Nové projekty a starší objekty

Západočeská galerie v Plzni pořádá výstavu díla Aleše Veselého (1935). Jedná se o širší výběr prací vzniklých za posledních padesát let. Nejstarším artefaktem celé expozice je obraz z roku 1957, z doby, kdy bylo umělci pouhých 22 let. Již na této kresebné kompozici, nazvané Brána smrti (jak vzdálené je toto téma i provedení tehdy panujícímu tzv. socialistickému realismu!), je zřejmý leitmotiv dalšího autorova směřování. Zobrazená je zde osamělá anonymní lidská figura, uvržená do nevlídného prostředí a vzhlížející s pokorou i obavami kamsi k číhajícímu nevyzpytatelnému osudu. Jako by byl Veselý v celé své tvorbě iniciátorem a inscenátorem existenciálně vypjatých stavů a procesů. Bez sebemenších ústupků opakovaně vyjevuje svět jako scénu určenou pro velká dramata, vznešené tragédie a fatální střety, kterým se nelze vyhnout.

Po počátečních peripetiích se Aleš Veselý dostal do širšího povědomí jako aktivní účastník legendárních Konfrontací, improvizovaných výstav, které se odehrály v Praze v roce 1960. Na těchto neoficiálních ateliérových přehlídkách s generačními kolegy (Jan Koblasa, Jiří Valenta, Zdeněk Beran, Antonín Tomalík a další) se představil jako čerstvý stoupenec nového pohledu na svět a jeho zobrazení. Tato etapa, známá pod pojmem informel, je na plzeňské výstavě zastoupena například dílem Objekt-Předmět z let 1959–60 a dalšími temnými pracemi, dosvědčujícími především zásadní odklon od realismu, figuralismu i od tradičního pojetí obrazu vůbec. Veselý se tak myšlenkově zcela ponořil do proudu evropského (tehdy právě kulminujícího) existencialismu; tak jako Camus v Mýtu o Sisyfovi či spíše Sartre ve svém ateistickém sebeuskutečňování („Volím sám sebe, ale ne ve svém bytí, nýbrž ve způsobu svého bytí.“) hledal pravdivou podobu světa na počátku druhé poloviny 20. století. Výsledky tohoto nelítostného sebeprůzkumu nebyly zrovna růžové, ba právě naopak: po krachu nadšených avantgard i společensko--politických utopií zůstal nakonec člověk sám bez iluzí, drcen nastalými okolnostmi, ohrožen tíživým břemenem nečekané osobní odpovědnosti a zmítán vyhřezlou rozporuplností moderní doby bez boha a důvěryhodné ideologie. Autor hledal a – jak výstava koncentrovaně ukazuje – vhodně volil odpovídající výrazové
prostředky (jeho objekty z té doby jsou stále působivé a naléhavé – tedy zřejmě nadčasové).

Od informálních či strukturálních obrazů-reliéfů se Veselý záhy dostává ke svým známým objektům, kterých v Plzni představuje hned několik. Divák je zde konfrontován s artefakty coby svéráznými ready-made, s nečekaně uspořádanými (či jen jinak představenými) fragmenty civilizačního odpadu, tak jak to činili před ním Kurt Schwitters, Jean Tinguely nebo Robert Rauchenberg. Veselého poloha není ani tak poetická či dekorativní, jako spíše syrová – nekašírovaná, nebarevná a bez zjevného příběhu a jednoznačného sdělení. Uprostřed zahuštěné současné expozice hledíme spíše na jakési novodobé ikony, závažná mementa, symboly pomíjivosti a odcizení. Nově uskupené části rezavých plechů, pokroucených umělých hmot či kusy dřeva v pozastaveném stadiu rozpadu jsou zvláštní zafixovanou esencí původních ztracených významů a navyklých souvislostí. Stávají se však také novou (jinou) kvalitou a přes autorovu snahu o „antiestetično“ se transformují do čehosi vznešeného a kultivovaného (z dnešního pohledu a odstupu řady let je otázkou, jak původně tyto „odpady“ působily na diváky v době svého vzniku).

Kromě brilantních kreseb – skic velkých zařízení (zpravidla obřích balvanů s kolem, ojnicí či pružinou) se Veselý soustavně zabývá ještě další „přípravnou“ činností. Na výstavě jistě zaujmou v menším měřítku zhotovené projekty určené v konečné realizaci do otevřené krajiny. Jedná se o zhmotnělé vize vpravdě gigantické (Pouštní projekty, Hora hor, Třetí brána apod.) a můžeme jen litovat, že většinou nebývají uskutečněny. Pryč jsou objekty odvozené z našeho běžného prostředí, zapomenuty jsou Veselého drobné reliéfy, asambláže i objekty (Postele, Židle, Vozy, Káry ze sedmdesátých a osmdesátých let), ale i valící se obrovské mechanismy balancující mezi nejrůznějšími tlaky, tahy a pnutími (ramena, páky, pružiny, nakloněné i pohyblivé roviny). Na výstavě nechybějí ani vizionářské práce z posledních dvou dekád – zmíněné makety plánovaných či spíše vysněných utopických projektů. Na nich jsou patrné i jisté formální proměny a hra s iluzí. S postupem času je v autorově díle stále zřetelnější celkové zjednodušení a nabývání monumentality – redukce k výrazu a větší koncentrace na základní podstatu a vizuální princip. Kromě již zmíněných balvanů, pružin či prostor vymezených ocelovými pláty se setkáváme s užitím dalších nečekaných kontrastních materiálů z oblasti high-tech technologií (rozměrná zrcadla, vysoce reflexní a kvalitní konstrukce, důmyslné světelné hry apod.). A tak v maketě jednoho z projektů (Balvan shůry z let 2000–07) shlížíme na balvan „vznášející se“ v rámu ze stříbřitého kovu, jinde žasneme nad zaklíněným kamenem v trojúhelníkové jímce na vrcholu strmé skály (Hora hor, 2002–03). V kontaktu s těmito „zjeveními“ pak může člověk zakoušet svou nepatrnost a zranitelnost, ale i přirozenou touhu mít a rozkrývat přesahující tajemství a tušený vyšší řád.

Výstava sledující úctyhodný a neustávající vývoj Aleše Veselého přináší silný zážitek, ale především nabízí důrazný vjem i jedinečný apel. Předložené dílo je totiž nejen mimořádné (a to i v mezinárodním měřítku, což dokazují četné výstavy, sbírky a projekty po celém světě), ale nezvykle obsažné a v hlubším slova smyslu morální. Zjevuje každým svým gestem osobní zkušenosti a vzývané hodnoty, stejně tak i základní hlubinné a neměnné vrstvy podvědomí, připomíná mýty navázané na neodbytné touhy. A tak přes veškerý existenciální skepticismus cítíme před těmito díly spravedlnost, a tedy i víru ve smysluplnou kontinuitu našeho bytí.

Autor je šéfredaktor Revue Art.