jsem se dopustil. V různých polemických textech z poslední doby jsem formuloval zhruba následující teze: 1) Věda chce objektivně popsat realitu, pracuje na tom a s obtížemi se jí to daří. 2) I pro filosofické myšlení, jakkoli specifické, by mělo platit, že bude dbát na „intersubjektivní ověřitelnost, racionálně vedenou argumentaci, důslednou a průkaznou prověrku výsledků a jejich konzistentní, bezrozpornou formulaci“. 3) Astrologie je pavěda a nepatří na univerzitu.
Musím si nyní položit otázku: kam až dospěli někteří intelektuálové, že tohle považují za pobuřující a že snahu o obhajobu těchto zásad (kterou mám nejenom já, ale i zmiňovaný Klub skeptiků Sisyfos) označují za „udavačské aktivity legračního inkvizičního spolku“?
Kolegu Škabrahu „vylekal“ můj text, ve kterém vykazuji astrologii z akademické půdy. Mě na oplátku vylekal jeho názor, že znakem humanitních věd není „nahlížení pravé podstaty skutečnosti“, ale „političnost veškerých jejich tvrzení, resp. schopnost rozpoznávat v tom, co se jeví jako ,objektivní realita‘, výsledek sociálních praktik a iniciovat intervence do společenských poměrů“.
Politizace a věcná analýza
Ponechme stranou poznámku, která se nabízí díky zkušenosti nás starších, že právě v době, kdy tvrzení (zvláště) humanitních věd byla důkladně politizována a kdy se střežilo, aby nebyla objektivně popsána realita, vládl nám „udavačský inkviziční spolek“, který ale nebyl vůbec legrační a který by mezi prvními přibil na pranýř kolegu Škabrahu. Já si myslím, že přes vskutku velmi snadnou a v jistých ohledech dokonce i nezbytnou „politizaci“ humanitních věd mají všechny stále za svou povinnost dbát na objektivní fakta a ta popisovat racionálně a konzistentně vedenou argumentací, a že toho jsou schopny dobře dostát.
Kdysi se například staly politickým hitem spory o tzv. Rukopisy. Velká část nacionálně laděných českých intelektuálů využívala jejich domnělou pravost k politickému boji. Rukopisy tak fungovaly jako produkt sociálních praktik a spor o ně sloužil k intervenci do společenských poměrů. Důslednou lingvistickou a historickou analýzou se ale podařilo prokázat, že jsou to padělky. Myslím, že v této fázi postupovala jak jazykověda, tak historiografie velmi „vědecky“: zcela mimo jakýkoliv politický zájem musely (a mohly!) být pečlivě zkoumány jazykové a historické jevy. Jakmile se ovšem prokázal tento objektivní fakt, ztrácí už napořád jakýkoliv smysl dělat z Rukopisů politikum. Už nemohou nikdy žádným nacionalistům sloužit k žádné „intervenci do společenských poměrů“. Tady je vidět, jak je politizace problémů přece jen závislá na jejich věcné analýze.
Má-li mít existence univerzit a vědeckých ústavů smysl, musí mít nějaká pravidla a kritéria, a to, co jim neodpovídá, na ně prostě nepatří. Mimo univerzity ať si astrologové čmárají své čáry od rána do večera. I práce kolegů teologů musejí jistě splňovat určitá kritéria – nedovedu si představit, že by se vědecký titul uděloval za intenzitu víry nebo sílu mystického prožitku. Co je tak pobuřujícího na tomto stanovisku?
Filosofie je vskutku trochu specifická, může si dovolit být více spekulativní – ne ale příliš, jak nás právě přesvědčuje odstrašující počínání kolegy Škabrahy. Nevím, proč bychom i na Heideggera nebo Nietzscheho neměli vznášet požadavek, aby jejich závěry – chtějí-li být filosofy a nikoli básníky, literáty, ironiky a jízlivými glosátory doby – byly například intersubjektivně prověřitelné, zvlášť když s nimi přicházejí na akademickou půdu. Co je špatného na tom, aby třeba právě tohle (ale nejenom to) bylo rozlišovacím znakem mezi žurnalistickým vyprávěním a rozpravou na akademické půdě, kde se chce filosofie pohybovat? Proč by tento požadavek měl něco ubírat filosofii na její vznešené roli (a tady se se Škabrahou shodnu), jíž je trvalý poukaz na nesamozřejmost světa?
Test holocaustem
Martin Škabraha by si měl dát pozor především na postup svých vlastních argumentací. Z jeho prací je zřejmé následující: moderna, která vsadila na rozum, vědu a techniku, vyústila ve strašlivé katastrofy, mezi něž patří holocaust a gulagy. Takže například nacismus je výlupek osvícenské racionality, která se žene za objektivní pravdou světa, vylučuje „nesamozřejmé“, pranýřuje „jiné“ a ve své rasistické teorii nemilosrdně likviduje to, co nevyhovuje jejím nárokům.
Nejsem si jistý, zda platí ona omšelá zkratka, kterou nám předkládají někteří filosofové už přes půl století, totiž že osvícenství vyústilo v holocaust. Mám dojem, že nacismus a komunismus jsou spíše projevy šílenství a naprosté iracionality a není náhoda, že to byli právě vědci, kteří jimi byli tolik pronásledováni. Zajímá mě spíše jiná věc: alternativou, kterou nám Škabraha nabízí proti racionalitě zvrhlé v holocaust, je „popsání společenské podmíněnosti reality“. Musíme si zvyknout na to, že tvrdá fakta jsou fikce, že „správnost“ nějaké teorie nesmí plynout z toho, že by byla „posvěcena realitou“, takže mít pravdu znamená přesvědčit ostatní. Nuže: tohle přesně se hodí na nacistickou rasovou teorii. Popisuje stav věcí na společenskou objednávku, tvrdá fakta o povaze lidských ras prohlašuje za fikce, svou správnost odmítá stvrzovat ohledem na realitu a dovedla skvěle přesvědčit spoustu lidí.
Ne, nejsem v této námitce původní: už Hilary Putnam v polemice s Richardem Rortym poukázal na to, že postmoderní relativisté nemají šanci zdůvodnit, proč by nacistická rasová teorie měla být zavrženíhodná, neboť se na ni hodí všechny požadavky, jaké má mít každý správný diskurs.
Alespoň skromné lpění na těch nárocích, kvůli nimž můj bubínek tak hlučně volá do boje, by prospělo i Martinu Škabrahovi. Má-li boj proti rasové teorii spočívat jen na přesvědčování ostatních, a nikoli na prověřování faktů, posvěcených realitou, zřejmě se daleko nedostaneme. Pak se snadno přihodí, že sice chceme bojovat proti holocaustu, ale za pomoci teorie, která ho neumí vyvrátit, že chceme jako kritický nástroj užívat postupy, které jsou úplně bezbranné. To, co Škabraha považuje za nepřípustné, sám připouští. To je zřejmý spor v argumentaci, který činí každý výklad bezesmyslným a bezcenným, a potvrzuje to jen moji starost o to, aby i filosof při své lásce k nesamozřejmému nezapomínal dodržovat elementární pravidla vědeckého uvažování. Záškodnická role astrologie, která je Škabrahovi tak sympatická, už tady vůbec nepomůže.
Proč v závěru eseje Škabraha připojuje invektivu na adresu děkanů filosofických fakult, mi není jasné. Pokud vím, jejich iniciativa z velké části míří proti „technokratickému“ posuzování humanitních věd a proti tomu, aby byly výstupy z humanitních věd a jejich zásluhy poměřovány kritérii, která odpovídají spíše přírodním vědám, což by měl Škabraha naopak ocenit. Jak to souvisí s odsudkem pavěd, o nějž mi hlavně šlo, nechápu.
Utěšuje mě, že v dohledné době bude kolega Škabraha vystaven obtížné zkoušce. Jako čerstvě odbavený doktorand naší katedry filosofie si po úspěšné obhajobě disertace půjde pro diplom s akademickým titulem. Bude přitom přísahat mimo jiné na to, že bude pilnou prací pěstovat vědu tak, aby se šířila její pravda. Myslím, že bude mít dvě možnosti. Buď se doktorského titulu vzdát, aby nemusel jednat v rozporu se svým přesvědčením, anebo přejít na stranu nás, nebezpečných inkvizitorů a přijít si zabubnovat na můj bubínek. Když hezky poprosí, možná, že mu ho na chvilku půjčím.
Autor je filosof.