Jak tepou chrupavky

Britští Throbbing Gristle spustili před více než třiceti lety stroj zvaný „industriální hudba“. Po boku rebelujícího punku změnil industriál pohled na to, co všechno může muzika být. Punk se postupně musel svým heslem stále častěji ujišťovat, že nezemřel. „Stroj“ sice zemřít nemohl, ale leckteré ozubené kolo bylo nemile ožvýkáno mnohem tvrdším zubem času.

V roce 2004 odehráli Throbbing Gristle téměř po čtvrtstoletí koncert v londýnské Astorii. Nějakou dobu své fanoušky mátli, jestli se dají dohromady nebo ne, a pod názvem TG Now (Mute 2004) vydali temnou nahrávku (CD je navíc z obou stran černé), na níž zachytili čtyři nové skladby. Jako by toto album měli jen za rozcvičku po letech, či jen tak mimochodem zveřejněný demosnímek. Teprve o aktuální desce The Endless, vydané pod hlavičkou Throbbing Gristle Part Two, se sami vyjadřují jako o první od roku 1981, kdy vyšla Mission of Dead Souls.

Proč se provokatéři, svého času nazvaní jedním konzervativním poslancem za „škůdce civilizace“, rozhodli znovu hrát? Kdysi byli protipólem k “muzaku”, hudbě, jež je součástí civilizace, nikoliv však umění, a která obklopuje jedince na každém kroku: v ulicích, restauracích i výtazích (ambient ve špatném slova smyslu). Industriál si kladl za cíl tvořit z nehudebních zvuků umění, zatímco „muzak“ pomocí hudebních zvuků vytváří něco, co za umění považovat nelze. Taková atmosféra čiší hned z úvodního šamanského zaříkávadla Vow of Silence – tedy „Příslib ticha“ –, v němž Genesis P’Orridge předává sdělení pomocí neartikulovaných vokálů.

Návrat Throbbing Gristle může být mimo jiné alarmujícím ukazatelem nepřijatelného množství kýče v ovzduší. Je to něco jako globální oteplování; většina lidí se rozplývá dojetím z dojetí a ti zbylí se v tom topí. Na The Endless Not nejsou TG vůbec dojemní. Žádní tápající staříci (a stařenka); dvacet pět let pauzy pro ně ve skutečnosti není propastí, protože celou tu dobu sbírali zkušenosti v jiných, časem neméně legendárních skupinách (například Psychic TV, Chris and Cosey, Coil). Nejznatelnější je především posun v technologii práce se zvukem. Původní Throbbing Gristle si vytvořili z nedostatku financí na nákup technického vybavení svůj osobitý vyjadřovací prostředek. Funkci nahrávacího studia včetně mixážního pultu zastávala pouze samotná akustika místnosti, v níž se daná hudební událost odehrála. Při následném pouštění nahrávek byly řádně vyplňovány místnosti posluchačů (ambient v šíleném slova smyslu).

Naproti těmto různě tvarovaným hlukovým koulím ze starých časů zní kompozice na The Endless Not jako chirurgické řezy mrazivými strukturami sněhových vloček. Je slyšet, že každý zvuk zde má svůj smysl a přesné umístění. Někde na počátku byla jistě improvizace; její výsledek byl však následně preparován precizní prací na počítači. Někomu by mohlo vadit, že chybí dřívější syrovost a agresivita. Hudba TG odrážela silné osobnosti obsažené v kapele a ty se pochopitelně vyvíjely. Bylo by smutné, kdyby zůstaly v roce 1981. A tak jsou syntetické plochy Petera Christophersona mnohem sofistikovanější a Genesis P’Orridge se naučil zpívat. Jeho hlas působí magneticky a znepokojivě zároveň. Prostor dostává především v pseudojazzové „baladě“ Rabbit Snare, kterou si pro radost hrají roboti v továrně, když jim skončí šichta. Pozoruhodné jsou P’Orridgeovy výrazové prostředky v mystické písni Endless Not, jež je dokonalým soundtrackem ke statickému dramatu (ne)odehrávajícímu se na obalu desky (zasněžená hora). Celá skupina mnohem lépe než dříve pracuje s dynamikou, takže bolestivě hlučné okamžiky zde najdeme také, jen jsou rozesety poskrovnu (skladba Greasy Spoon a především pak tajemný rituál Lyre Liar).

Throbbing Gristle již nemohou šokovat, pobouřit či urazit. Na červen mají připravený nahrávací projekt v londýnském Institute of Contemporary Art, místě, kde si roku 1976 získali svou nechvalnou reputaci výstavou nazvanou Prostituce. Takové je moderní umění. TG se vracejí jako uznávaní umělci; bouřlivé odmítání, opovržení a nepochopení už čeká na někoho jiného.

Autor je hudební publicista.