Sunshine

Tři věci jsou u Sunshine nepopiratelné. Na Boyleův snímek je radost pohledět. Nechybějí mu velké ambice a přebývá mu béčkový scénář. Začněme u radostí (z dívání se). Sunshine je audiovizuální slast, mesmerizující spektákl, stvořený částečně klasickými triky (například sluneční láva vznikla za použití oranžových světel, odrazových ploch a větráku) a částečně pomocí CGI (Computer-generated imagery). Kameraman Alwin Kuchler kouzlí až k bodu závrati ze světel, tmy a mlhovitých pastelů a některé traversy kolem lodi vesmírným prostorem vás skoro dostanou do stavu beztíže. Výsledek vypadá desetkrát dráž, než kolik skutečně stál.

Základní dějová linka je prostá a její vědeckost byla pojištěna poradou s odborníky. Konzultantem na projektu se stal Brian Cox, mladý akademik z Univerzity v Manchesteru, jehož přítomnost zůstává někde na pomezí vědy a marketingu. Cox má auditorium přesvědčit, že to tvůrci skutečně myslí s revitalizací sci-fi vážně. Producenti dokonce zorganizovali tiskovou konferenci v evropské laboratoři pro fyziku částic CERN.

Transformace žánru

Vědec tedy posvětil vizi, že v roce 2057 Slunce nezadržitelně vyhasíná (odborníci odhadují, že takový scénář nastane zhruba za pět miliard let). Ve snaze hvězdu zažehnout obří náloží vysílají lidé v krátkém časovém rozmezí dvě lodě, nešťastně nazvané Ikarus I a II. Druhá loď, na jejíž palubě se ocitáme, je náhradou za první, jež selhala a nálož z neznámého důvodu nedoručila.

Touha po vědeckosti souvisí s ambicemi Britů nabourat se do výsostných teritorií amerického filmového průmyslu. Potvrzují tak tendenci současné ostrovní kinematografie neoficiálně vyzývat Hollywood na souboj (hlavní vyzyvatel Working Title Films). Sáhli po žánru, který je tradičně asociován s nákladností a technickým know-how jen těžko dostupným mimo velká studia. Pokud se evropské kinematografie nějak potýkaly s konceptem žánru obecně a zároveň i s Hollywoodem, vůči němuž je nezbytné se vymezit a ustanovit
si tak vlastní národní identitu, pak to bylo většinou formou „dostupnějších“ žánrů romantické komedie nebo parodie (dobrými příklady z poslední doby jsou Shaun of Dead nebo Hot Fuzz). Hollywood už řadu let tápe, jak se ke kdysi populárnímu a i prestižnímu žánru postavit ve věku rapidního vědeckého pokroku. Ten mimo jiné značnou dávkou skepticismu neutralizoval víru lidstva v úspěšnou kolonizaci vesmíru a z klasického vesmírného sci-fi udělal lehce zastaralou záležitost. Nejčastější odpovědí je mixování fantasy a akce: v polovině srpna se nám tak pod dohledem Michaela Baye chystají přetransformovat léto filmoví Transformers. Pro ty, kteří namísto dřevěného kačera strávili dětství s mutantním robotem, je to jistě vzrušující představa. Pro žánr sci-fi, do něhož svou rozkládací nohou transformers dupnou, už to tak zásadní záležitost být nemusí.

Boyleova překvapivá britská odpověď nicméně do značné míry vzrušující je. Sunshine, který vznikl za peníze britských společností DNA (Poznámky o skandálu, Poslední skotský král), Ingenious Film Partners a britské Filmové rady, není parodií, přestože od určitého momentu nejeden příznivec sci-fi možná doufal, že některý z členů posádky doplachtí na surfu, udělaném z trosek lodi, zpátky za Zemi. Sunshine zůstává pokusem o vážné transcendentní sci-fi v tradici 2001: Vesmírné odysey, ale ne zas tak úplně. A právě v tomhle „ale“ vězí klíčový problém filmu, jenž měl našlápnuto k tomu zařadit se mezi klíčová díla žánru.

Hodina mezi Kubrickem a vlkem

Úchvatná podívaná má jednu malou vadu na kráse, zmíněnou mezi třemi základními jistotami na začátku. Je postavená na vachrlatém scénáři, jehož neoriginalita se naštěstí projeví až v poslední třetině filmu, kdy bývá zapotřebí dát estetice a náznakům mystiky nějaký smysl. Tento nedostatek by měl trochu ztlumit slavnostní nacionalistické fanfáry opěvovatelů evropské kvality tváří v tvář hollywoodskému braku.

Boyleovi tedy nechybějí ambice, ale scenárista Alex Garland rozhodně není vizionář. Přiznal, že scénář psal jako milostný dopis potemnělým psychologickým sci-fi ze sedmdesátých let a jako kontemplaci na téma ateismus a Bůh. Sehraná dvojice – Sunshine je Boyleovou a Garlandovou třetí spoluprací, po Pláži (2000) a snímku 28 dní poté (2002) – se ale údajně na religiózním aspektu neshodla, což by částečně vysvětlilo selhání filmu v této oblasti. Výsledkem je zvláštní napětí, kdy Garland chce a zároveň nechce „býti Kubrickem“. Nejen proto, že vzhledem ke svým schopnostem ani nemůže, ale i proto, že pokud se v něčem tvůrci shodli, tak to byl tržní aspekt. Garlandův milostný dopis si má přečíst co nejvíce návštěvníků multiplexů, kteří se z velké části budou rekrutovat z diváků jeho hitů Trainspotting a 28 dní poté.

Sunshine se pokouší být v rámci možností inteligentní komercí, alternativou k hollywoodským nejapnostem typu Armageddonu; víc než jen akční kličkovanou mezi asteroidy s obřím vrtákem na palubě. Chce se vrátit k Vesmíru jako magickému a drsnému prostoru, který v člověku vyvolává bázeň i otázky, jež ho přesahují. Otevřeně přiznává své inspirační dluhy a rozmachuje křídla vršením audiovizuálních odkazů (najdi devět rozdílů mezi počítačem na Ikarovi a Halem 9000). Naprosto v pořádku. Až do momentu, kdy se ukáže, že to je víceméně jediná vypravěčská strategie, kterou Garland disponuje. V okamžiku, kdy dojde řada na smysl, předvede Sunshine pozoruhodný manévr. Snaží se blafovat. Předstírat, že za mělkými charaktery a radikální otočkou s hororovým podtextem se ještě něco skrývá. Jako by autoři doufali, že to nějak uhrají. Že se hluboká myšlenka zrodí z famózního ozvuku antény dutě protínající vesmírné vakuum. Že na křídlech vizuality doletíme až do středu Slunce, proměníme se v hvězdný prach a zahlédneme podstatu člověka čelícího nekonečnu. K věčné škodě nezměníme a nedohlédneme. Zkomerčnit metafyziku se pro Sunshine stalo ekvivalentem Ikarova pádu.

Nicméně, přes všechny výhrady, stále ještě zbývají oslňující dvě třetiny s velmi slušným výkonem Cilliana Murphyho a galakticky dobrým soundtrackem (John Murphy z Underworld). Pokud platí, že Vesmír nabízí perspektivu, tak by to při posuzování Sunshine mělo platit dvojnásobně. Podíváme-li se na film v kontextu žánru, tak ze společnosti produkcí za poslední dekádu (za všechny snad jen chabý Solaris Stevena Soderbergha) vyčnívá jako zjevení. Jen naprostý fantasta by očekával, že by Sunshine mohl zažehnout ve skomírající vesmírné sci-fi nový život. Boyleův snímek ovšem bezpečně zafunguje jako štít před nájezdem transformers, jako osvěžení v proudu fantasy.

Autorka je doktorandka na katedře Filmových studií FF UK.